XII.
Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,
Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,
já, Vaše bledovlasé dítě,
dnes – zimné siroby ovál mě břitký mráz
dnů jarních na úsvitě.
Dlaň dětsky bázlivá žehnala slehlý rov,
modř kosatců kde trsy kvetla
a z cizích jen věnců jeseň i na Váš krov
vír tlících listů metla.
Má hlávka hnědla a stárla jak pačesný len,
až paměti Váš rys jí mizí...
Ne odnož příchylná, já bujel – sám svůj kmen,
Vám, táto, Vám už cizí.
23
Přec mám cos Vašeho, mimo jméno a krev;
dar ostatní jsem urval žití.
Vám za krev, životu díky jen za hrst plev,
hrst třísek, není zbytí...
Rve do mne, lomihnát! Na tvrdý padnul suk,
co sekyru mu štěrbá v zuby, –
ej, v hrobě tatíku, pevných jsem dubů vnuk,
mé zacelí se vruby!
Jak Vy, mám pro život nemluvy chmurný vzdor,
vtip zjitřený v snů chudém ranci – –
Proč druhdy v ústraní omží se teskný zor
života otesanci?