TIBIA DULCIS.

František Leubner

TIBIA DULCIS.
Jdou k stolu Páně, hor chudých drobné kvítí, u mřížky bílé prostřené jich klečí řada nízká. Dnes k hodu jich se celá modlí tady víska a ranné slunce Bílé neděle v chrám stříbrem svítí. Co tuší asi, jak ta dětská srdce cítí, kde rajská brána otvírá se blízká... Že mezi nimi nejsem – zrak se nebesy jim nítí – mně stýská se, mně po dětství se stýská. I knězi mladému se mírně ruce třesou, – zrak vlhne z obav chmur a vin a bolův? – když Tělo Boží k dětským rtíkům nesou. Na kůru kantor sivý v slzách nevidí svých dětí. Dnes, hudec prostý, v nadšení jak anděl Fiesolův jim staré tklivé motteto hrá tiše po paměti. 70