REQUIEM.
Dies irae, dies illa – –
Trub ledný zvuk... Mne zamrazila
mše dušičkové dumná tíha
a svíce bludičkou se v slzách očí míhá.
Kat života mého přikvačí,
na prkno natáhne tuhnoucí údy
a kalné oči zatlačí.
Až úlekem dne zvuky ulnou do němoty,
tma hlubá zavalí zor do slepoty,
až na rtech sinalých se vlna vzdechů zlomí
a stane srdce tlouci
i touhy úponky, v něm po slunci se pnoucí,
mráz noci náhlý sžehne do pohromy,
až ruce nevládne klid na prsa mi složí
a v hlavách světélko se za mne porozhoří,
smrt poznám tajemnou:
ó Kriste Ježíši, mých snů i dnů mých soudce,
smiluj se nade mnou!
Tvé koruně se nízko pokoří má duše nahá,
co k Tobě z těla s bázní vyletěla, –
z Tvých ran ji na smír oros krev Tvá drahá!
V běd dávno okovech, již tuto v těle,
slyš, volala Tě věrou Spasitele:
Co ve mně vinou, oplakávám v bolu.
Co zrálo plevelem a do koukolu,
žár hněvu ohněm sebemuky pálil.
Co schlo a vadlo, Tvou jsem krví zalil.
80
Hlad duše z mého chléb, však u Tvých sytil stolů.
Co hnisalo, děs v pleny smutku halil,
že o vzdech soucitu jsem lkával v zpovědnici,
Tvé pod jho kloně vzdornou šíj, žeh studu v líci.
Kdy smekal se krok bludný do Gehenny
horoucích pekel, síry pod plameny:
jej násilím jsem vedl na Golgothu
Tvé po krvavé po šlépěji.
Já z chrámu srdce vyhnal Astarothu
i sestry z Magdaly se boje, kající se krásy její.
Já na kostnicích bojišť klnul zhouby Behemothu,
ni Mamonu jsem oltář nevytýčil,
leč zlatý prach i s nehtů rukou smýčil,
a Kazateli na blaženství hoře
jsem k nohám sedal dojat u pokoře,
bych do paměti ryl pravd velkost dojemnou –
a přece hřešil jsem Tvém na zákonu,
jsa v rukou vlastních roven cizí loutce!
V života skonu
smiluj se nade mnou,
můj Kriste Ježíši, mých dnů i snů mých soudce!
Den poslední kdy hrůzou vzplane
a z hrobů hrud jdou tlumy Adamova rodu
od západu, od východu
na trub hlasných bouřnou shodu,
kéž rab Tvůj též Tvé po pravici stane!
Zahlaholí vzduchem trouby,
pohnou prachy v hrobů hloubi
na rozhodné Boží soudy.
Voje nebes pádné chůze
pod oblohou stanou k hrůze
Svatým Boha, ďábla luze.
81
Po vesmíru v třesků víru
chmurných oblak pod závěsou
táhlé výzvy trub se nesou,
od základů zemí třesou.
Puká půda, skály šeré,
ze tmy zejí hroby steré, –
vstalých sbor se na soud bere.
Blesk rozčísne hory žuly,
z dna by moře v pádu vzduly, –
kostry trosek trčí z důli.
Popel, prach se vzduchem rojí,
tvary těl se od mlh dvojí, –
valné davy k soudu stojí.
Propadnou se v propast skály.
Na bedra vin lehnou skály
těm, kdo v zlu se dobru smály.
Vyschnou v žár i vodné řeky.
Pramení se slzy z očí,
hříšných tváře proudy smočí.
Pekla chlum se třeskem boří:
V hluku pluky – smolou hoří –
v Josafat se utáboří.
V čele ohav po levici
mračný Satan s hrůznou lící,
zuby vzteky skřípějící.
82
Touhy, snahy, sny a činy,
pláč i ples a ctnost i viny,
chtíč a nedba, vzdor a kyny,
hnus a hanba, úsměv dětí
budou zjevny u paměti
na slávu neb na prokletí.
„Vstupte, Svatí! Ráj vám k blahu!
Vari, zlobo, od mých prahů
v pekelného ohně smahu!“
Strnou srdce pekelníků,
zajásají Svatí v díku
Jezu Kristu, Slitovníku.
Klatí budou děsem schnouti,
Svatí půjdou s plesem poutí
ku Kristu se přivinouti.
Hříšní tuchnou černým morem.
V bílém jasu Svatí sborem
vanou kříže pod praporem.
Řve, řve Satan bolným hněvem –
Svatí klaní s vděků zpěvem
pod spasným se kříže dřevem.
Proudy síry zatopí se,
plamen pekla zaklopí se,
svor kde skal v tmy nakopí se.
Jasem vítá nebe jasné,
věků věkům sídlo spasné,
a v něm blaho nepohasne – –
83
Kriste Pane, při smrtelném loži
postoj v hlavách štítem svému sluze,
v nohách postoj mi ctná Matka Boží,
nade mnou kříž svatý, po bok andělové!
Bez lupu stoj ďábel v tmách, sám v hrůze!
Na zmar odvaha, neb duše nezachvátí!
Před Bohem ta stane v jasné vlasti nové,
kdy se tělo v lůno země vrátí.
Obejmi ji Otec u návratu!
V tvůrčí dlaň mu zpět tam dcera splývej!
Ale tady údol Josafatu
zajizvených ran jí neodkrývej!
Zde šleh biče již mi hříchů zpytování,
v duši lampa lítosti mi hoří,
její plamen chví se od vzdechů a lkání, –
do ní milosti mi vonný oheň vlívej!
Kéž bran ráje hněv Tvůj nezatvoří,
neuvrhne v zhouby sluj mě temnou,
nešťastní kde klnou Tvůrci ku rouhání, –
Bože můj, můj Bože smiluj se nade mnou
podle množství svého smilování!
84