Smrt kmotřička (1910)

Kniha lyrická, František Leubner

Diplomatická verze Ediční verze
FRANTIŠEK LEUBNER: SMRT KMOTŘIČKA KNIHA LYRICKÁ
PRAHA MCMX REVUE: MEDITACE
[5] SMRT KMOTŘIČKA. Kniha lyrická. * Napsal FRANTIŠEK LEUBNER. * Vyzdobil JAN KONŮPEK. * Vytiskl ANTONÍN REIS na Královském Vyšehradě. * Redakcí VILÉMA BITNARA vydala v královské Praze Léta Páně 1910 REVUE MEDITACÍ.
[6] FRANTIŠEK LEUBNER: SMRT KMOTŘIČKA KNIHA LYRICKÁ
[7]
I.
Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla? Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla?
 Zda slunce vypilo ji, neb hory si honosně na čela jí čepce s holubinkou strojí? Či se mi dechem vsála do těla, že srdce jak v ledu mi stojí? Ach, proto mé květy jíním až do běla, den venku ač ve slunném znoji... Kde od hor se válela do kraje, tam mrholí po polích drobně, a hrouda jí na mělno roztaje. 9 Kdy v údolích tančí a točí se pod větru šlehem, ten k nám ji zas vypudí zlobně – a mne to zde k smrti zalehne sněhem.
II.
Luh života stále neděste Luh života stále neděste
 k žním podmračných úzkostí rosou, již, kmotřičko Smrti, povězte, kdy přijdete jářku s kosou? Což úsvit života pýří se nám do úsměvů stoudných, hrou laškovnou se zlatí v děcka bujné kadeři, jas line mu z pohádkových očí dnem svitů proudných, hruď nelstná jitrům slunným sladce důvěří, – však náhle nad kolébkou vstanou černé mraky, zoř bouře hněvný bleskem den mu uhrane, že mdlobou přivírá již omlžené zraky, zpět s táhlým vzdechem klesne ne do kolébky, leč do rakvičky těsné, až tázavý mu úžas tílkem provane, proč úsměvem již líčko nezakvete – – Ne, tehdy nepřišla jste, kmotřičko milá, v dětinské hrudi srdce nezmrazila; 10 jak byla by to tehdy chvilka bezbolestná: vždyť matička mě k blahu nepovila! Kdy tedy nyní přijdete, rcete, Smrtničko, kmotřičko křestná? Snad v stáří podvečer? Až mrazno vzpomenouti! Jen chlad a stín, dnů zamlžených k sklonu kalné rozmary... Šly touhy slavným průvodem, z nich po života pouti zpět o berlích se k hrobům vlekou v cárech maškary, z nichž u hřbitovní branky skuhrá o noclehy, co po jitřence blaha v písních toužilo, a na led srdce tuhnou pod mraznými žehy, skráň s polomeným vazem v jhu stáří oddaně se kloní na zem, ač mladé čelo do oblak se hroužilo, tvář mračnou hlubá vráska hněte – – Tak pozdě nepřijdete, kmotřičko milá, vždyť nedospalou byste žnečkou byla... Já netuším si, že se v srdci blínu směstná, co denně jste vrch mísy nadrobila. Kdy tedy asi přijdete, rcete, Smrtničko, kmotřičko křestná? 11 Jdu svojí nivou. V klidných rozlohách mi kyne vesna. Květ luhů pod bory mi dýchá vůní sílící a od včelína pod lipami z plných úlů česna ven jiskrami včel vylétají roje zářící. Jdu poli rodnými. Jař do klasů v nich žene, z mých mozolů již bují slibné osení, krev s trpkou slzou ssaje do kořene, – co zpět mi vrátí daní? Vše k ochraně já vzdávám boží dlani, i svlačec, jenž se stoudně rumění, jak po stvolu výš oddaně se vine. Dlí oblak bílý v zlatě západu a nad ním hvězda kyne, dní dělných svatvečery slaví klidné klekání – – a bázeň metlou ostnitou mě tnula: Ne aby předčasně luh Smrt mi požinula! Ví Bůh, kam na bol nám jde její dráha scestná... Ej, vyčkejte aspoň dozrání, srp časně-li již jste si na mě skula! Pak přijďte jak Poluda lestná: co kmotr Život dal mi do vínku, zpět vezměte závistně o slavnost obžínků, Smrtničko, kmotřičko křestná! Než bude kdy naklepat kosy, mně dopřejte na žití luhu 12 slunce a živné rosy a po bouřích nad ním překleňte smírnou mi duhu!
