PRAELUDIUM.
Ó Pěvkyně, co v lilijích se z vláhy krve sněžíš, v jichž nedotknutých zahradách dech Ženichův jen vane, kdy rosou milosti se cudný kalich sklání, Tvá dlaň, ó Cecilie, k snů se požehnání mně dotkni skrání! V nich čisté sny ať ustelou dum svatební si lože, bdi anděl můj a poutej zbojných smyslův odboj! Hle, chudý statek duše dávám na almužny – veď stezkou svatou ku křtu krásy hlas Tvůj družný blud modloslužný! Jdu pokorně Tvou stopou. Ve chmur katakombách klekám. Tmou kynou varhany – toť záhon lilijí, tlum stvolů: Dech bouřných nadšení jich zvučnou dření vane, pel na skráň v úklonu s jich květů zlatem kane, ros hvězdou plane. Stín v divu naslouchám Tvých varhan jásotům a vzdechům a mluvou plaché odvahy hlas píseň hledá novou. Vděk Stvořiteli života a svatých duše vzruchů, i Synu – v těla prach sil Věčna blahou tuchu – i Bohu Duchu! 9

AEOLINA.
Ó Duchu svatý, touhy van vstříc otvírá Ti dokořan snů kalich bílý, až v tvůrčí chvíle zrání zrn těžkou hlavu sklání, kdy s medem z pelů okvětí svých vzdušných křídel v rozpjetí výš motýl písní pílí. Duch volně vlá, vznět tajemný – a srdce sžíhá: to blahem němo, v oněch písně pučí, skráň proroků z chmur vidin drtí skalná tíha. Z úst nadšených proud slov jde nad bystřiny ručí. V mých slova tvrdá pomalu se tvoří, však vyslovit je přec, mě tvůrčí bolest mučí. To vzdech jest eremity. V skalách na pohoří svou poustku roubí v klidu s divou zvěří a s písní ku dne práci vítá ranní zoři. Jsou vidiny to mnicha. V šeré presbyteři dní pěje hodinky, v knih blány kreslí květ iniciál, Horeb v arabesky keři. Sny písmáka. Tmy noci nad došky se snesly – kroniku dědů vyndá ze přístěnku a ruce spíná, malí vnukové kam klesli. Ne, nezoufej, již dní se venku! 10 Ó Duchu svatý, žehni vznět měmně očistou a žár buď ret, když Bohu zpívá, a s kříže tryskni do žil, by Tobě tep jich ožil, mně horké krve krůpěje – mdlé touhy těla odvěje, kdy v hruď mi Bůh se dívá. 11

HARMONIA AETHEREA.
Země:
Jsem matka živých a rod Adamův věk na prsou mi visí. Ač o každý lok mléka závistí se sváří a pláče po ráji, v pláč touhy zpěv mu naděje se mísí. On roste výš a moje vesnou kvete stáří, Alleluja! Voda:
Mrak chmurný těžkých vin ti po věk nízko nade hlavou visí, vrou ručeje ti slz i jara novou tváří... Ať kynou na řeky a z proudů vod se v okeány mísí, z chmur trhlin na žeň klidnou slibná duha září, Alleluja! Vzduch:
Tvých dětí bolný vzdech ať běsní zloba vichřic na litice, i kříže rvoucí bílým lásky chrámům, kyn dlaně zbodené běd spoutá řvoucí lvice, Alleluja! Oheň:
Jsem žil tvých krev a do žáru jich rozohňuji tepy – a zkrvavím tě k soudu, zhouby rudý Samum! Tvé lůno posléz neplodné i světů raní střepy a nad tvou hranicí hřmí na skon velkolepý Alleluja! 12

VOX COELESTIS.
Hlas jásej andělův i vesmír bouři hvězdný: Buď veleben, jenž nebe Svatým otvíráš, co zloby synové v tmy jícen tonou bezdný, hruď raníš člověku, hnis rány vytíráš, Svatý, Spravedlivý! Buď slaven Slitovník! On v skalách srdcí týčí kříž k lásky oběti, pne s něho ramena, by, vášní bludný pych kde zpurně se mu příčí, v klín jemu posléze skráň klesla znavená – Svatý, Silný! Duch chvalou dobrořeč i věčné pravdy Duchu! Rmut bludu z kalných-li mě zdrojů prolíná – však nesa v stínech těla nesmrtnosti tuchu, duch ku světlu se Ducha touhou upíná, Svatý, Nesmrtelný! Až páky hněvu zasadí i světů na vývraty, kdy srdce poslední z hrůz vadnou ku skonu, buď blahoslaven Svatý, Svatý, Svatý dnů věčných Hospodin, Bůh v novém Sionu věky věkův. Amen. 13

VOX PRINCIPALIS.
Což plní vzlykem hruď, že se vlní nyvě, pěst tuží ocelí do zápolů trudných a vráskou brázdí skráň v starostech a péči po blahu touha. Den mladý života po něm dlaně spíná, snů jasnou důvěrou vstříc mu hledí smavě, než kvapí o závod, kam mu kyne slibná po blahu touha. Jde sirá staroba, zimavě se chvěje, krok cestou křížovou mdle se podlamuje. Kříž vlídně ponáší k srázné hoře lebek po blahu touha. Den co den klamaná, doufá ve dny příští. Chrám víry vyvrácen, zloupen oltář zlatý, leč k novým zápalům vonnou myrhu mísí po blahu touha. Komu tě přirovnám, dnů mých sestro družná? V sad bolných modliteb, v Gethsemani stonů dav katů uvádí, zrádně líbá v pozdrav po blahu touha. Jak věrná Vestálka hlídá plamen srdce. Kdy v žití aréně tygry štvou je na smrt, k ní hledí s pohrdou bezcitnou a mraznou po blahu touha. Křtem krve obmytá, s lampou v ruce chvějné tmou kráčí katakomb, na sarkofág klade tam palmu vítězství, žehná slzou Svatých po blahu touha. 14 Kdy ku ctným výbojům prapor vlaje vzrušně, tu na hruď upíná třpytný pancíř Víry, jde Svatou zemí tuch, v Jordan jich se noří po blahu touha. Ran jizvy balsámem raněnému hojí a vína ovlahou chladí rety sprahlé, zpět u vlast po vlnách s kořistí mě vede po blahu touha. Ret její povděčně nad žní mých niv pěje: Buď Otci sláva, jenž v lidskou hruď mě štípil, i Synu, rosou jenž lásky vlaží rozkvět, i Duchu, milostí jehož v plody zraje po blahu touha. 15

VOX HUMANA.
Svých otců líchou zděděnou pluh vleku pod jhem žití, chlad cítě z hrud, jak zapadlé bych rovy přeorával. Pot se slzou mě vlaží, chleby mozolův mě sytí, žeň kosím žebráckou jen, neb s ní koukol kletby zrával! V sluch písní skřivánčích mně s hůry krůpěje se roní, však v brázdách krákorá tlum vran, co za mnou v hnoji hrabou... Jsem dítě do šedin: v dne jasu oči dlaní cloní, a mrak a bouře, blesk a hrom mu chvěje duší slabou. Prach na skráni a opánkách se vleku syrou hrudou, blud nadějí kam za modlitby zaorávám, že dětem bohatěji žatvy jejich budou. Hloub rádlo jen, ať vesele si o dožinkách výsknu! V tom pluh se láme – padám – duši Bohu vzdávám a mrtvou hlavu v lůno země tisknu. 16

TIBIA HARMONICA.
Za zvuků varhan moje rty zajásejte v plesu! Van Ducha tichý dechnul do květů mé duše, že touhou chvějí se, dne rosy ve předtuše, niv spráhlých po úděsu. Zvon písní nedá jitru svítat hluše! Moje rty, zajásejte v plesu! Za zvuků varhan ruce mé sepněte se k díkům! Dlaň Otcova mým žehná chudým rolím v kraji, kde ve stínu mých štěpů studánky se tají mým žízným ústům k líkům, a v poledni mně těžké klasy zrají – mé ruce, sepněte se k díkům! Za zvuků varhan oči mé oroste se v pláči! Zda nevidíte? V krvi na bolestném kříži trn hříchů mých i Kristu bolně hlavu tíží! Ať smilovat se ráčí, kdy večer dnů mých podzimně se plíží, mé oči, oroste se v pláči! Za zvuků varhan srdce mé již se klidem utiš! Zpěv vigilií něm... Jdou v kuklách do cel mniši. Bran hasnou pochodně. Tma zpěv i vzdechy tiší. Ty jásáš, bouříš, smutíš, noc uspí tě, kde jitra věčná dýší. Mé srdce, již se klidem utiš! 17

VOX VIRGINEA.
Jdu lilijemi, snů jich květnou sprchou stelu sníh lože, cudný sníh, dech blaha dýchám z vůně jich a pelu, co netřísní je hřích. Stvol lilijí mých závratí se chvěje dvou nohou v letmém střetu – stín Kristův zářící jich nad kalichy spěje. Ret na skráň matčinu-li tisknu ku pocelu, v chlad vrásek, hlubých rýh, ptám v úleku se ženy po údělu, zříc slzy v očích mdlých. V tuch výsluní si srdce myrtu pěstí. Kéž na rozkvětu by zrůdně neplaněla do trnité tresti! 18

QUINTA DULCIS.
Svit luny kružbou oken do svatyně proudí snů tichou vlnou, tuch bílé vidiny z tmy hrobů na jev loudí dum mluvou bolů plnou. V tmě bledne úžasem: Zář v rakvi křišťálové kol čela Světice v jas nítí smrti snové. Mhou lunnou tají sněhy závojů, rouch řasy, zpod myrty s perel slzami se řinou zlaté vlasy. V kříž bílé ruce tuhnou na panenské hrudi. Sen lilije, dnů znojných neovanut smouhou. Bol cizí v smutný hled zor zavřený jíji budí: jí u nohou mře v slzách anděl nyvou touhou. 19

VOCE SECRETA.
Co v sobě tajíte, černavé tůně na proudu mrtvém rameni, v zelených řasách a v bahnitém lůně? Nad ním si třtiny šumění ševelí šeptem a leknínů vůně opojně těžká k omdlení nepohnutě leží v dusném vedru – kam v hloubku lana dužnatých stvolů pod cudných květů lupení srdce mi táhnou dolů, kdyby se nechvělo, hluboké tůně co hnusu tají v bahnitém lůně na proudů mrtvém rameni... Rusalky zelených vlásků, smích na rtu, sníh na vábné líci, zurčivým smíchem sem hochy kdys lákaly při měsíci, na smrt by líbaly je a zrádně pak rdousily kšticí? Vodou prosáklý mužík v tůň s chechtotem na svůj snad svátek pod pokličky tam střádal si dušičky nekřtěňátek, zlobou až sípal tlum bab? – To kolkolem hlavaté vrby svistivým smíchem si zlým až ztřásaly zdoupnalé hrby! Tesklivý pláč ale pod vodou zněl, chvěl se vodníkův statek: siroty tlumený vzlyk prsů žádal si zrazených matek... 20 Za nocí světlých se hladinou mihnou jen stíny teď mloků, odráží hvězdný se třpyt – svit lampičky v mrtvoly oku... Tajemně dumá či spí němě nehybná hladina snící. Vleklé mlhy se po ní v slz navlhlém rubáši táhnou, duchových dlaní si vzmachem v stín rákosí hledavě sáhnou – plyne jím zaleklý vzdech, tichem táhle se tetelící.. Bludiček zamží se roj – kmit nad rakví pohřebních svící. Ze shnilých kořání v šer plaše tryskají, tíhnou a skáčí; nad utopenců se hrob vír ohnivý snáší a stáčí, jimž písek a bahno tmou dávno zalilo strnulé zraky, do kostí ožraná žebra kde hostí jen líné raky: vyjedli srdce i rty i ubohé ohryzli ruce – křehké jen třtiny se křeč chytla zoufale ve smrtné muce... Na nimi chvěje se třtí, slz rosou květy zde pláčí... Hladiny tmou – viz! – leknínů terč jasem bělostným svítí z kahanu listů v tmy noc; cudným plamenem nad zrádnou sítí omamně dýchá a voní, pel roní, z vod zářivě tryská, jež pod ním hnilobně páchnou; dno mrví bahniska slizká – vyvře bublina z nich a plaskne nad hladí hluše, jak by se v bahnu tom dole zas zalknula sklamaná duše... 21 Světýlek sinalých kruh z tmy nad vodou tančí a blčí – černavá tůně však němá jen zarytě mlčí a mlčí. Co v sobě tajíte, zamlklé tůně na proudu mrtvém rameni, v zelených řasách a v bahnitém lůně, nezradí třtiny šumění... Nad hladí němou leknínů vůně opojně těžká k omdlení nepohnutě leží v mrtvém vzduchu... U břehu vetchá loďka již hnije, v trav skrytá bujné zeleni, zlomené veslo slizem se kryje: nezčeří více hlubokou tůni vod hnijících dne na výsluní na mrtvém proudu rameni. 22

