VOX HUMANA.

František Leubner

VOX HUMANA.
Svých otců líchou zděděnou pluh vleku pod jhem žití, chlad cítě z hrud, jak zapadlé bych rovy přeorával. Pot se slzou mě vlaží, chleby mozolův mě sytí, žeň kosím žebráckou jen, neb s ní koukol kletby zrával! V sluch písní skřivánčích mně s hůry krůpěje se roní, však v brázdách krákorá tlum vran, co za mnou v hnoji hrabou... Jsem dítě do šedin: v dne jasu oči dlaní cloní, a mrak a bouře, blesk a hrom mu chvěje duší slabou. Prach na skráni a opánkách se vleku syrou hrudou, blud nadějí kam za modlitby zaorávám, že dětem bohatěji žatvy jejich budou. Hloub rádlo jen, ať vesele si o dožinkách výsknu! V tom pluh se láme – padám – duši Bohu vzdávám a mrtvou hlavu v lůno země tisknu. 16