III.
Před léty, Smrti, před léty Před léty, Smrti, před léty
 jak bával jsem se Vás pošetile, švih kosy Vaší rozjetý že zasvistí mně nad květy, až budou se v jasu sluniti mile. Po létech nyní, po létech i po sutkách kdo pak toho se bojí! Mé touhy snily v poupětech, luh temní v mraků přeletech – mé květy mi v slunném nevadly znoji... Rosy-li v květném kalichu, že z obruby jeho slzami teče a z očí proudy potichu kdy vyvrou v plachém ostychu, což, tu se to kosám nejlépe seče – – 13
IV.
„Aj, kmotra, jak Vás to vidím ušlou dnes! „Aj, kmotra, jak Vás to vidím ušlou dnes!
 Já v daleku v díle Vás tušil, kde skučel za humny černý pes, sýc ponocný do oken bušil.“ „Jdu cestou, necestou, hory, ves i les, spěch boty mně mílové ušil, zvu hosty na hody. Hochu, věz, ne abys mě díky snad hlušil –“ „Kam na cizí hody? Jsem v ostrachu –“ „Já zmrazila srdce dnes jedno. I Tobě prý vale vzkazuje – Ej, kmocháčku, hleď se poplachu! Cos tváře Ti podbělkou maluje a srdce máš úlekem ledno...“ 14
V.
MOTIV DĚTSKÝ.
„Pod okny sedlo, důlky mi dlabá to hrobníků starobné Věště...“ – Do kola s okapu tichounce tmou tleskají krůpěje deště. „Mamičko, kdo to na vrátka ťuká, jak nesmělý kotníček dětský, – Čekanka snad to je kantorův?...“ – Spi, dítě! Spí hodné již děti všecky! „Žebrem jde k faře, hartusí, klepe z hor obejda, bláznivá běhna...“ – Almužnu dám jí, ať o dům jde a nám práh modlitbou žehná. „Hosti jdou na hody, dokořán vrata, jdou hlukem z pomalé cesty –“ – Kdež budu já, mé srdéčko, než dokveteš do nevěsty! 15 „Mamičko, v očích divně mi svítá – jest nedlouho do ranní rosy? Včelky snad pláčí jijiž po květech, kdy klepou se k žatvě již kosy?“ – Daleko ráno. Tušíš-li kosu, svým ramenem zatknu dvéře, za zámek srdce k nim zavěsím! Spi, dítě, v mém náručí u důvěře! Podřímlo dítě s otčenáš, Smrt hýčká je, tuch mu pochyby béře.
VI.
Smrtničko, milá kmotřičko, Smrtničko, milá kmotřičko,
 tak mi Vám k mysli je tklivě, jak byste dušičky vodila po snů mých truchlící nivě. Na mysli smutky uvíslyuvízly jak jeseně pavoučí sítě, z mračen mých vzpomínek do srdce slzami sychravě mží – tě. 16 Smýčím si lebky tmavý kout: Chci jasno tam, na mou tě duchu! Před zraky mlhou táhnou ven stíny mi hnilobných puchů. Na prahu žití, věřím Vám, mně na mozku pověry hlodou, tajně mne Smrtka nepřejná skropila umrlčí vodou. Proto má duška lekavá v snů koutku se větřivě krčí, do světa hledí – jak raněná laňka, jež dopadla v smrčí. Z levého boku po mechu jí krvavý pramének crčí, pozdvihne hlavu k poslechu: v hrdle jí bolestně chrčí... [17]
VIl.
Prosím Vás, Smrti, kmotřičko milá, Prosím Vás, Smrti, kmotřičko milá,
 kdy z oharku života skočí mně poslední žhavá jiskřička do tmy, pevně mi zatlačte oči! Bych neviděl slunce záblesků zlatých, co na mrazném ustydnou čele, bych neviděl květů ve dlaních spjatých – svadnou, jak srdce mi v těle. Bych netušil slz v těch zlekaných očích, jimž by snad bylo mne líto, bych nezřel těch pěstí, nad vpadlou hrudí co zatlukou rakevní víko... Památným milým šátečkem bílým podvažte ústa mi pevně, jáť se Vám bojím – sinalé rety ještě si povzdechnou zjevně... 18
VIIl.