RECITANDO. LILIOSA.
I.
Ježíš:
Ty bílý květe v sadu žhavých růží, v chlad lopuch svite dne, v snech zabloudilý, zda tobě motýl, vanem vůně spilý, žár křídel k trsům květných sněhů druží? Liliosa:
Tvá dlaň se nítí plamem plných růží, jich žeh – mé hvězdy touhou na sníh bílí. Ne motýl, snů jen rosa květ můj chýlí, zor jitra slunný vstříc jej tobě vzpruží. Ježíš:
Noc dusná neleká, co bouře loudí? Liliosa:
Tvůj sněžný zjev mi ochranou v ní plane, v mých záhonech dech andělů jen bloudí. Ježíš:
Kam, kam tvé touhy po úsměvu zoře? Liliosa:
Pel jedné touhy v květ mi zlatě kane: v tvých dlaní žáru vadnout u pokoře. 23 II.
Liliosa:
Vše rozdala jsem na almužny Svatých, jen modlitba mně chudoby jest jměním, dar – pohled soucitný k tvým hladným bděním. Maurská žebračka:
Stvol lilije tvá chlouba v dlaních spjatých. Zrak nebes, čela jas, proud vlasů zlatých, čar údů cudných nad poklady cením. Mně v děk stud prodej vášní burným vřením! Hlad děkuj i mzdě hanby z měšců klatých. Liliosa:
Toť hyen hlad: i na hrob v tmách se vrhá. Rouch padlý sníh mých údů mrtví vnadu, – klet hyen hlad, jenž plátna s mrtvol trhá... Maurka:
Tlum slídičů se stínem ulic plíží – Liliosa:
Mzdou krve zraď mě jim, buď prosta hladu! Maurka:
Cnost za chléb do pout?... Ta se klaní kříži! 24 III.
Maurský sudí:
I ráje vzdám se, víry ve proroka, skal hory strhnu, co nám dráhy dělí, mně podej dlaň! – i zákon sklamu bdělý. V dvou srdcích vypuč plesná blaha sloka! Liliosa:
Já k rajiráji jdu – lze vin jen bez poroka – byť trudně v muk se tmách dni moje tměly a bolné slzy na řasách se chvěly. Bůh pro květ rosný poutá bahen zmoka. Sudí:
Ó vítězná, msta dravě srdce sápe, co po tobě v snech marné touhy volá! Klam krve úlitbou v báj ráje tápe... Liliosa:
Proč z eklog lásky vám vždy pláč jen žen se vděčí, ni touhám snubů krev-li neodolá? Mne odsuď! Pravdy křest blud z klamu léčí – 25 IV.
Columba:
Ó lilije, to zahrada jest tvoje, to hrobů klenutí, tmy hlubá koba, kam vůle vedla, kde tě vězní zloba, – dno skal, v tmách vyhloubená vlhká sloje? V tuch výsluní mně kvetou myrty moje, kde v bouřích tulíme se s druhem oba, z myrt, požatých v den svatby, vínku zdoba až uvede nás blaha do úkoje. Liliosa:
Jdi; Bůh v jas provázej tě matky blahem! ... Jak žhavě pálí pocel mladých retů, co k polibkům se dětí rozpukají!... Mně Bůh dal síly, nad života svahem bych v oblak bílý spěla ku rozletu, kde v stínu oliv ráj se panny tají. 26 V.
Žalářník:
V den otevřel bych tobě chmurnou kobu – Liliosa:
V ní nech jen snít mě o mém tichém hrobu! Žalářník: Bys viděla zas jara květ a zdobu – Liliosa:
Mně vzbudí Eden věčné vesny dobu. Žalářník:
By lákal družek smích a pastorály – Liliosa:
Dech ticha pěje v noc snů luzných chvály. Žalářník:
By zahrad vůně v plíseň temna vály – Liliosa:
Květ dýchá pel i v rozsedliny skály. Žalářník:
Bys jásala: V let, slunci na ústrety – Liliosa:
I z družné tmy v den pozdravů jdou věty. Žalářník:
Bys posléz v poutech sešílela vzdory! Liliosa:
Duch svoboden – i želez láme svory. Žalářník:
Dnu zrození bys lála i dnu skonu! Liliosa:
Smír žehná oběma slz bez výronu. 27 VI.
Liliosa:
An katan brousí tupou širočinu a na zkumy jí pevnou rukou mává, má duše oddaná se Bohu vzdává a prosí prominy i za snů vinu. Již na rozchodnou družkám v duchu kynu, jimž o blahu se v touhách zemských zdává, by touha v sporech dnů jim byla práva a život nebyl katem ku záhynu. Kdo srdce slíbil nebi na zásnuby, van palem dýchá útěchou mu z Elim, – jich kmenů nepokácí topor hrubý. Kat:
Zda ťal bych zde, msty práci nezlořeče? Mně promiň, ctná, že za vraha ti čelím. Liliosa:
Ó bratře, bez výtky tě čekám kleče. 28 VII.
Smrt:
V tmu skosím lilije stvol, sněhem vzkvetlý. Již nebude jí červánkové zoře, zde mlhou stuhne slunné vzduchu moře, – květ v trouchni květů svadlých ve tmách setlí. Liliosa:
Van vůně z bílých kalichů v den vzletlý smrt nežne, – vane k Proměnění hoře. Květ netřísněný, slunci dnů se koře, ni vadna, nedbá na ostřice metly. Maurská žebračka: Žel, oběť lilije-li bídu živí! Sudí:
Proč družný cit květ cudný na zmar vydá? Columba:
I v štěstí, myrta liliji se diví. Žalářník:
Teď zřím: Rez pout jen temné dlaně hněte. Kat:
Mně odvaha v žil tepu studem stydá. Liliosa:
Jen tni! Mé ruce, nebi vstříc se pněte – – Hlas nebe:
Jen teď plaň krví, sněžný touhy květe! 29

TIBIA CAVA.
Kam srdce zapadlo... V tmy stuchlé hladomorny, kde plíseň zelení se mechem po ztýřelých kostrách, kam pavučinou nebloudí ni tenký přísvit zorný, tmou v mátohách kde bloudí příšer bledý postrach. Zdi slizké v kámen vsákly povzdechy a stony, zem loká krev i slzy němě do prohlubně. V zeď nehty vězňů ryly kletby mrtvé na zákony, jimž mistr popravčí se s pochopy smál chlubně. Kdo srdce povrhli v tmy truchlé hladomorny, když týlem vytrhli i jazyk na pranýři... Jen záchvěv ještě, bolestný a vzdorný – a v chladné tmě již červi v mrtvém srdci hýří. Tlí srdce pohozené v puchu v černé věži, květ nad ním nechví se a vzdechy nezavanou – Však není srdce zlosynné, co v hladomorně leží, vždyť nad ním se stěn vlhkých tiché slzy kanou. 30

CANTU DURO
Zlom pevnou šíj – a hlavy vzdor se nepokoří. Kat s rotou pochopů jej vláčel na stinadla, švih meče svistný – a v koš hlava padla – ret zaťatý se k stonu neotvoří! Knih smolných písař pravdě ku příkořípříkoří, ač ostřil brk i pomluv na žíhadlažíhadla, šíj pod meč mstou jen zlolajců se kladla, jimž z pranéřů znak necti v čele hoří. Hrot rožně z věže výklenků se noří a na něm v postrach trčí hlava schladlá vší chátře ujařmené na divadla, jež katů štítí, rychtářům se koří. A hlava vzdorně trčí nad náměstí ruchem. Svit slunný po jasném ji čele žíhá, kol hrdých skrání vlas se volně vine. Ač dravce láká hniloby již puchem – na kranclích věže hladný havran číhá – spár otupí, však lebky nerozkline! Ať vybělí dne žár ji znojným suchem, prach ulic na ní deštěm v kal se plíhá: klid z očí vhnilých přísným vítězstvím se line. 31

CANTU TREMULO.
Zvon půlnoc doduněl, jak vzdornou hlavu utna kat do špalku by zaťal tupou širočinu. Sní po náměstí ticho, duchů ve hodinu. Svit luny mlživý tká v stíny černá sukna. Sluch němé tichoty tep stlelých srdcí tuší. Duch hrobů otevírá vrata v chmurném Týnu: Tlum kleslých postav váhá v loubí mračných stínů hlav bledých, šíjí zlomených; krev rdí se na okruží. Jdou. V siném osvitu jsou nádech stínů sotva. Jdou k domu radnímu, sklon hlavy v truchlém kynu – ni za hroby duch zplna neoplakal vinu? Krok půdy netkne se. A dlažba krví mokvá. Rty mrtvých neklnou. Jdou tahem ku orloji, zrak bádavý jen pohled na rafije vrhá, zda k jitru točí se, neb ve tmách noci stojí. Dým dálných požárů v tom měsíc mraky halí. Smrt s arkýře cos v hladných zubech trhá. Noc ticha, mrtva. Klid po ztraceném boji. Zrak vpadlý nočních poutníků se slzou kalí, jdou bez dechu zpět v Týn, než kohout zakokrhá. V mráz ticha z východu dne svěží dech se valí. 32

CORNETTO.
Přes pláně století a po mohylách hrobů – čas urovnal, jar mnoha pluh je zoral – mně z ohořelých kronik v tichou kobu hrom zaduněl a ztuhnul na mohutný choral. Již dusné noci letní odvanul mi mdlobu: Prach vidím zvířený, lesk přilbic, kopí lesk a hrálí, orlice černá ochranou pne křídla mračnou dálí, ryk slyším, dusot, prask, třesk oruží. Kde hora s horou válí? Hřmí nad hlavami pluků z ocele zpěv velebný a táhlý, až pod oblohou láme se i obzor neobsáhlý, a k útoku se leká vrah, sok s hluky pekla spřáhlý. Kde hory, ohně nítí bratří věrné stráže – – Mně v ústech tuhne volání: Co výstraha ta káže? Nám útočný zpěv k boji jazyk nerozváže? Kde mizí vidina, z tmy otvírá se Blaník – – Hrom, hukot zemětřasu. Zaklopí se hora. Z blan kronik do práce nás budí zatím zora. 33

