VOX HUMANA.
Svých otců líchou zděděnou pluh vleku pod jhem žití,
chlad cítě z hrud, jak zapadlé bych rovy přeorával.
Pot se slzou mě vlaží, chleby mozolův mě sytí,
žeň kosím žebráckou jen, neb s ní koukol kletby zrával!
V sluch písní skřivánčích mně s hůry krůpěje se roní,
však v brázdách krákorá tlum vran, co za mnou v hnoji hrabou...
Jsem dítě do šedin: v dne jasu oči dlaní cloní,
a mrak a bouře, blesk a hrom mu chvěje duší slabou.
Prach na skráni a opánkách se vleku syrou hrudou,
blud nadějí kam za modlitby zaorávám,
že dětem bohatěji žatvy jejich budou.
Hloub rádlo jen, ať vesele si o dožinkách výsknu!
V tom pluh se láme – padám – duši Bohu vzdávám
a mrtvou hlavu v lůno země tisknu.
16