VOCE MEA.
Vzlykaje kající žalm, sám – dnů svých jdu planinou sněžnou,
do mlh a dálky hnán vichřicí zlou, bědou světoběžnou:
do sluchu skuhrá a huhlá a do tváří sněhy mi plíská.
Mdle se o holi vleku. A srdci až na smrt se stýská.
Nadarmo hledá můj zrak, kde zavál sníh nedávné stopy..stopy...
Přece šlo dětství mé tudy! Ač kytlí jen oděno režnou,
nadšenou halilo tvář vlasů hebounkých do zátopy,
pod nohou kvetl mu luh i na prsou růže mu kvetly,
z měkké dlaně vstříc slunci mu duhoví motýli létli,
nad hlavou nekleslou v chmurách mu skřivan v blankytu jásal,
krůpěje písniček rosných mu na rty i do hrudi střásal – –
Nad sněhy kolem co přede mnou teď, prutin nahé jsou metly...
Za mnou zavívá sníh stopu krvavou po ledné nivě.
Místo lip medem vonících, včel roji bzučících lučin,
místo kvetoucích zahrad a stinných za vedra bučin,
nehostná dálka se tmí a k obzoru uplývá mhlivě.
Šlehavá vichřice ve tvář mi plká a vzlyká a hýká,
z pěsti rve hůl, hravě po pláni svou mnou běsností smýká.
Vzteklice, zimavá bouře! Již do smečky spoutej ty běsy,
v práskotu bičů je žeň, štvi s halasem na dálné lesy,
pro tvou stařeckou radost ať zvěř tam z brlohu honí
jedle a břízky ať lámou, neb o staré staleté duby
hlavy si krvaví rázem a z čelistí lámou si zuby,
až jim soptících z tlam se pěna vztekliny roní!
53
Bez bouře aspoň chci jít, kam zaváté mílníky vedou
sněhem jiskřící plání, v dál mlhavou, němou a šedou.
Potem ať vlhne mi skráň, ač noha se v okluzku smeká –
s námahou vláčím se dál, ať zvím, tam co mě čeká!
Metelice kdy cestou své na chvíli výbuchy tiší,
zaklesne spáry a uschová zoban pod kleslá křídla,
obracím chorobný zrak zase do nitra zvířených proudů,
záhada tajemných vln mě rdousí zas do osidla.
V dál plaše mrazy a sněhy se plahoče ku dni až soudu,
– na pravo, Kriste můj, vel, ať se skutků mých nakloní miska! –
dvojí cítím krev, jak v plných tepnách mi šumí:
Z oteckých přelitá žil, krev v plamenné požáry tryská,
matčina zaleklá něha však zpožděné lásky je tlumí.
Lancknechtů opilá vášeň mi žoldáckou písničkou výská,
zjařmených písmáků vzdech mi lká a sténá a vzlyká,
spor dvou žárů až bledne k dní západu na smírné dumy,
kdy v modlitbách obojí krev se u černé skývy postí.
Sirot a vdov rosí tu i tam pláč chaty rozpadlé v rumy.
Po otci zděděná krev žene do suků otrlých dubů,
z matčiných zděděná cév – lip našich snítky mi rostí.
Otcova síla v mých pažích si k bujarým rozmachům pýchá,
plachý co po matce stud mi v srdci pokorně vzdychá.
V kathedrál nádherné klenby sny zbožné krev otecká láká,
legát kam v brokátu rouch k mši jede na hrdé brůně –
písmáků vnuk, syn matky, kde v přístěnku den se mu smráká,
nad žaltář kloní se v žalu, kdy hlava mu rozpaky stůně.
54
S otázkou údivů tajných duch otcův jde v Otcovy říše,
dozrálý klas, má matka jde v ráj, Matce oddaná tiše.
Světlé dva stíny mých snů, snad vlastní jen vina mě mýlí,
v hluchotě samot a dum vám na úkor v mátohách šílí!
S dětinnou láskou přec syn se vám nad rovy k modlitbám chýlí,
tajemstvím dědičných záhad se poutí svou v hlubinách děse.
Očistnou slzou života muk zrak nad hroby jasní se slepý.
Soucitem líčený výsměch vín pohár mi plní; mně třese
bídy se zdráhavá dlaň – jej rozbíjí v hlínu a střepy.
Do trhu rozkoší sedmi Istný Satan hlad jízlivě vábí, –
hnusem dech jeho úst ven z rynku však světa mě pudí
pod palem úkojný stín, kde u nohou Pána se tísní
bloudících, lkajících tlum a blahoslavení chudí.
Trojí krev moje vře ve mně, krev trojí mně o vládu rve se:
S prvky zděděné krve má vlastní krev v tepnách se mísí,
záchvaty rozpadlých těl v nich proudem svým z útajin křísí.
Trojí krev nalitých žil až k srdci mi úchvatně bouří,
zděděné krve mě svár, svár vlastní až v úmdloby nese,
zjasnělé obzory občas mně zlověstnou mrakavou chmouří.
Kriste, mně okovy ramen svých zajmi ty bouřivé běsy!
Na vlnách života vrak by netonul o skalné tesy,
dlaní mě smířlivou sám veď na horu blahoslavenství.
55
Sténaje kající žalmy i za vinu nespáchanou,
za viny dvojího rodu i za viny dalekých dědů,dědů
(za viny vlastní se sám bodám lítosti žhavými hroty)hroty),
dnů svých planinou jdu, jdu s námahou v Kristově sledu,
vnitra sváru se hroze, vně bouřné se lekaje sloty –:
nad hrobem zejícím kroky mé s úžasem zlekaným stanou?
Pod duhou míru, jež Tobě se, Kriste, pod nohou klene
v království rajském, veď Tvá mě k jitřence věčnosti ruka
v ospravedlněných klín otců za touhy dobra!
Umlčí klidný jich sen vzlyk bludného zrodu jich vnuka.
56