ORGANO PLENO.
Svatý Václave, vojvodo České země! Orlice Tvá věrná na Řipu skalné témě zaklesla pevně své spáry, peruti rozpjala nad žírnou vlastí, plameny bleskla do černých mraků s hor se hrnoucích. V stínech svatohájů týčili kříže Crha a Strachota, Kristovi žáci, Kristovi žáci, otcové naši, světili studánky: křestní vody proudy děsily bohů prabohů kouzla i čáry. Kněžice Václava kvitnoucí vlastí na mraky valil se dým hranice, co vychladla v dáli. Duněly bouře; moře rudé krve topilo zemi, lidskosti pranýř, i hrůzná stinadla, zalilo zemi v obrubě hor – krve křtitelnici – až z kostí nakupených rostla bílá hora. Jsme krve křtem blíže – ač rány se podnes jitří – jsme s bolestnou poznání slzou v očích na krev nevyplakaných, jsme blíže již u paty strmé Golgotě spásy? Mrační kati pastorků v dědictví svatém 34 z úst nám rvali jazyk, lámali údy kolem, srdce nám trhali z hrudi. Svatý Václave, pěst naše přece však do dnes kleč pluhu svírá pevně, šíj nepolomná zdravou nese hlavu, výmluvný jazyk neklne vrahům! – k Tobě jen volá hlaholem hlasným: Pros za nás Boha v nebeském dvorstvu i po věky příští! Dokud slunce na tvrdosti nebes, kříž nám bude pláti nad vlasticí rodnou, jasný kříž to na orlice hrudi i nad skrání lva kříž na koruně slavné. V slunci po nivách našich Kristus Pán chodí, Rozsévač zrna, bez viny svojí a k bolesti svojí krví hroznů šlapaných u nás a námi zbrocený vinař, a žehná kraji. Dokud na rolích našich klasy pšenice zrají, na slunných stráních víno rodí réva, dokavad včela s kvetoucích lipek do úlů snáší med a vosk vonný: na bílých oltářích v kostelích svatých Zákona obět ve Svátosti tajné slaviti bude čistý Beránek Boží na každé jitro, Ježíš Kristus, štědrý kněz, jenž jest nám chlebem v hubenství světa, Syn Marie, Bohorodice, Matky žádoucí. 35 V štípení Jeho na skále v moři, v sadu, vždy i po bouřích kvetoucím krásou, najdeme matku: po bludných cestách přivine k hrudi, zutírá slzy, zulíbá rány, požehná s láskou k návratu děti. Dokud hory hranic nesevrou se kruhem, nepostoupí do středu té země a Řip nezavalí jako zrno hrachu, Vltavu nerozstřiknou krůpějí rosy, Prahu nepohrobí pod skal hrubou patou: pět budeme s duší nadšením vzňatou slavným jazykem otců: Svatý Václave, vojvodo české země, rozpomeň se na své plémě, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha. Kriste eleison! Dej nám všem, Hospodine, hojnost, pokoj v naší zemi! Kyrie eleison! 36

GRANDIOSO. K horám pozdvihuji očí svých..svých... Žalm 120. ŘIP.
Ó horo posvátná, ne kvasem kyneš k zdobě bohatému kraji, – tak bochník chleba krásí božím darem poctivý náš stůl – kde srdce horoucí a na nezlomných šíjích pevné lebky zrají, kdo mohutné tvé boky nad mým rodným krajem rozklenul? Snad nakupilo odvěké tě naše zimné hoře? Tu s jara sněhy tála by slz na hluboké moře a naše vzdechy bolestné jim ode dna by hnuly, by k prahu trůnu božího je valnou vlnou vzduly, v hráz věčna aby reptavě a naříkavě bily, až srdce Boha k úleku by hrůzou zamrazily! Dnů vládce povstal by; zor jasný jemu bol by slzou kalil, proč věků zloba nedá nám jít zlatou blaha stopou, hněv blesky roztrhl by oblohu, svět strží mraků zalil, – běd hořký pláč vod zalknul by se pod zátopou... A kdyby Řipu mohyla se od popelu slehla, jímž na pokání trest i msta nám chmurná čela žehla, ba nad provinu žehá dál – – my popel střást jen moci a s lásky rozhřešením vstáti k toužné Velkonoci! V noc od nás linula by velká záře spasná, v svět Alleluja svatých pravd by pěla ústa hlasná, k nám ducha králové by putovali světla ku Betlému, k vod živých pramenům by spěli mudrcové šedí, 37 v ran schnoucí jízvy myrrhu nesouce rodu i v křivdě ctnému, co v útrapách i slávě úděl Kristův dědí. Leč není z popela ni prachu mohyla to sypká. Řip – skála, vzdech jíji nezvrátí, ni vichrů křídla hybká! Jak břímě nehnuté – ač váhou kříže pukla Kalvarie! – co nekřesaným žernovem nám tíží kleslé šíje; sic tíží bedra sehnutá, a muže nepolomí – kde práva skalný vzdor, v prach neklesá ni žebrák chromý! Snes balvany a skály břemen svých a ztrát a křivd a zmarů, můj lide: vzroste věž, hrot její Boha v srdce raní! Byť jazyk zmátl za odvahu zoufalou, ni v Sennaaru, svých dětí stenům trudným sluchu neubrání! Či vyvřela ta hora – tak vzdorně sama stojí... – z dna pekel horoucích, z tmy hlubin, ohně žhoucích slojí? Pak do propastných prokletí ty černé duše tlačí, jež do lích žírných sily nám zla plodnou kletbu dračí, krev naši lačně chlemtaly a z puklých lebek číše slz proudy pily, hnáty bojišť v kostky hrály v pýše. Řip v západ slunce viz: Z dna tmy sta tlam krev po obzoru říhá, – hoj, naší krví zalkni se, kdo’s jí kdy tučněl k duhu! – v noc žhavou smolou dáví se, zor oblud slídných ze tmy žíhá – – Meč rudý západu je kosí do tmy luhu... K dnů sklonu druhdy Řip – snad sobě za pravěkem stýště – ční v zlata záplavě co dávných bohů obětiště: Rod ratajů k nim před obětním ohněm zvedal hlasy, 38 jak niva k senoseči, k žatvě zlaté bledly klasy. Kdy dechy z mohyl pradědů lip rozdýchají šumy a z rajských úlů na blankyt hvězd vyrojí se tlumy, noc letní vonných oparů vlá tichým vanem nad rovinou šírou; svit bdělý západu se chvěje vlnou světla do dne, kdes blýská na časy – – z dum naslouchá, v den příští s klidnou vírou, Řip věštbám Zlaté Báby, matky země plodné. Noc mine, z tajin východu v den váhá ranní zoře... Z par bílých družné zástupy se vinou k temné hoře, les vlhkou chvojí dýchá, bílá kaple na temeně jak holubice rosou dne se tříbí rozesněně, by její čistá apsida už zněla slavnou hymnou, až rod náš jasem zvítězí běd nad moranou zimnou. Sbor svatých české vlasti v modlitbách práh kaple klečí kruhem, zrak s toužnou víry nadějí dnu v ústřet upínají: den bílý rozjásá se hřejně nad nivou i luhem, tu s Řipu Kristus bílý vlídně žehná kraji... Ó Pane, žehnej nám a Svatí k Bohu za nás proste, ať slibná jař nám pohodou k žním hojné sklizně roste! Čas nečas mění. A náš den – dnes nejde-li, dnes není, zde tkvíme k zítřka naději! Řip stojí na znamení. V líc kdyby pláč a kvil a vzdech kdy šlehavé slz moře dmuly – vstříc mračná čela čediče, vy muži pevné žuly! Nám na šíj břemen žernovy pěst nepřízně-li vloží, v ně na krev křesej naše pěst pro práva jiskru boží! Jen hrst-li hlíny statkem máš, hle Řip: buď hlavou velký a patu vetkni s pohrdou v ten štěrku padol mělký. 39 V tmu dnů-li láska krvácí, zášt pekla – krve želá, nám skráň ať sněžnou kapličkou se nad tou krví bělá! Jen Řipem vrosťme v rodnou zem a hleďme horou státi: bouř o horu se rozbíjí, ji z kořen nevyvrátí. Svou sílu v bouřích poznáme! Ať živlů svárem do nás bijí a burný vichor na kříže nám drva lesů láme: my muži hrudí skalnatých a nepolomných šíjí křivd puklé Golgothy a s živým srdcem po pašiji své Bílé Soboty se vzdorně dočekáme! Ó Řipe velebný, své témě týčíš v křížů plném kraji, kde němým zvonem nad kostnicí slávy jsi se rozklenul. Však na hrobech-li jihne sníh i vesnou zakvétají, buď čas! by našich srdcí plesný tluk i tebou v ozvuk hnul! 40

TIBIA DUPLEX.
Na kruchtě vetchý zpěvník prach s plísní sežírá – dnes hnědé listy jeho kdo zbožně otvírá? Dnes – čí ret na modlitbách se nad ním zachvěje? Jen němé s pultů řinou se stínů peřeje. Viz trosky varhan starých jak hnáty v kostnici! Zbyl zdraný kancionál. Kde hlasy pějící? Ach, literáků hlavy už dávno dotlely, co klonily se nad ním co boží neděli. V lip chladu na hřbitůvku též hrobu závora let mnohý kvartál vězní slepého kantora. Jak bloudil rukou chvějnou tu v žlutých klávesách, duch v zpomínek-li dumných se choulil závěsách! Což k modlitbám měl zbožným vždy tklivé provody a skočné písně staré přec k tanci o hody! Spí pod křížem – střed pole – skráň moudrá faráře, k níž ustlaly si družně mdlé hnáty hrobaře. Kol kolem tráva bují, kde hroby zapadly, nach divokých plá šípků, kde růže povadly. Kde stála ves, tam kupy – rum slehlých spálenišť. Blín s pelyňkem je halí, dnů dávných zbylou tříšť. 41 Krov kostelíku shnilý – na vzduchu mrtvola – se k pádu chýlí, zítra – se sesul do kola. Vln zádavy jak vraků se hrnou do dužin, v loď puklých stěn se řinou ručeje ostružin. Na spustlé kruchtě zpěvník se válí v zákoutí. Dech minulosti z něho v hruď cítím vanouti. Jak v listech potrhaných prst suše šelestí, mně vypravují sdílně o štěstí, neštěstí, o křtinách, posvíceních, o svatbách bohatých – spral ďas ty smutky plaček, hrom u všech rohatých! – o hladu, ohni, vojnách, o ráně morové, o rudé metle nebes, o pěsti surové – – Ne jásot bujnomluvný, tuším jen povzdechy a v srdcích uhnětených klid skalné útěchy, rtů zatínaných stony a kletbu roboty a po pašiji zimné jas Bílé Soboty. Kam do vybledlých stránek se zrak můj zadívá, proud zděděných se citů mně srdcem přelívá. S ním proudy mé se mísí... Jen čekej do času, dum vlastní víno mladé vře burně do kvasu. Dnem čekám trpělivě, až jen se utiší, by jiskrou blesklo jasnou mně třpytných do číší. 42 Pak na stůl zpěvník nový a víno uzrálé mně k žití slunné písni pláň krví v pokále! * Můj zpěvník za pult spadlý prach s plísní sežírá, – mně v samoty se dumách květ duše zavírá. Ret mlčení mi poutá... Kdy vzdech, jde na půl úst, jak nemocný klid v nitru dnem ze dne tuším růst... 43

CANTU MOLLI.
Mne osud vedl, vyhnance otčiny, kde dub a sosna na skalách nehostných se vzdorně halí v mrazné mlhy, ustydlé nad sněhu závalami. Kdy pukly ledy, zaduní jarní hrom, skal bystřeň chvátá kypící do kraje, bor zmladlých hor, luh dolin jásá: Jaro se vrátilo, vonná vesna! – ... hruď obejmou mi tesknice vášnivě, proč chvíš se srdce, laskání nezvyklé? – a duší bolná touha bouří: Rozepni peruti, domů, domů! Již kvete lípa nad rodným krovem, tam kde dětství jasnil úsměv mi mateřský! I hroby toužně zvou, i hroby, drahým kde hlavám jsem ustlal k spánku. Zpět z vyhnanství zve souzvučný srdcí tep i rodné mluvy opojně medný hlas, jak dítě zbloudilé zvou v náruč matčiny domluvné věrné oči. Zde se skal příkrých daleké rozhledy zrak vnímá vděčně, obzory zjasnělé, duch v samoty zrá chladných dumách večerů hádavých po dne znoji, skráň bdělou kloní nad listy kronik svých i život zkoumá, zaleklý bídou hoch zrá na muž trpce, otevírá v samoty svatvečer kancionál, 44 den jasný písní tlumenou oslavit či tajným vzdechem ulevit smutkům snů, kdy bez kadidla vadly květy oltářů stavěných ve prach ulic. Jih slunných vznětů neláká duše mé, již mlžné dumy severu zajaly, jak z nich by těchou vstříc mi vzpínal posvátný soucit svou hřejnou ruku. Dík věrný za vše, čemu mě siroba let u vyhnanství učila v strádání! Bol cizí, cizí blaho cítím, jedna jen strhána křivdou struna. Jí z hladomorny ciziny zajatec snům stýskavým v let peruti připínám; pout lámu kruhy, zdí rvu skoby: Do vzduchu rodného, domů – domů! Stesk touhy hrdlo plní mi slzami, vzdor muže hrdý láme jich proudný tok, vrou v nitru varem, kypí, pálí: k domovu hledí zrak zanícený. Tam v trudu, bolu za pluhem kráčeti, jho rodné bídy nésti lze lehčeji, než v zajetí lup kvasy slavit, Baalovi předkládat chleby duše. Mé sny a touhy k domovu spěchají – – Dne znojem v cizí padnu-li temný rov, skráň skloním mlčky..mlčky... Domů, domů bude však toužit mé mrtvé srdce. 45

