VOCE DISSONA.
Vyprahlá odlehlá draha, úporný smutek v nich leží,
jak zlý by v nich bytoval s pekla spratky;
bleskem rozčíslá sosna rozpadlou katovnu střeží
a teskné křižovatky.
S krákotem přeletí havran. Mrtvo a pusto; ni ruchu.
Sad kopřiv čpí ožehle s chaty prahu,
slehlé na křížných cestách pod sprahlou travkou tlí v puchu
zde hroby samovrahů.
Umlklé osudy vzdorem ponurým nebe až děsí,
jež tuší zoufání klamavé strže,
běs kdy záhuby na hruď zjitřenou zmíjí se věsí,
nůž, smyčku v rukou drže.
Hlodavé bolesti spí tu? Lepšího záhrobí tucha?
Spí citů zlotřilých zvrhlá tu lůza?
Tulák mimo jde, srdce k hrdlu mu v poplachu buchá,
hruď mrazí svůdná hrůza...
Záhadné stíny mlčících nocí v chlad sinavých zoř
sem, odtud po mezích tíhnou hnavě
– mlhy bouřemi vzduté z tajemných bolestí moří? –
a pláčí ustydavě – –
52