TIBIA CAVA.

František Leubner

TIBIA CAVA.
Kam srdce zapadlo... V tmy stuchlé hladomorny, kde plíseň zelení se mechem po ztýřelých kostrách, kam pavučinou nebloudí ni tenký přísvit zorný, tmou v mátohách kde bloudí příšer bledý postrach. Zdi slizké v kámen vsákly povzdechy a stony, zem loká krev i slzy němě do prohlubně. V zeď nehty vězňů ryly kletby mrtvé na zákony, jimž mistr popravčí se s pochopy smál chlubně. Kdo srdce povrhli v tmy truchlé hladomorny, když týlem vytrhli i jazyk na pranýři... Jen záchvěv ještě, bolestný a vzdorný – a v chladné tmě již červi v mrtvém srdci hýří. Tlí srdce pohozené v puchu v černé věži, květ nad ním nechví se a vzdechy nezavanou – Však není srdce zlosynné, co v hladomorně leží, vždyť nad ním se stěn vlhkých tiché slzy kanou. 30