VOX IUBILANS.
Noc početí jsem neproklel, ni ono jitro letní, kdy zaplakal jsem vyvrhelem světa na hnojišti, noc odkud odvede mě říše do zásvětní, – jak na jatkách jen mlčky čekaje vždy rány příští. Již obzor můj se jasní! Mrak se s mraky střetni – Kdy nad hlavou se těžké chmury tříští, z nich po lučinách mých se živná rosa blýští, a kypí rozpuky dnů slunných snové květní. Blíž slunci letí touhy dědičné mi orlíorli vzletní: Tvůj chléb, ó Kriste, kladu mísku na obětní, krev hroznů denně Tvého do kalicha prýští. Vnuk okouší, proč dědové – zpět řadou nespočetní – snad s cepy v rukou mřeli na bojišti. Mně v klidu tuch se smíří, o čem praděd sníval, dlaň nad biblí kdy spínal na lípovém stolu a hlasem tlumeným si žaltář písmák zpíval. Kde pramen zasutý, mně nový z něho příval vlaž ústa dál a k nových zpěvů sklízni! Bychť cestou k němu padnul úpalem a žízní, o kámen nohu potknul vývratěmi zmolů, vzdech poslední jen notou smírnou vyzni! 46

INTERLUDIUM.
Kam z úhorů požatých dnů, kam touží v snech vykvetlá duše? Dlaň mozoly mi černala, vedrem mi vypráhl ret, jak za pluhem denně jsem kráčel. Než po žatvě k orbě se chystám, jdu na pouť se zbožnou písní, modlitba vede můj krok. Již duše své cestou se ptám: Hnět chudoby pastorka zplodil, klín vdovy, siré samoty, láskou jen macechy hřál, a proto snad buduješ sobě snů bohaté poutnické chrámy, bys v tísni davů věřících závratí omdlévala? Ó mrákoty mdloby! Dech zapuchlých hrobek a setlelých truhel skráň znojí dusna opary, z kostnice šklebí se smrt, dech v hrudi se zalkne, svit práchnivý kalí zrak přímrakem žlutým, pád těla temně zaduní, vlhne vosková skráň – – Jen v zalehlé bolesti znám: Hlava o hradby časnosti třeskla, v tmách trosek těžce ulehla, jakby ji posupný kat byl stupělou širočinou sťal do koše krvavých drtin, v němž pěsti chmurných pochopů vlekou ji pod lešení... Trup do černých zavíjí suken, mnich svěcenou vodou jej kropí. Ó duše, slza soucitná ku břehům věčně tě zve? Dech přístavu rozevlál mlhy, plášť kající poutnice větrá, a slunným jitra zábřeskem vítá tě východu den! 47 Kam, kam jdeš, má duše? Slyš pod tebou šumí vod oceán živý, šum táhlých pílí ku břehům s rozpjatou náručí vln, vod zkypělých vzrušené hlavy se čeří kadeří bílou, lnou toužně ku srázům strmým, pnoucím se do blankytu. Kam vznášíš se? zrosená pelem v den vykvetlých lilijí z nocí, jak nad oltářem zápalů pod dlaní velekněze dým galbanu sloupem se nese a myrrhy a onyxu vonný, kdy z jitra na zlatém stolu mění se předkladný chléb. Prach nohou ti oceán smývá, ty rozpínáš toužně dlaně, co na nich slzy bolestí zázrakem osýchají, a míříš a letíš a letíš až nad vesmír v nedozírno – a závrať vytržení kol skrání ti nadzemsky plá. Ať pod tebou oceán duní a zuní, proud vzdýmá a hřímá: ty plyneš, slunně žhoucí stín, nad jeho hlubinami, z hvězd rostoucích okruhů čarných zve výše tě věčné slunce, až v slasti rajsky oslnné přivíráš blaženě zrak. 48

MIXTURA
O dnové života, co jasu a vůně, co stínu a plísně v zahradách vašich, až jásá srdce i stůně! Ej, což nám tváře jasné blahý úsměv žehá, slz proudy po chvíli by zbledlou lící kanuly, což mělní srdce láskou toužných citů něha a mstivým hněvem tuhnou v kámen strnulý, což hlava odbojná si skalným vzdorem pýchá, by zase do prachu ji klála služná pokora, s rtů chvějných důvěřivě vroucná modlitbička dýchá a vany křídel andělských až k nebi spěší, týmž retem sveřepá hned kletba hřeší, až povoluje pevná pekel závora... Hned v oblak letíme, hned do propastných strží, hruď vlaží zdroj hned bolné lítosti, hned vášeň plamenná ji v jícen sopky trží, kde hrůzy mráz ji pálí do kostí, od ledů pólu letíme hned do Sahary, zpět ku Edenu branám zavřeným, a od Sinaie hřmící k roklím Josafatu, kde hrob jest mostem k vrátním Empyrea. Co změn tu vře a srdcem zmítá, mžik oka jak okamžik čítá, co člověk i jásá i pláče – žel Bohu, žeť nejináče.... Což různý dar si nesem žití od koledy! Ach, nelze jinak věru, dítě měnné vteřiny: rok z roku v hlubší vrásky stín prach popeleční středy 49 nám křtěňátkům se sází za křest proviny... Ať různé dny jdou žití po zahradách, i po slavičích písních běsný vichrů třas, červ hnusivý ať tuční v růží vonných vnadách: nám dětem dchnutí božího a hroudám hlíny, dnův podmračných kéž aspoň lehčí byly stíny a slunnější dnů našich skrblý jas! Bůh zanítil nám sám v té duši lásky slunce; své slepoty je nekalíce poskvrnou, my choďme světlem jeho s lásky Zahradníkem, než růže zahrad věčných za hroby se rozhrnou. Mé květy, pláte v půdě, slzou ovlažené! Ó mějte v oku rosu soucitu, svá čistá čela vznášejíce k světlu, kdy zralý klas žnec kosí spravedlivý. Vše změnou dnů k žni smrti zkvítá, mžik oka jak okamžik čítá, co člověk i jásá i pláče, dík Bohu, žeť nejináče! 50

TERTIA MANU.
Řad bílých oblatů – žalm v ústech na ozvěnu – skráň k postřižinám kloní v gremialu plenu, ne v stáří vetché dlaně slzy mládí skrýti: vždyť touha letmo spěla z osudí los odříkání vzíti! Jdou světa zajatci to Bohu na výměnu. Kštic poutce střiženy – – Skráň volná vděčně cítí: sněť oliv odevzdaně výkupem jí k věnu. Peň modliteb však bouř-li drsnou pěstí chytí a květy rve a rve – mír, vidin slibnou cenu? List snětí zdraných vichor honí sadem, vír života v prach slunné květy smetl, by duše v bolu mřela bez ovoce hladem? Leč zdravou dření proudí míza dál – – Jí nutno, peň jarem v nově příštím bohatě by vzkvetl! Do květů budoucích však duši k smrti smutno – – 51

VOCE DISSONA.
Vyprahlá odlehlá draha, úporný smutek v nich leží, jak zlý by v nich bytoval s pekla spratky; bleskem rozčíslá sosna rozpadlou katovnu střeží a teskné křižovatky. S krákotem přeletí havran. Mrtvo a pusto; ni ruchu. Sad kopřiv čpí ožehle s chaty prahu, slehlé na křížných cestách pod sprahlou travkou tlí v puchu zde hroby samovrahů. Umlklé osudy vzdorem ponurým nebe až děsí, jež tuší zoufání klamavé strže, běs kdy záhuby na hruď zjitřenou zmíjí se věsí, nůž, smyčku v rukou drže. Hlodavé bolesti spí tu? Lepšího záhrobí tucha? Spí citů zlotřilých zvrhlá tu lůza? Tulák mimo jde, srdce k hrdlu mu v poplachu buchá, hruď mrazí svůdná hrůza... Záhadné stíny mlčících nocí v chlad sinavých zoř sem, odtud po mezích tíhnou hnavě – mlhy bouřemi vzduté z tajemných bolestí moří? – a pláčí ustydavě – – 52

VOCE MEA.
Vzlykaje kající žalm, sám – dnů svých jdu planinou sněžnou, do mlh a dálky hnán vichřicí zlou, bědou světoběžnou: do sluchu skuhrá a huhlá a do tváří sněhy mi plíská. Mdle se o holi vleku. A srdci až na smrt se stýská. Nadarmo hledá můj zrak, kde zavál sníh nedávné stopy..stopy... Přece šlo dětství mé tudy! Ač kytlí jen oděno režnou, nadšenou halilo tvář vlasů hebounkých do zátopy, pod nohou kvetl mu luh i na prsou růže mu kvetly, z měkké dlaně vstříc slunci mu duhoví motýli létli, nad hlavou nekleslou v chmurách mu skřivan v blankytu jásal, krůpěje písniček rosných mu na rty i do hrudi střásal – – Nad sněhy kolem co přede mnou teď, prutin nahé jsou metly... Za mnou zavívá sníh stopu krvavou po ledné nivě. Místo lip medem vonících, včel roji bzučících lučin, místo kvetoucích zahrad a stinných za vedra bučin, nehostná dálka se tmí a k obzoru uplývá mhlivě. Šlehavá vichřice ve tvář mi plká a vzlyká a hýká, z pěsti rve hůl, hravě po pláni svou mnou běsností smýká. Vzteklice, zimavá bouře! Již do smečky spoutej ty běsy, v práskotu bičů je žeň, štvi s halasem na dálné lesy, pro tvou stařeckou radost ať zvěř tam z brlohu honí jedle a břízky ať lámou, neb o staré staleté duby hlavy si krvaví rázem a z čelistí lámou si zuby, až jim soptících z tlam se pěna vztekliny roní! 53 Bez bouře aspoň chci jít, kam zaváté mílníky vedou sněhem jiskřící plání, v dál mlhavou, němou a šedou. Potem ať vlhne mi skráň, ač noha se v okluzku smeká – s námahou vláčím se dál, ať zvím, tam co mě čeká! Metelice kdy cestou své na chvíli výbuchy tiší, zaklesne spáry a uschová zoban pod kleslá křídla, obracím chorobný zrak zase do nitra zvířených proudů, záhada tajemných vln mě rdousí zas do osidla. V dál plaše mrazy a sněhy se plahoče ku dni až soudu, – na pravo, Kriste můj, vel, ať se skutků mých nakloní miska! – dvojí cítím krev, jak v plných tepnách mi šumí: Z oteckých přelitá žil, krev v plamenné požáry tryská, matčina zaleklá něha však zpožděné lásky je tlumí. Lancknechtů opilá vášeň mi žoldáckou písničkou výská, zjařmených písmáků vzdech mi lká a sténá a vzlyká, spor dvou žárů až bledne k dní západu na smírné dumy, kdy v modlitbách obojí krev se u černé skývy postí. Sirot a vdov rosí tu i tam pláč chaty rozpadlé v rumy. Po otci zděděná krev žene do suků otrlých dubů, z matčiných zděděná cév – lip našich snítky mi rostí. Otcova síla v mých pažích si k bujarým rozmachům pýchá, plachý co po matce stud mi v srdci pokorně vzdychá. V kathedrál nádherné klenby sny zbožné krev otecká láká, legát kam v brokátu rouch k mši jede na hrdé brůně – písmáků vnuk, syn matky, kde v přístěnku den se mu smráká, nad žaltář kloní se v žalu, kdy hlava mu rozpaky stůně. 54 S otázkou údivů tajných duch otcův jde v Otcovy říše, dozrálý klas, má matka jde v ráj, Matce oddaná tiše. Světlé dva stíny mých snů, snad vlastní jen vina mě mýlí, v hluchotě samot a dum vám na úkor v mátohách šílí! S dětinnou láskou přec syn se vám nad rovy k modlitbám chýlí, tajemstvím dědičných záhad se poutí svou v hlubinách děse. Očistnou slzou života muk zrak nad hroby jasní se slepý. Soucitem líčený výsměch vín pohár mi plní; mně třese bídy se zdráhavá dlaň – jej rozbíjí v hlínu a střepy. Do trhu rozkoší sedmi Istný Satan hlad jízlivě vábí, – hnusem dech jeho úst ven z rynku však světa mě pudí pod palem úkojný stín, kde u nohou Pána se tísní bloudících, lkajících tlum a blahoslavení chudí. Trojí krev moje vře ve mně, krev trojí mně o vládu rve se: S prvky zděděné krve má vlastní krev v tepnách se mísí, záchvaty rozpadlých těl v nich proudem svým z útajin křísí. Trojí krev nalitých žil až k srdci mi úchvatně bouří, zděděné krve mě svár, svár vlastní až v úmdloby nese, zjasnělé obzory občas mně zlověstnou mrakavou chmouří. Kriste, mně okovy ramen svých zajmi ty bouřivé běsy! Na vlnách života vrak by netonul o skalné tesy, dlaní mě smířlivou sám veď na horu blahoslavenství. 55 Sténaje kající žalmy i za vinu nespáchanou, za viny dvojího rodu i za viny dalekých dědů,dědů (za viny vlastní se sám bodám lítosti žhavými hroty)hroty), dnů svých planinou jdu, jdu s námahou v Kristově sledu, vnitra sváru se hroze, vně bouřné se lekaje sloty –: nad hrobem zejícím kroky mé s úžasem zlekaným stanou? Pod duhou míru, jež Tobě se, Kriste, pod nohou klene v království rajském, veď Tvá mě k jitřence věčnosti ruka v ospravedlněných klín otců za touhy dobra! Umlčí klidný jich sen vzlyk bludného zrodu jich vnuka. 56

