VOX PRINCIPALIS.

VOX PRINCIPALIS.
Což plní vzlykem hruď, že se vlní nyvě, pěst tuží ocelí do zápolů trudných a vráskou brázdí skráň v starostech a péči po blahu touha. Den mladý života po něm dlaně spíná, snů jasnou důvěrou vstříc mu hledí smavě, než kvapí o závod, kam mu kyne slibná po blahu touha. Jde sirá staroba, zimavě se chvěje, krok cestou křížovou mdle se podlamuje. Kříž vlídně ponáší k srázné hoře lebek po blahu touha. Den co den klamaná, doufá ve dny příští. Chrám víry vyvrácen, zloupen oltář zlatý, leč k novým zápalům vonnou myrhu mísí po blahu touha. Komu tě přirovnám, dnů mých sestro družná? V sad bolných modliteb, v Gethsemani stonů dav katů uvádí, zrádně líbá v pozdrav po blahu touha. Jak věrná Vestálka hlídá plamen srdce. Kdy v žití aréně tygry štvou je na smrt, k ní hledí s pohrdou bezcitnou a mraznou po blahu touha. Křtem krve obmytá, s lampou v ruce chvějné tmou kráčí katakomb, na sarkofág klade tam palmu vítězství, žehná slzou Svatých po blahu touha. 14 Kdy ku ctným výbojům prapor vlaje vzrušně, tu na hruď upíná třpytný pancíř Víry, jde Svatou zemí tuch, v Jordan jich se noří po blahu touha. Ran jizvy balsámem raněnému hojí a vína ovlahou chladí rety sprahlé, zpět u vlast po vlnách s kořistí mě vede po blahu touha. Ret její povděčně nad žní mých niv pěje: Buď Otci sláva, jenž v lidskou hruď mě štípil, i Synu, rosou jenž lásky vlaží rozkvět, i Duchu, milostí jehož v plody zraje po blahu touha. 15