VOX IUBILANS.

František Leubner

VOX IUBILANS.
Noc početí jsem neproklel, ni ono jitro letní, kdy zaplakal jsem vyvrhelem světa na hnojišti, noc odkud odvede mě říše do zásvětní, – jak na jatkách jen mlčky čekaje vždy rány příští. Již obzor můj se jasní! Mrak se s mraky střetni – Kdy nad hlavou se těžké chmury tříští, z nich po lučinách mých se živná rosa blýští, a kypí rozpuky dnů slunných snové květní. Blíž slunci letí touhy dědičné mi orlíorli vzletní: Tvůj chléb, ó Kriste, kladu mísku na obětní, krev hroznů denně Tvého do kalicha prýští. Vnuk okouší, proč dědové – zpět řadou nespočetní – snad s cepy v rukou mřeli na bojišti. Mně v klidu tuch se smíří, o čem praděd sníval, dlaň nad biblí kdy spínal na lípovém stolu a hlasem tlumeným si žaltář písmák zpíval. Kde pramen zasutý, mně nový z něho příval vlaž ústa dál a k nových zpěvů sklízni! Bychť cestou k němu padnul úpalem a žízní, o kámen nohu potknul vývratěmi zmolů, vzdech poslední jen notou smírnou vyzni! 46