SUSPIRANDO.
Mé mlýny stojí němy. Z tmy noci zhouba číhá. Mží chvílemi a mraky srp měsíce se míhá, proud volný řeky matné – hlaď ocelové šeři – si línou vlnou šplouná vrb pod nahými keři, bok otíraje lísavě o zahnilé břehy. Dnes vodník nepobuda sem kulhá na noclehy, kde v červotočí krovů jen netopýři bydlí. Jak na čekané vzrušeně se choulí nad stavidly a mrazně bílým okem se na podmoly dívá... S hor příval větře, hlavou zálibně si kývá, cos pod vous mokrých sítin jak dálný splav si huče. Slyš, o zdi rozsedlé jak bludně netopýr se tluče! V stěn útrobách již oheň nezapraská v krbě, jen práchno bliká... svítí tmou v staré doupné vrbě, jak na potulkách po lupu kdes oči koček slídí. Pes skučí za vodou. Však nikde hlasu lidí. Krov mlýna prosedlý spár bouří oviklává, lét, věků únava mu prolamuje střechy, jichž došky potměšile zarůstají mechy, – i kolo stojící se hnitím rozpadává. Zde není pohádek již, není mlečů písní, jen obludy tu tápou pověr tajným soudem... Skon rozvalin mě smutkem tísní a chladná tesknota mě lepkým vlhkem studí, jak bahnem prohnilým by ulehla mi k hrudi. A čekám jarní vody... Mlýn strhnou kalným proudem – – 57 Však pod nánosem živným hráz vybuduji z mlýnských kamenů, mně lučina má nad ní by jarem novým kvetla pod rosou slzy v úsměvu světla – a po očistě pod krov červotočin založených plamenů sám stavím bez pohovy běd na gruntě z chmur rozpadlých si statek nový i odkaz příbuznému kolenu. 58

SILENTIUM.
Tvůj hřích tě, duše, vrhá v pekla tmu a plamen! Mží před Svatým kmit věčné lampy matný a v chrámu tichých klenbách drtícího Amen se v lebky hřebem bije důraz nevývratný. Hruď bolest zadrhla vin řetězy, jich tíha již beze slova hrůzou hrdla rdousí, – kde temné kouty, trest a pomsta číhá. Jak trupy mrtvol po krvavých polích, tlum noviců to v kápě zahalených vin hrůzou skácen leží na dlažicích holých. Stín člověka, jenž dumá ve kartuzí, v ráj hledě vytržen i v pekla dýmné strže, pych těla bičem drásá, v žízni hladem nuzí, jim hlasy vichřice dech v prsou zmrazil a žhavý popel na hlavy jim sypal, slov břitkým ostřím sklál a Kristu k nohám srazil. Tu leží pádem jak řad cedrů padlý, co Samum zvrátil v hvozdech Libanonu a rvavým dechem sdral i list již vedry zvadlý. Pěst pokání s jich duší cáry pýchy rve do naha i hedbáv lhostejnosti a na krev mrská za viny a hříchy. 59 Svět hýří Sodomou a víří v tanci smíchy, prach líže Mamonu, kvas chlemtá Astaroty, žhne v tlamě Molocha jak smolné slámy víchy. Však v chrámu lítost mělní srdce – zvlhlé líchy, co po sněhu a prudkých bouřích jarních zrn hrsti čekají v den sluneční a tichý. V chlad dlažic řine očí bolná rosa, ret sevřen, ruce pod škapléře zalomeny, hruď žádá milosti co s drobné zrno prosa. Vin ránu jitří svědomí hlod vlčí. Je k slovu Kristovu ston vyznání však hojí z úst kajících a bol, co nyní přísně mlčí. Žeň očisty tlum kajícníků tuší, – co leží na dlažbě jak zrno v brázdách jara – kdy Rozsévač chléb bílý na hod mění duší. Dnů kajících ó hlubé mlčení jak moře! Kdy ret se rozpuká jen viny vzdechem těžkým a chvějná ruka bije v prsa u pokoře! Jen Bohu otvírá se stoudný kalich nitra: kde hmyzem pokálen a střísněn prachem, déšť milosti jej tichý myje v úsvit jitra! I vstanou svěží silným vůle vzmachem, co klečí v prachu; půjdou čistí kalem, v boj s hříchem půjdou, nechvíce se strachem! A na vinici neumdlí dnů pod úpalem. Krok s hory pokušení vede v sady oliv, ret odkud jásá pozdrav: Nový Jerusalem! Mír chrámem dýchá, van kvetoucích palem. 60

UNDA MARIS.
Sám sním v pochmurném chrámu, v klín klada již Vidění Jana. Na lodi nezdolný bok vod příboje hrnou se s hněvem, dmou se a ječí a hučí a duní a lámou se s řevem – ze hlubin propastných vírů hřbet bouří je Leviathana. Po stěžni s mraků sjel blesk, k hromu úderu peklem plana. Oči mi plní dým, čpí prostory sírou a dřevem, s praskotem padají ráhna, v troud doutnají hořící lana, hučí úzkostí zvon, tmou tone a umlká hrana – Na skalí nesená útes, loď strnula pod záchvěvem. Hrůzou mi oněměl ston, co v skonu chtěl úpěti muku. Anděla Thegri se štít v tom zableskl po brázdách vodních, o krunýř zmoka hřmí meč. Bych na plno neroztroskal, příšeru spoutal a zamknul v sluj rmutnou do hlubin spodních. S temena Golgoty v tichnoucím přívalu, jeku a huku – zlomenou násilou proudy zde marně se vzpírají do skal – do vraku k záchraně vstříc svou Kristus mi podává ruku. 61

TIBIA ARUNDINEA.
Svist dravé vichřice zalehnul do třtiny chvějné, až kořeny trhá praskající z hlubiny bahen, těch prohnilých bahen úbolné zděděné viny, jíž ze semene vášně těhotní mateřské lůno, co s mlékem živných prsů ji ssaje nevinné hříchu dítě, by z paprsků dne brzy zraky hnisem zanítila a žíznivou chřípí otravou mu do útrob se vpila táž vina dědictví, rostoucích vlastní lichvou s Bohem. Jak zmítá se třtina, jak láme se křehce, i stvol i klas brotí se kalem ze hlubin spodních! Jak vichřice ze dna až bouří, co skrývala hladina věky, a na břehy vyštvanou vlnou ven hází přístrachy rozpadlých koster, jež nánosem dnů k bezvědomí zavalily vlny věkův!... Ó Pane, bezhříšný Adame potomstva hříchů, jenž ze ženy jsi vyšel bez poskvrny lůna, – Tys třtiny nalomené nedolomil v hněvu, Tys louče smoudícího neuhasil přívaly potopy trestné: k Tvým nohám se sklání pokorná třtina. Ó vztáhni ruku, požehnej rozevlané tůně, ať malověrný nezahyne v bouři a třtina k pádu nachýlená ať se vztýčí zase, by milostí Tvé slunce oblilo ji jasem, a uschlý kal by obmyla jí rosa! Třtí koruny trnové bodavé hroty Ti hloubilo v běsu do čisté skráně, však houba na třtí vlažila Tvé rety, 62 kdy na kříži jsi žízní volal k nebi: ó neodsuzuj k věčným žárům nalomené třtiny, co kořeny tkví v nánosech bahna tajemné viny! A je-li v Tvém raněném srdci má třtina kalené kopí, Tvá krev je přec na smír bohatou krůpějí skropí; jím srdce moje potom prudce raň, by očistnou lítostí v hrudi mně jízva ta plála! 63

TIBIA AMABILIS.
Hříchu bouře zlomila třtinu, Tvůj pod kříž mě sklátila, Pane! Zde v jeho světla stínu ať kane, ať krůpěj krve Tvé kane a obmyje bolestnou vinu! Vždyť pod biči lítosti hynu, že na čele znak zloby mi plane, sám vymývám slzami špínu z té vklané v bok rány, snětí rozhnisané. Tvůj zákon v duši mi plane, a zloba drtí mé oudy, Tvůj prapor z lodi mých vane a proudy mě do vírů strhnou, prudké proudy – ó nevcházej se mnou ve přísné soudy! Dřív lekal’s mě, jen hněvy horle, kdy provazy trestu jsi předl, i kdy jsi vyletěl, Vítězný Orle, a Otci po boku sedl, bys k soudu se zvedl v den hněvu žířivé na mandorle... Teď bolestí srdce mi taje, je dítěte srdce to choré,choré. Já pláči – slz ovoce zraje, jest červivé, choré – i vichry hněvu sklať to ovoce choré, ať zdravé po novém podletí zraje! 64 Dnes vidím Tě, Vlídný a Hrozný: Hle, ke mně, ke mně kloní Tě s kříže Tvých rukou a boku krvavé hrozny, Tvé bolestné úrody tíže, až povolí hřeby – Ty níže, já blíže Tobě a nebi! Můj Slitovník, Bůh můj a spása! Já obrozen vinou a prameny léků – z Tvých jizev se linou – na hrozen boku, na ran Tvých květy své tisknu rety, jimž náhle i Tvoje rty k pocelu kynou – Mé srdce jásá a z očí mně slzy teď lásky se řinou. 65

