SILENTIUM.
Tvůj hřích tě, duše, vrhá v pekla tmu a plamen!
Mží před Svatým kmit věčné lampy matný
a v chrámu tichých klenbách drtícího Amen
se v lebky hřebem bije důraz nevývratný.
Hruď bolest zadrhla vin řetězy, jich tíha
již beze slova hrůzou hrdla rdousí, –
kde temné kouty, trest a pomsta číhá.
Jak trupy mrtvol po krvavých polích,
tlum noviců to v kápě zahalených
vin hrůzou skácen leží na dlažicích holých.
Stín člověka, jenž dumá ve kartuzí,
v ráj hledě vytržen i v pekla dýmné strže,
pych těla bičem drásá, v žízni hladem nuzí,
jim hlasy vichřice dech v prsou zmrazil
a žhavý popel na hlavy jim sypal,
slov břitkým ostřím sklál a Kristu k nohám srazil.
Tu leží pádem jak řad cedrů padlý,
co Samum zvrátil v hvozdech Libanonu
a rvavým dechem sdral i list již vedry zvadlý.
Pěst pokání s jich duší cáry pýchy
rve do naha i hedbáv lhostejnosti
a na krev mrská za viny a hříchy.
59
Svět hýří Sodomou a víří v tanci smíchy,
prach líže Mamonu, kvas chlemtá Astaroty,
žhne v tlamě Molocha jak smolné slámy víchy.
Však v chrámu lítost mělní srdce – zvlhlé líchy,
co po sněhu a prudkých bouřích jarních
zrn hrsti čekají v den sluneční a tichý.
V chlad dlažic řine očí bolná rosa,
ret sevřen, ruce pod škapléře zalomeny,
hruď žádá milosti co s drobné zrno prosa.
Vin ránu jitří svědomí hlod vlčí.
Je k slovu Kristovu ston vyznání však hojí
z úst kajících a bol, co nyní přísně mlčí.
Žeň očisty tlum kajícníků tuší,
– co leží na dlažbě jak zrno v brázdách jara –
kdy Rozsévač chléb bílý na hod mění duší.
Dnů kajících ó hlubé mlčení jak moře!
Kdy ret se rozpuká jen viny vzdechem těžkým
a chvějná ruka bije v prsa u pokoře!
Jen Bohu otvírá se stoudný kalich nitra:
kde hmyzem pokálen a střísněn prachem,
déšť milosti jej tichý myje v úsvit jitra!
I vstanou svěží silným vůle vzmachem,
co klečí v prachu; půjdou čistí kalem,
v boj s hříchem půjdou, nechvíce se strachem!
A na vinici neumdlí dnů pod úpalem.
Krok s hory pokušení vede v sady oliv,
ret odkud jásá pozdrav: Nový Jerusalem!
Mír chrámem dýchá, van kvetoucích palem.
60