INTERLUDIUM.

INTERLUDIUM.
Kam z úhorů požatých dnů, kam touží v snech vykvetlá duše? Dlaň mozoly mi černala, vedrem mi vypráhl ret, jak za pluhem denně jsem kráčel. Než po žatvě k orbě se chystám, jdu na pouť se zbožnou písní, modlitba vede můj krok. Již duše své cestou se ptám: Hnět chudoby pastorka zplodil, klín vdovy, siré samoty, láskou jen macechy hřál, a proto snad buduješ sobě snů bohaté poutnické chrámy, bys v tísni davů věřících závratí omdlévala? Ó mrákoty mdloby! Dech zapuchlých hrobek a setlelých truhel skráň znojí dusna opary, z kostnice šklebí se smrt, dech v hrudi se zalkne, svit práchnivý kalí zrak přímrakem žlutým, pád těla temně zaduní, vlhne vosková skráň – – Jen v zalehlé bolesti znám: Hlava o hradby časnosti třeskla, v tmách trosek těžce ulehla, jakby ji posupný kat byl stupělou širočinou sťal do koše krvavých drtin, v němž pěsti chmurných pochopů vlekou ji pod lešení... Trup do černých zavíjí suken, mnich svěcenou vodou jej kropí. Ó duše, slza soucitná ku břehům věčně tě zve? Dech přístavu rozevlál mlhy, plášť kající poutnice větrá, a slunným jitra zábřeskem vítá tě východu den! 47 Kam, kam jdeš, má duše? Slyš pod tebou šumí vod oceán živý, šum táhlých pílí ku břehům s rozpjatou náručí vln, vod zkypělých vzrušené hlavy se čeří kadeří bílou, lnou toužně ku srázům strmým, pnoucím se do blankytu. Kam vznášíš se? zrosená pelem v den vykvetlých lilijí z nocí, jak nad oltářem zápalů pod dlaní velekněze dým galbanu sloupem se nese a myrrhy a onyxu vonný, kdy z jitra na zlatém stolu mění se předkladný chléb. Prach nohou ti oceán smývá, ty rozpínáš toužně dlaně, co na nich slzy bolestí zázrakem osýchají, a míříš a letíš a letíš až nad vesmír v nedozírno – a závrať vytržení kol skrání ti nadzemsky plá. Ať pod tebou oceán duní a zuní, proud vzdýmá a hřímá: ty plyneš, slunně žhoucí stín, nad jeho hlubinami, z hvězd rostoucích okruhů čarných zve výše tě věčné slunce, až v slasti rajsky oslnné přivíráš blaženě zrak. 48