MOTU QUIETO.
V zamlklém zakletí plouží se vleklé mlhy po vývratích rozjihlých cest, po líchách černavých rolí, kde z brázd jich se čeří strnulou vlnou ponurá tajemnost jarních tuch, nalévajících v zemi vložené símě, – přilnavým vzdutím se choulí i k úpatí lesnatých vrchů, jako vzedmuté plachty rozsívek na sněhu vybělených, jež vanutí jara lichotně rozvinuje, by zakrylo jimi tajemství přerodu, tajemství početí v mateřském lůně země, Zlaté Báby. Či jsou to oblačně vzkypělé prapory budoucích bouřek, co chystají se ku pochodu znojným krajem za rachotu hromů, jimž nyní již naslouchá zaleklá němota tázavě stichlé dálky, i tlumené zurčení jarních potoků v úžlabí hlubokých hvozdů, kde v útají s jihnoucím vzdorem sníh posud pomalu taje? Či drak spoutaný v závratných hlubinách za hradbou obzoru, kde zloba temných běsů jej z okovů kladivy volní, síru soptí plamennou do jasných večerů a jezero žhavé smoly z tmy jícnu k západu říhá, že z tlamy rozeklané pára a mlha se za nocí vlní až do krajů ratajů dělných v černé zemi? Než neleká se rataj, živitel všech Zlaté Báby vnuků, i těchtěch, co oheň i vodu i povětří k úsluhám krotí, neleká se rataj tajemné jarní mlhy, vášnivých výdechů země, snoubené slunci. 66 Ne s hrůzou – jak ruka vlhká z ní by mu rdousila šíji – on radostně rataj naproti vyhlíží neproniklým mlhám, jak halil by se mateří loktuší měkkou, a pluhy orné ostří nedočkavě. Země, bolestně do sebe pohroužená v pohnutí roditelských tuch, ne ve spánku, ne v mrákotách, než v utajení odhalených vidin slouchavě tají dech, jak pod srdcem život jí klíčí... Svou radostnou naději ukrývá koutnicí tajemných mlh a studená hrůza týrání nových ji tesklivě mrazí, nad ní mlhy nepronikle mlčí a halí mateřských radostí bolestnou tuchu. Nadýchané vály mlhy sunou se vláčivě po zjihlých polích a nad ní pod klenbou nemračných výšin na tvrdosti nebes kráčí velebné slunce jak rozsévač zlatého zrní, jež paprskem slunným do ňader země radostně letí – až vítězně mlhami tryskne, co rozplynou u vlažném pláči. Den jásá teple v paprscích života a v úsměvech nadějných dnů se vlní vzklíčené setí. 67

SILVESTRINA.
Dech vlhký vane z lesů, tmy a ticha tůní, noc dýchá rosnou vůní v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní. Vln bílých hvězdný proud dna doplul dráhou mléčnou v hloub nekonečnou, jen jitřenka se chvěje mdlou tam lampou věčnou. Již matka země dbalá budí dětí oči: květ rosou smočí jak vodou svěcenou, ať den je bdělé zočí. Jí úsměv jasní vrásky ustaraných skrání. K dne požehnání zvon k tichým modlitbám ji volá na klekání. Dech lesů dýchá schladlých kaditelnic vůní z dna hlubých tůní v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní. Klas těžký uklání se, tiše ševelící: Kdy na oltářích snící Žnec k oběti již v běl mne zdrtí ve mlýnici? 68 I bratr hrozen v touhách rdí se na vinici: Kdy spláču v lisu, slz krví hojit srdce od ran vin a hnisu? Hle, po východě plují plachty oblak zlatých – – Či sbory Svatých tam u bran stojí ráje v řízách cudně spjatých? Dech lesů vane písní z budících se tůní: v jich šerém lůní sní bílá kaple pod křížem, v ní oltář svatý trůní. V den vítězná již slunce otvírá se brána, jak puklá rána, co z boku Kristova jí lásky plane schrána. Sbor Svatých v pokleku se ku pokloně níží: To Pán se blíží, by krev dal v útají zas v oběť za vin tíži. Jde do kapličky Kristus Pán, jde na mši svatou. Pod slunnou patou den zdraví zem až k rosným slzám zbožně jatou. Dech života vlá z lesů, polí, luk a tůní. Den slibnou vůní zrajících chlebů dýchá po výsluní. 69

TIBIA DULCIS.
Jdou k stolu Páně, hor chudých drobné kvítí, u mřížky bílé prostřené jich klečí řada nízká. Dnes k hodu jich se celá modlí tady víska a ranné slunce Bílé neděle v chrám stříbrem svítí. Co tuší asi, jak ta dětská srdce cítí, kde rajská brána otvírá se blízká... Že mezi nimi nejsem – zrak se nebesy jim nítí – mně stýská se, mně po dětství se stýská. I knězi mladému se mírně ruce třesou, – zrak vlhne z obav chmur a vin a bolův? – když Tělo Boží k dětským rtíkům nesou. Na kůru kantor sivý v slzách nevidí svých dětí. Dnes, hudec prostý, v nadšení jak anděl Fiesolův jim staré tklivé motteto hrá tiše po paměti. 70

IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS JITRO BRATRA FRANTIŠKA ZVANÉHO MINIMUS. I.
Já bratr František se modlím touhou lkavou, kdy slunné jasu oblaky jdou letmo tuch mých nivou, či luny lilije hvězd pelem zoru budí snivou a k matutinu zvon lká ticha nad záplavou. „Zpět ku křtu našich dnů!“ vin jásej nad popravou, by s dumným zrakem novicův a s kněze vírou živou i s klidem hrobu zásnubů, rtů dětí s písní tklivou šly mnicha pod kápí sny světce mojí hlavou! Prach sypu na skráně, mru postů pod únavou i vigilií kahanec v noc hasne mdlou mi čivou: Ó Kriste, pokyn dlaně Tvé tmy odvlaj clonu mhlivou, své zjev mi království, vstříc podej ruku pravou! Chce žebrák pro Bůh víc, než almužnou se dává. Zrak čistý, upřen ku slunci, jen oslne, než snese, co světla z výše proudí kalných do kaluží? Proč lásky žádá žár vždy lásku výše práva? I vzlyká pokorně bol touhy v nyvém děse: ó Pane, zjev, mou duši ráj zda vezme do podruží? Mé hrozny zrály z výsluní, kde větrala v prsť láva; v jich žhoucím opoji tmí vratkost v mém se plese: kde jitro do poupat mně rdí se z ros a z růží? Buď Otci, Synu, Duchu svatému věk věků sláva, že vlaží pelyň života mně vidin sladký pramen. Amen. 71 II.
Noc vládla hluboká, tma dálkou táhla zvolna, jak po kumpletách chrámy vlá dým schladlé kaditelny, kdy svatostánku oponou v taj chléb se ukryl bělný, že po něm svatyní jen touha vzdychá bolná. Noc hrozí bezlunná jak křídla ďábla smolná, v dna vsály bažin zákaly kmit hvězdné dráhy mělný. Tůň hnilob smrtných. Nad bahny vrak tone nezřetelný... Kam nese duši v let mně dvojí peruť spolná? Šat kajicnic ji halí, režná kytle volná, těch na dlažicích ambitů: k dnů zlobám necitelny, vin uzly drány, lítosti chléb lámou podpopelný, co vpadlou tvář jim vráskou leptá slza solná. Z vin bahnisk plachá bludička se nad hlavou jí třese. Jak plane studem, bázní bledne vyčítavě! Kam z bludu van a svit, tam teskný zjev se nese. Prach s plísní hrobů zemitou jí letky křídel tíží, zrak pod sklopenou řasou hasne slzou tmavě, blesk prudkých rozletů ač výšinám ji blíží. Zřím: z práchně stínů duše má tu v oblast jasu pluje. Hlas její jitra voláním k dni touží, touží l kavělkavě, hlas písní mlknoucích, než chléb se proměňuje... 72 III.
Tmu k jitru prožehnul svit Plejad plachým jasem a po temenech obzoru tma na mdlý lazur tála. Má duše vzlétající, která z vin se nocí kála, by nechvěla se zimně dne-dne – tmy nad zápasem? Zrak dní se jitřenkou... Jak nad lotosů klasem – ne bludička – teď nad čelo jí rosná perla vzplála a hrudí v nyvém čekání stesk blaha žhoucí sálá, tvář do růží jijí kvete náhlým divů žasem. Skráň bílou vavřín věnčí s volným zlatým vlasem a křídel vlna červánky jí v proudu vzduchu pálá. Křest touhy rosou obmyl ji a milost nenadálá, že chví se k jitra zvěsti vděk i jejím hlasem. S čel Serafů kdy sněžných vločkou spadlá kadeř zlatá strun harfy stříbrné se tkne jak dechem jemně, že luny paprskem se vlní struna vzpjatá: Tak něhou vzplesala má duše, z dolin země vstříc slunci vylétajíc lehkou mlhou ranně, kmit rosy na růžovém nesouc roucha lemě. Zpod východu kde k nebi paprsky se nítí, z mlh letí závějí; dni vstříc pne bílé dlaně – vždyť slzám bolesti je bylo dlouho mýti... 73 IV.
Fanfáry vítězství! Zvuk táhlých polnic hýří, dol rozpěněnou ozvěnou v ples dechl na šalmaje! Z bran východu již plápolem dne prapor vlá a vlaje a volný oblak komonstva brůn bujných tlumy hraje a k pochodu se řadí zlata pod kropíři. Roj hrotů bez čísla, sloup zářných šípů víří, jak archandělských pavez blesk, štít hor kol v jantar taje; strach pudí kvapně k útěku tmy davy netopýří – a k životu den plný bílým ohněm žíří. Jde s předvoji dne vítěz! Květ se zlatě pýří i zlatem klasů bohatých kol obzor slunný zraje. Král u velebě koruny sám sluncem vyjel v kraje a zlatohlav svůj vleklý na své věrné šíří. Vše vstříc mu jásá, vzdychá, žaluje a zpívá, zem zmladlá do oddaných úsměvů je vzňata, an vládce dnů k ní s láskou otecky se dívá. Má bez přítěže těla duše slunnošatá (jak zlatá říza nádherně jí s volných ramen splývá!) mu k nohám upadá, jen pouty lásky jatá. Tu skládá vzdušná křídla. Plamen nad čelem jí svítí. Slap slunných vln kde s obzoru se peřejemi řítí, ret opojí, dne kanzona než bude s něho dštíti. 74 V.
Den slunné milosti! Žeh jasů a dech vanu, v němž Eden země tone mi! Stín myrrhou mírů voní, kdy pod řezy se bolestí pněm krůpěj těžce roní... Dlaň sepni k modlitbám! Dští nebe sladkou mannu. Jak bělí slunce plátna zděděných mi stanů! A květy snoubí před zráním mé štěpné na jabloni, až větví chabá ramena se tíhou plodů skloní! Nach plných hroznů mluv: Kdy v kalich vláhou skanu? Sníh bílých závojů ctnou k snubu vede pannu – má duše divy zázraků se v lásky výhni sloní. Kde hoře tmí se příkrovy, kde bolná srdce stoní, noc nítí paschály, dnům smrt-li zvoní hranu. Dech milosti strž kletby ledné Vesnou taví a žhavým větrem dělí těm slz dravé vody, kdo v nový Jeruzalem pod křížem se plaví. Ó klíči věčných bran! Taj divů otevírá, v nich símě slunným vznětem klíčí na přerody. Jar věčných slunce! Odkvět v něm jen na plod zmírá a znova pučí! Hosanna i Alleluja dnů mých, kdy v trouchni srdce mlknou červů hlody a zlaté včely údů mých v květ luhů letí v tlumích. 75 VI.
Jde v slunci Rozsévač a zlaté zrní seje, jak v záhyb roucha na srdci dlaň jizvou zbodlá sahá, a símě žehná k úrodě slz toužných rosa vlahá: Ať zrání eklogou dnů lícha klidně pěje! Má duše v ústrety s touž modlitbou mu spěje: Kéž osením se oděje lad sprahlých bída nahá, by jara píseň nad nimi se perlila mi blahá, lán plnou vlnou dmul se klasů na peřeje! Den slunné milosti jak slibně zrno hřeje! Kde zahrad květné záhony hněv kopřiv jedy žahá, blín dusí pachem omamným – dlaň Rozsévače drahá býl zrůdný do ohně již v bolu péče pleje. Stvol lilije se k slunci s písní díků zvedá, hvězd jasem vítězným plá otevřený kalich, že pod ním hořem studu hasne svlačce duma bledá. Žár nebe sprchou jisker v klasech praská zralých – Ples hodu Letnic, nových chlebů ku oběti i za ony, co vadly vedle cest a na úskalích! Vznět duše slavnou praefací mší velkých před polednem, kdy k žatvě v slunce úpalu se zítra srpy světí, vlá bezmrakými obzory a jasů nedohlednem – – Dík Otci, Synu, Duchu svatému výš nebesklonu letí, dým vonných stoupá zápalů, dne hymna tryská v plamen – – Amen. §76

