UNDA MARIS.
Sám sním v pochmurném chrámu, v klín klada již Vidění Jana.
Na lodi nezdolný bok vod příboje hrnou se s hněvem,
dmou se a ječí a hučí a duní a lámou se s řevem –
ze hlubin propastných vírů hřbet bouří je Leviathana.
Po stěžni s mraků sjel blesk, k hromu úderu peklem plana.
Oči mi plní dým, čpí prostory sírou a dřevem,
s praskotem padají ráhna, v troud doutnají hořící lana,
hučí úzkostí zvon, tmou tone a umlká hrana –
Na skalí nesená útes, loď strnula pod záchvěvem.
Hrůzou mi oněměl ston, co v skonu chtěl úpěti muku.
Anděla Thegri se štít v tom zableskl po brázdách vodních,
o krunýř zmoka hřmí meč. Bych na plno neroztroskal,
příšeru spoutal a zamknul v sluj rmutnou do hlubin spodních.
S temena Golgoty v tichnoucím přívalu, jeku a huku
– zlomenou násilou proudy zde marně se vzpírají do skal –
do vraku k záchraně vstříc svou Kristus mi podává ruku.
61