CANTU TREMULO.
Zvon půlnoc doduněl, jak vzdornou hlavu utna
kat do špalku by zaťal tupou širočinu.
Sní po náměstí ticho, duchů ve hodinu.
Svit luny mlživý tká v stíny černá sukna.
Sluch němé tichoty tep stlelých srdcí tuší.
Duch hrobů otevírá vrata v chmurném Týnu:
Tlum kleslých postav váhá v loubí mračných stínů
hlav bledých, šíjí zlomených; krev rdí se na okruží.
Jdou. V siném osvitu jsou nádech stínů sotva.
Jdou k domu radnímu, sklon hlavy v truchlém kynu –
ni za hroby duch zplna neoplakal vinu?
Krok půdy netkne se. A dlažba krví mokvá.
Rty mrtvých neklnou. Jdou tahem ku orloji,
zrak bádavý jen pohled na rafije vrhá,
zda k jitru točí se, neb ve tmách noci stojí.
Dým dálných požárů v tom měsíc mraky halí.
Smrt s arkýře cos v hladných zubech trhá.
Noc ticha, mrtva. Klid po ztraceném boji.
Zrak vpadlý nočních poutníků se slzou kalí,
jdou bez dechu zpět v Týn, než kohout zakokrhá.
V mráz ticha z východu dne svěží dech se valí.
32