VOCE LUGUBRI.
Němy jsou zvony Velkého pátku, mlčí truchlé zpěvy, umlkly pašijí bolestné výtky, tupý rachot dřeva – – Kříž černý starobou tu před oltářem leží a tělo Syna člověka tlí na něm ubodané, krev ustydlá z ran tmavých olovem mu kane, mráz smrti po stuhlých se údech sině sněží. Jak pohozen tu leží na dlažicích, jak ukopaný, zlobou ušlapaný, v prach vmetený, han hněvu ve psí daný od rodných bratří, s kletbou zla se psících. V apsidě siré smutkem truchlí oltář holý, jak ruka žoldácká by byla orvala mu svatá plátna, a nad ním rozpryskaná archa věk památná: Hle! Mistr se dvanácti v pozástolí Zákona nového hod lásky strojí prvý i Miláčku i zrádci Tělem Svým a Krví. Však není povržen ten svatý kříž. Kdo žitím usouženi, kolem poklekají a lítostivě kloní těžké hlavy níž, ran jizvy suché rtem až na krev znova zulíbají. V nich chápu tajemství, div srdce nepuká mi bolem. Ta černá roucha neleká mne nad oltářním stolem, jen z toho děs mi: k čemu halí ony tuhé, mrtvolně tuhé rysy? Kdo klame tu mou duši, zrakům na odpory: Ne hrobů tajemství, dnes taje života tu zvíš! Mráz obav bolestných se v úžeh touhy zvědné mísí... Dne tajemství když týčí temnou záhadou se výš, 77 zrak na něm lpí a hrdlo rdousí úžasů mi svory, jak v tmy bych padal s mraků, hlubin rozbádaných nad údolem – – Již padá roucha, chrámu opona v dvé roztrhla se kdysi, taj života se jeví – opět bolů těžký kříž! Jsem pod úderem blesku v bouři nalomeným stvolem. Živote, Veliký pátku velkého týdnu Věčnosti, v jho tobě se klaním u pokoře, líbám svůj kříž, než nad hrobu temností dnem velebným bílé soboty vzkříšení svitne zoře! Zrak v slzách, v slzách věčnou lampu hledá. Jen temno posmoudlé, jak doutná po kahanu, co nad mrtvolou hasne vzdechů ve průvanu, teď ústrašno... i sirou noc až děsí tváře bledá. Svěc žlutých dvanáct doplanulo na trojhranu, jen za oltářem choru odsvit utajený se tetelí a mžiká, toužně rozechvěný, ven vytrysknout a zjasnit chrámu jarně vlhké stěny – – Naděje, nehaslá jitřenko našich dnův, plaň u Velký pátek života v útěchy svitu, jak po temných hodinkách bílá svíce plá vstříc zněmělé touze modliteb z apsidy v poúkrytu! 78

VIVA VOCE.
Kříž pozvedni z prachu, vztyč jej na svůj oltář a po bolném mu stesku vyčítavých improperií pěj Hossana: Buď požehnána bolest! Jen z bolesti se zoří Pascha vykoupení a dechem oliv kvetoucích do duší nám vane Alleluja, alleluja, alleluja! Bolesti skála se řítí a vstává usmíření! Jak před nedělí smrtelnou pukají ledy, by s jásotem uvrhlo jaro do proudů volných smrt Morany zimné – a trn a jíva kypí do rozpuků zlatých o neděli na květy: ať pukají ledy na srdcích uvolněných a palmy vítězství jim kynou ku triumfům míru přes horu Kalvarii v nový Jerusalem, přes horu lebek do království ducha, kde není slzy, není vzlyků trudných, – než nová píseň Vyvolených jásá! Co mluví k tobě bolu tajemství, má duše? Nes oddaně kříž a v srdci tiše pěj: Buď požehnána bolest! Buď požehnána oběť krvácejících srdcí i oddaný sklon hlavy v bodlinách trnů, buď požehnána bolest života! Hle, z noci Velkého pátku se zoří sobota bílá! 79

REQUIEM.
Dies irae, dies illa – – Trub ledný zvuk... Mne zamrazila mše dušičkové dumná tíha a svíce bludičkou se v slzách očí míhá. Kat života mého přikvačí, na prkno natáhne tuhnoucí údy a kalné oči zatlačí. Až úlekem dne zvuky ulnou do němoty, tma hlubá zavalí zor do slepoty, až na rtech sinalých se vlna vzdechů zlomí a stane srdce tlouci i touhy úponky, v něm po slunci se pnoucí, mráz noci náhlý sžehne do pohromy, až ruce nevládne klid na prsa mi složí a v hlavách světélko se za mne porozhoří, smrt poznám tajemnou: ó Kriste Ježíši, mých snů i dnů mých soudce, smiluj se nade mnou! Tvé koruně se nízko pokoří má duše nahá, co k Tobě z těla s bázní vyletěla, – z Tvých ran ji na smír oros krev Tvá drahá! V běd dávno okovech, již tuto v těle, slyš, volala Tě věrou Spasitele: Co ve mně vinou, oplakávám v bolu. Co zrálo plevelem a do koukolu, žár hněvu ohněm sebemuky pálil. Co schlo a vadlo, Tvou jsem krví zalil. 80 Hlad duše z mého chléb, však u Tvých sytil stolů. Co hnisalo, děs v pleny smutku halil, že o vzdech soucitu jsem lkával v zpovědnici, Tvé pod jho kloně vzdornou šíj, žeh studu v líci. Kdy smekal se krok bludný do Gehenny horoucích pekel, síry pod plameny: jej násilím jsem vedl na Golgothu Tvé po krvavé po šlépěji. Já z chrámu srdce vyhnal Astarothu i sestry z Magdaly se boje, kající se krásy její. Já na kostnicích bojišť klnul zhouby Behemothu, ni Mamonu jsem oltář nevytýčil, leč zlatý prach i s nehtů rukou smýčil, a Kazateli na blaženství hoře jsem k nohám sedal dojat u pokoře, bych do paměti ryl pravd velkost dojemnou – a přece hřešil jsem Tvém na zákonu, jsa v rukou vlastních roven cizí loutce! V života skonu smiluj se nade mnou, můj Kriste Ježíši, mých dnů i snů mých soudce! Den poslední kdy hrůzou vzplane a z hrobů hrud jdou tlumy Adamova rodu od západu, od východu na trub hlasných bouřnou shodu, kéž rab Tvůj též Tvé po pravici stane! Zahlaholí vzduchem trouby, pohnou prachy v hrobů hloubi na rozhodné Boží soudy. Voje nebes pádné chůze pod oblohou stanou k hrůze Svatým Boha, ďábla luze. 81 Po vesmíru v třesků víru chmurných oblak pod závěsou táhlé výzvy trub se nesou, od základů zemí třesou. Puká půda, skály šeré, ze tmy zejí hroby steré, – vstalých sbor se na soud bere. Blesk rozčísne hory žuly, z dna by moře v pádu vzduly, – kostry trosek trčí z důli. Popel, prach se vzduchem rojí, tvary těl se od mlh dvojí, – valné davy k soudu stojí. Propadnou se v propast skály. Na bedra vin lehnou skály těm, kdo v zlu se dobru smály. Vyschnou v žár i vodné řeky. Pramení se slzy z očí, hříšných tváře proudy smočí. Pekla chlum se třeskem boří: V hluku pluky – smolou hoří – v Josafat se utáboří. V čele ohav po levici mračný Satan s hrůznou lící, zuby vzteky skřípějící. 82 Touhy, snahy, sny a činy, pláč i ples a ctnost i viny, chtíč a nedba, vzdor a kyny, hnus a hanba, úsměv dětí budou zjevny u paměti na slávu neb na prokletí. „Vstupte, Svatí! Ráj vám k blahu! Vari, zlobo, od mých prahů v pekelného ohně smahu!“ Strnou srdce pekelníků, zajásají Svatí v díku Jezu Kristu, Slitovníku. Klatí budou děsem schnouti, Svatí půjdou s plesem poutí ku Kristu se přivinouti. Hříšní tuchnou černým morem. V bílém jasu Svatí sborem vanou kříže pod praporem. Řve, řve Satan bolným hněvem – Svatí klaní s vděků zpěvem pod spasným se kříže dřevem. Proudy síry zatopí se, plamen pekla zaklopí se, svor kde skal v tmy nakopí se. Jasem vítá nebe jasné, věků věkům sídlo spasné, a v něm blaho nepohasne – – 83 Kriste Pane, při smrtelném loži postoj v hlavách štítem svému sluze, v nohách postoj mi ctná Matka Boží, nade mnou kříž svatý, po bok andělové! Bez lupu stoj ďábel v tmách, sám v hrůze! Na zmar odvaha, neb duše nezachvátí! Před Bohem ta stane v jasné vlasti nové, kdy se tělo v lůno země vrátí. Obejmi ji Otec u návratu! V tvůrčí dlaň mu zpět tam dcera splývej! Ale tady údol Josafatu zajizvených ran jí neodkrývej! Zde šleh biče již mi hříchů zpytování, v duši lampa lítosti mi hoří, její plamen chví se od vzdechů a lkání, – do ní milosti mi vonný oheň vlívej! Kéž bran ráje hněv Tvůj nezatvoří, neuvrhne v zhouby sluj mě temnou, nešťastní kde klnou Tvůrci ku rouhání, – Bože můj, můj Bože smiluj se nade mnou podle množství svého smilování! 84

