MOTU QUIETO.

MOTU QUIETO.
V zamlklém zakletí plouží se vleklé mlhy po vývratích rozjihlých cest, po líchách černavých rolí, kde z brázd jich se čeří strnulou vlnou ponurá tajemnost jarních tuch, nalévajících v zemi vložené símě, – přilnavým vzdutím se choulí i k úpatí lesnatých vrchů, jako vzedmuté plachty rozsívek na sněhu vybělených, jež vanutí jara lichotně rozvinuje, by zakrylo jimi tajemství přerodu, tajemství početí v mateřském lůně země, Zlaté Báby. Či jsou to oblačně vzkypělé prapory budoucích bouřek, co chystají se ku pochodu znojným krajem za rachotu hromů, jimž nyní již naslouchá zaleklá němota tázavě stichlé dálky, i tlumené zurčení jarních potoků v úžlabí hlubokých hvozdů, kde v útají s jihnoucím vzdorem sníh posud pomalu taje? Či drak spoutaný v závratných hlubinách za hradbou obzoru, kde zloba temných běsů jej z okovů kladivy volní, síru soptí plamennou do jasných večerů a jezero žhavé smoly z tmy jícnu k západu říhá, že z tlamy rozeklané pára a mlha se za nocí vlní až do krajů ratajů dělných v černé zemi? Než neleká se rataj, živitel všech Zlaté Báby vnuků, i těchtěch, co oheň i vodu i povětří k úsluhám krotí, neleká se rataj tajemné jarní mlhy, vášnivých výdechů země, snoubené slunci. 66 Ne s hrůzou – jak ruka vlhká z ní by mu rdousila šíji – on radostně rataj naproti vyhlíží neproniklým mlhám, jak halil by se mateří loktuší měkkou, a pluhy orné ostří nedočkavě. Země, bolestně do sebe pohroužená v pohnutí roditelských tuch, ne ve spánku, ne v mrákotách, než v utajení odhalených vidin slouchavě tají dech, jak pod srdcem život jí klíčí... Svou radostnou naději ukrývá koutnicí tajemných mlh a studená hrůza týrání nových ji tesklivě mrazí, nad ní mlhy nepronikle mlčí a halí mateřských radostí bolestnou tuchu. Nadýchané vály mlhy sunou se vláčivě po zjihlých polích a nad ní pod klenbou nemračných výšin na tvrdosti nebes kráčí velebné slunce jak rozsévač zlatého zrní, jež paprskem slunným do ňader země radostně letí – až vítězně mlhami tryskne, co rozplynou u vlažném pláči. Den jásá teple v paprscích života a v úsměvech nadějných dnů se vlní vzklíčené setí. 67