IN NOVISSIMA TUBA.
Já Elachist, syn chudoby a smutku, v Nod, zemi nehostinné, tichý exemita, jsa na Kristově skále práchnivící kořen, jejž obnažily prudkých bouří strže – já vetchá kostra hříchů, spuchlou koží krytá, let plížících se vleklou mukou mořen: v kříž na zapadlých prsou kleslé ruce drže, již na smrt ulehnul jsem lože na rákosí. Co slza lítosti mně zraky za hřích rosí, tok myšlének se zdrány v bahna mátoh prýští, já hnisající vřed – den Páně čekám příští. Ston modlitby mně ve snění i bdění z úst siných vane mlhou v podjeseni – v tom náhle vnímám ducha u vidění: Ledový blesk bok mi proklál, do tmy mraků smršt mě vznesla, k soudům se mnou vichrem plynou křídla smrti, černá vesla, třesk a ráz – mdlá hlava mrtvě v poušti Ghor v hloub hrobu klesla. Pod sypkou tlím hroudou němě. Ruce na hruď zalomeny, rety ledně uzamčeny, oči nocí zavaleny. Tma a chaos ticha dumný klenou mrakem chmurné stěny. Hluchý rokot kalných proudů temnou vlnou hlavou šumí, olovem jdou stuhlým těžce podmračné mi lebkou dumy, hlubý poklid srdce spjal, tep mrtvý úžas míru tlumí. 85 Plameny tmy údy tráví žárem ledu do popela, rakve hranice se ssuje – slzou země prohořela, trouchně hrst se prachem slehá, by jen duše nad ní bděla. Nad prachem by bděla stuchlým s kahanem tmy z troudu plísně, vzdechem hniloby kde hmota z života se kaje písně, z hříchu rozmachů kde pouty nevládne se kaje tísně. Není jí však v hrobě, není! O své sestře tělo neví. Rozmetán prach jeho světem, jak zrn živných suché plevy, na humnách když lehce vířívíří, bouř je vichru pod záchvěvy. Třeskutý trub hlahol k soudu – překotný spád bystřin v proudu – z dálných úhlů pod oblohou hromem prochvěl hrobů hroudu: Ze ztýřelých koster troudu k prachu prach, úd ulni k oudu! Bleskutný svit do tmy zaplál, srdce bouří úzkost bolná: ze sna budí, hrůzou studí s bázní nutnost neodolná – zádav věků kořist spolná povstává z tmy hnilob zvolna. Půda roklin Ghor se hýbá, mraky lidstva v ní se vlnívlní, planina se Har Mageddon jich mravenišť roji plní nepřehledně, nedozírně – – Hořící je síra slní. Puklou branou Dudaelu laviny se ohně valí, úžeh žárných žhounů raní zem: stud klín jí halí, z propasti se smoudem dusí, z obzorů se dýmem kalí. 86 S požárem duch Galgaliel – po všech údech výhní hoří – ze slunce se vrhá střemhlav do propastné lázně moří: klokotem vrou bahna ze dna, kypí varem z temných noří. Hoří slza v oka mžiku, hoří na rtech pekelníků rouhání slov rmutných ryků, hoří povzdech, kvil, ston vzlyku, hoří, hoří, nedohoří hříšných touha po zániku. Zrak mi slza trestné viny žhavým hřebem oslepila, ručejemi žhavých stružek po tvářích se sprahlých dštila – – v tom duch zase dál mě vláčí, mohyla i nemohyla. Anděl Galgal pěstí pádnou za vlající jal mě kštici, unáší mě svistným letem přes hořící přes hranici, z praskajících trosek zhouby unáší mě vlasaticí. Ducha dlaň se otevřela... Za mnou zhouba syčí, ječí. Proč moc Boží vyvedla mě od plamenů nebezpečí? Postava má polomená na kolenou klesle klečí. Stín Golgoty stíhám v mlhách... Věků Pascha neúsměvná u velebném stesku vzpíná nad skálou dvě sirá břevna, a s nich hlodem neúlevná v hrud mi míří výtka hněvná: Dudaim květ opojivý otrávil tě hříchů morem, Pertumir – saň sedmihlavá vláčela tě kalů dvorem, vzpurnou’s hlavu týčil vzdorem pod odbojným pod praporem!... 87 Plachou bázní dětí sirých, hrůzou šípem sklané zvěře zalomil jsem ruce spjaté, slzným zrakem kříž ten měře. S hadím sykotem mi v duši trním bují bodlin keře: Zapomenutý hlod hříchů břitný osten v hruď mi stápí, dnů žal cítím i žal nocí probdělých v dum černé kápi a kvil štěstí vysněného zatíná mi v lebku drápy. Zelenavých ledů nad mnou bezlítostná tvrdost nebe mraznou bázní zatracení leb až v kořen vlasů zebe, lítosti had neúkojný mroucího krev srdce střebe. S apsid dómů zachmuřených – v dnech pokání zřel je kdysi – tuším v mlhách zrakem tupým Soudce přísné, tvrdé rysy, v sluch mi duní pochod vojů, mstivých srdcí pod kyrysy... Odsouzení hlas již velí, šíj mi mokvá pod ocelí – – – Jásavých však akkordů jas oponu v tom mlžnou dělí – na klam jen, ať duše živě ztraceného ráje želí? Prosvitná se mlha vznáší, na roucha se skládá lemy – velebný zjev roste, roste – a zjasnělou divem zemi Kristus objal, jak strom živý mohutnými haluzemi. Krůpěj krve s trámů kříže do výše se hvězdou vznesla, do dlaní a nohou slavně úzkým srpem luny klesla, z leva boku řekou plynnou prameny se slunce linou. Jásalo vin v smrtné léči, nepuklo mi v bolů křeči, milosti Tvé rouhajíc se nadějnou vždy touhy řečí, nyní srdce zmírá, zmírá, rab co pod Tvou nohou klečí... 88 Tajemným plá jasem lásky tvář soucitná, milá, vlídná, z hlubokých se očí line zář čarovně rajsky klidná, smrtící však výčitkou tě žhne a pálí, duše bídná! A slyš! Ve zrajících klasech jak by rosné jitro pělo: božské kouzlo smilování s medných rtů se tiše chvělo, až zatlouklo srdce živě, co v lem rouch Mu klesá čelo. Soucitně až rozdrtí je, s plachou touhou čeká nyvě... A jas vonný v srdci se mně touhou lkavou třese divě: v ohni ran kéž nohou zbodlých setlí láskou plápolivě! Radosti mě úlek mrazí – – Kristovo mě rámě zdvihá, v objetí mu na boku jak slastná visím hroznu tíha, milosti kde slunce blaze očistnou mě láskou sžíhá – – Ples modlitby mně ve snění a bdění stín duše toužné v úsvit zlatí denní – Pán dej, co zřel jsem ducha u vidění. Já Elachistos, dědic věčných mírů, co v zemi Eden za mezníky smrti mně zrají slibně z květů kajicnosti, slz míru ssajících, jichž pelem vzdechy vanou – dnů posledních až balvan v hrob mě zdrtí v Nod vyhnanství, jež exemitu hostí, zrak zavru poklidně. Kéž projdu světlou branou, kam nedožíhá zatracení plamen. Bůh pochválen buď věky věkův! Amen. 89

CLARA VOCE. Paměti velebného kmeta B. M. Kuldy.
Alleluja! Jas bílé soboty vzňal slunným dnem se v duši! Co tuší? Vrou peřeje tónů! Jak řítí se s kleneb i do hlubin chrámu! Div vlnami vzkypělých zvuků se nezalkne užaslá duše, jež bělostnou perutí bije již v oblouky kupole hrdé! Výš nad náplav slehlého prachu, jenž hnusí se hnilobou hrobů! Jen výše a výše duch touží již nad klenby, mraky a blankyt, až do slunných étherů vln, kde odvetných sabbathů poklid již v oblastech nezměrných – bouří se nevzruší nad znojem trudů. jenJen výše a blíže z vln rmutu až k majákům bezbouřných břehů – kdes v propastech prostorů závratných pod svahem Empyrea jen matnou bludičkou studem se zardívá třesoucí slunce... Jak nad země zamlhlou strží se třpytí hladina zářná, snem touhy jen rozčeřená ta nadsvětných Tajemství moře! Jen duší oblačná křídla jich tknou se v přeletu toužném, kdy z rubášů kuklí již letí a prchají závorám rakví... Kde nadhvězdných paprsků cudných – lan napjatých k přístavům touhy – 90 duch dotkne se závanem tuchy: již vysoké étheru vlny se s jásotem rozplamení a vznesou jej požáry lásky až ku trůnu Vesmíra Vládce, kde mandorlu duhových blesků svit rozjitří do jisker hvězd; z nich Serafů oko se dívá, jichž bleskutná křídla se temní, kde svítí Beránka rouno... Dnů nezměrných nehaslé slunce – Bůh Sabaoth vítězům vládne! Luh pod trůnem Beránkovým dnem plane v krůpějích rosy, co ručejí duhových svitů se sbírají na řeku Dinur, krev z Beránkova boku se do ní paprskem řine – – i vine se slunně proud Dinur, jde nivami zahrad rajských, – kde nad nimi klene se nový bran triumfálných blankyt, co smouhou ho nekalí nikdy ni nádech oblaků sněžných – a Svatí jasnou si skráň a rty posvátným pramenem světí. Jas lunou jim na čele září, klid v očích jim hvězdou se třpytí a velebné skráně jim vínkem’ snět vítězných vavřínů zdobí. Hle, mávají palmami v rukou – z řas roucha jak lilije svítí, v jich dlaních již mozolů není a není krve ni prachu. Z úst krůpějí čarovných medů – ač rosou šalvějí voní, než přece jen medově kanou – jim plesná řinou se slova: Den radostí trvá! Žní Letnice štědré a Hossana týdnů! Dnů s uzrálých sbírejte oliv již mannu pro Sabbath věků! 91 Alleluja? Jas bílé soboty plá slunným dnem mi v duši. Co tuší? Děs bolestí vyštval ji z hrudi... dlaň smrti strhla ji pouta, co jimi peruti sevřel, rzí třísnil po léta život... Již labutí rozpjala křídla a touha ji schválila vzhůru – než hrdlo jí plnily náhle slz zaleklých výrony prudké. ... Dech nadějné zavanul vesny... A vysoké étheru vlny již chopily omámenou a vyzvedly objetím zářným, by vyšlehlým plamenem lásky ji vrhly na břehy Dinur, jež vyvěrá z podnoží trůnu, slz přítoky po ráji sbírá, slz, kterými nerosí zrak hnět bolestí, svědomí hlody – jsouť úlevou radostí velkých a tichým oddechem blaha. Jak oddaně ramena kříží a vrhá se ku proudům žízná: ret, vyprahlý touhoutouhou, si vlaží a skráně očistou rosí. Ples týčí ji na kolena – i rozpíná nadšeně rámě, ret odmýká lásky jí pocel, ples souzvuku k agapám míru: Den radostí vzešel! Jas sabbathů vonných a Hosanna věků! BudBuď Otci i Synu i svatému Duchu až na věky sláva! Buď veleben Bůh, jenž raní i hojí, křtem lítosti smývá, jenž po velkém života pátku k dnu vzkříšení paschály nítí, a na ústech, umlklých v smrti, zpěv budí Na nebe vzetí, by slavil ret Vyvolených již velebnou věčnosti Paschu, den plesu kde září, klid sabbathů slunných a Hosanna smrti! 92

POSTLUDIUM.
Proud valný tónů harmonií spěje v loď chrámovou. Mé srdce v toužném tluku, jak anděl z ráje vstříc by podával mi ruku, a v očích rosná modlitba se chvěje. Zvuk kvapnou bystřinou se pění na peřeje a s moře vlnou čeřivou hrou hourá do souzvuku k dnu hlubiny, co pod balvany zeje, co vlahou něhou stoudných tuch luh vesny pěje, kdy s pelem rosa kane květných do rozpuků. Van palem tuším v rukou lidstva pluků, s rtů nadšených se slavně Hossianah leje, hřmí triumfálný vůz a prapor kříže věje: Kdo vyšli z ledví Adama, jdou do posledních vnuků, sbor Svatých v řízách sněžných roste na závěje, Pán stírá prach jim čel a rmutnou bídy muku! Své srdce vrhám vstříc a Kristu pod kolesa, ať v prach je zdrtí. Než – dech jara po něm vane a v stopách průvodu je vznáší na nebesa! Proud zrn mi z dlaní bohatých v ně kane a živě přerůstá vin drsné hloží. Ó zázrak v půdě vyprahlé a plané! Bok Páně otvořitý jasem hoří, v tmy dálky pudí chmurné viny běsa – – Mně v duše výsluní kveť láskou říše boží! 93 Cantantibus organis:
OBSAH:
Stránka Praeludium9 Aeolina10 Harmonia aetherea12 Vox coelestis13 Vox principalis14 Vox humana16 Tibia harmonica17 Vox virginea18 Quinta dulcis19 Voce secreta20 Recitando23 Tibia cava30 Cantu duro31 Cantu tremulo32 Cornetto33 Organo pleno34 Grandioso37 Tibia duplex41 Cantu molli44 Vox iubilans46 Interludium47 Mixtura49 Tertia manu51 Voce dissona52 Voce mea53 Suspirando57 Silentium59 Unda maris61 Tibia arundinea62
[94] Stránka Tibia amabilis64 Motu quieto66 Silvestrina68 Tibia dulcis70 In voce exultationis et salutis71 Voce lugubri77 Viva voce79 Requiem80 In novissima tuba85 Clara voce90 Postludium93
Psáno L. P. 1897–1899.
E: tb; 2007 [95]