VOX HUMANA.
Až na prkně mé tělo už mrtvo, mrtvo leží a ruka ustydlá jen černý k hrudi tiskne kříž, kmit lampičky jen stíny mi tváří sinou běží, skráň do borových tříštěk se vklesle boří níž, mně bude líto, ach, srdečně líto bude, že na rozluky mi nepodali ruky, kdo srdci mému srdcem byli blíž a přec prokláli je do krvavé do zející muky na bolestný kříž. A ruka přátelská mi očí nezatlačí... Těch očí, zamrazených bleskným úžasem, jich za posledním mžikem že slunný den se zračí, ston poslední kde vítá plesným ohlasem. Mně bude líto, srdečně líto, že oči v důlky hluboké dlaň nezatlačí, měkce nezatlačí, co po ní ruce mé se marnou touhou pjaly a za níž oči smutné slzou zaplakaly, ty věrné, věrné oči. 19
IX.
VOX COELESTIS.
Vzleť! Nad obzory vadnou krvavé květy zoře, dne záplavou již planou bájné ostrovy, plá klidný oceán! Rmut dlaní umyj, slzy hoře, v hloub potop touhy puklé okovy! Hlaď rozvlní se volně prsteny kruhů tichých a opět roznítí dne jasná zrcadla, vzdech bolný neomží jich mlhou klamů blaha lichých, z dna nezkalí jich Medus chapadla. A siré dlaně, bez pout nebylých družných stisků, vstříc podej s novou touhou Matce dávných snův. Zde hodin hluché přesypy, čím sypká hrst ta písku? Zvou zvony na orloji věčných dnův! K mši velké introit zve! K hymnám v ní sepnouc ruce, vzleť duše! Chudou vdovou vejdi k ofěře: Chrám pro věky, kde moře břeh, se sluní na opuce, tuch apsida sní v hvězdné nádheře! 20
X.
Hrst prachu, kostí dědů zavážu Hrst prachu, kostí dědů zavážu
 si bílého do uzlíčku, pod vlastní hlavou uložím, než uhasí Smrtka mou svíčku. Dlaň cizí obnese mě hromničkou, to světelnou vzpomínkou štěstí, – vždy matně mi v oči kmitalo, mně prchajíc bludičkou v scestí. Kol zápěstí viň pouto růženec; ni bodlin, ni trnů nemá a za růží sadem zapadlým si nevzdychnou ústa již němá. V dlaň, k stydlé hrudi mrtvě ulehlou, vše vložte mi svízelné křížky; stlí se mnou ty těžké zápony s dní života žaltářní knížky. Jak vyhnanec-li klesnu v otčině, Smrt z matčina vyrvi rovu trs květů jeden, jediný, mně do hlav přesadit znovu. 21 Ať srdcem mateřím i zatřese bol nade mnou, nad sirotou, – já usnu jak v loktech jí dověrně, tak poklidně, blaze nezměrně; jak pod její kolébavky úkojnou notou.
XI.
Buření byť jen zarostl, Buření byť jen zarostl,
 byť trní a bodláčí rostil, modlím se: týž hrob srdce mé by na věrné hrudi hostil. Co by ten rov byl jen s mou dlaň, jak škapulíř na srdci nosím, líbám ty svaté ostatky a těžkou je slzou rosím. Zelený růvek zapadlý jak skřivánčí hrobeček v jaří... Ale mně horou týčí se mých nebes na zápraží! Balvany ráj můj zavalil, slz proudným již odolal řekám! 22 Na prahu rájů zavřených dlaň marně vzpínaje klekám. Na dětské pídě měřím hrob, k trav kořínkům hlavu až chýle, ale to srdce mateří jest ode mne dálné míle...
XII.
Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás, Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,
 já, Vaše bledovlasé dítě, dnes – zimné siroby ovál mě břitký mráz dnů jarních na úsvitě. Dlaň dětsky bázlivá žehnala slehlý rov, modř kosatců kde trsy kvetla a z cizích jen věnců jeseň i na Váš krov vír tlících listů metla. Má hlávka hnědla a stárla jak pačesný len, až paměti Váš rys jí mizí... Ne odnož příchylná, já bujel – sám svůj kmen, Vám, táto, Vám už cizí. 23 Přec mám cos Vašeho, mimo jméno a krev; dar ostatní jsem urval žití. Vám za krev, životu díky jen za hrst plev, hrst třísek, není zbytí... Rve do mne, lomihnát! Na tvrdý padnul suk, co sekyru mu štěrbá v zuby, – ej, v hrobě tatíku, pevných jsem dubů vnuk, mé zacelí se vruby! Jak Vy, mám pro život nemluvy chmurný vzdor, vtip zjitřený v snů chudém ranci – – Proč druhdy v ústraní omží se teskný zor života otesanci?
XIII.
U cesty kvete mi vratiče keř. U cesty kvete mi vratiče keř.
 Znám dech tvé vůně, ví pamět má, věř! V nohách ti otcova hrobu schnul květ, zatruchle voněl, – mě bídy rval hnět. V myšlénkách rvu a mnu vratiče list, sám sobě na radu dím-li si jist: 24 Čím tě svět hnětl, jen vzdechy mu vrať! Vratič má hořký květ i lodyhy nať... A k návratu pod hrudu za jedno měř, kvetla-li růže, či vratiče keř.
XIV.
Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! – Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –
 um děcka těkavý s námahou chápal, jen modlitba když Vám ubledlým chvěla rtem, jak zbožný Vás jímal před Bohem zápal, proč s růžencem klokoče v třesavé dlani jste desátky šeptajíc, vzdychala maní za šťastnou hodinku smrti. Spíš lehko jsem chápal: venku je slunný den, již na lukách zlaté podběly kvetou, kde jabloň, již tone v čeření sněžných pěn a skřivan má oblohu písněmi setou. Když u staré truhly jsem k modlitbě klekal, já prosíval raděj – den vábnější čekal – za šťastnou hodinku života. Jdou léta a léta. Bába nám lehla v hrob, my k moudrosti vlastní zrajeme sami. 25 Den krásnější jde-li, krátkých je chvil a dob, v noc zejí ty hrobů hostinné jámy. Jak u hodin sunou se hluché chvil přesypy, kdy modlit se důvěrně, napínám dovtipy, za šťastnou hodinku života, kdy za šťastnou hodinku smrti? Kdo kalnýma hledí očima na západ, v dnů růženci zrnko k zrnu jak splývá, kdy bez jasu den, snů nemá noci chlad, a v úhory tvrdne planá již niva, kdy srdce dnem dušiček v mlhách se kaje i za marné touhy, – tu modlitba zraje za šťastnou hodinku smrti. Kdy roztály sněhy, odeplul jihem led, kdy sněženka stoudně v mechu se zvedá, dech jara kdy vůni omamnou má i ret, dvé holubic hnízdo k útulku hledá, kdy nad horou daleko mraky se kupí, v znoj nesouce bouři, – ať modlitba úpí za šťastnou hodinku života. Jas poledne plá-li na klasné lány žit, kde slunce již slzy vypilo rosy, 26 kdy dýchá hruď země velebný síly klid, ač na mezi svistí broušení kosy, skráň oddaně obnaž a utři si pot: vlaj modlitba duší jak o boží hod za šťastnou hodinku života i za šťastnou hodinku smrti. [27]
XV.
UMÍRÁČEK.
Jen tam mine klam, kam nám Ona zvoní... Kahanu mu bledne plam, co nám plál jen do tmy jam, kam se hlava kloní, – den, den pravdy budí tam touha, touha po ní! Zory tucha tmou se lam nad mohylou rovů tam, kde palma míru voní. Skon – – Zvon na pokon lká, lká, neb se rouhá... Na údolu bolů ston: vlny rmutu – chvat a hon, k blahu – dráha dlouhá, k hrobům krok se na dnů sklon temnou vinou plouhá. 28 Zrak slz u výron lítost koupá z mlhy c!on, bledne mraků smouha, rosou kane na záhon, lilie kde sluní On, co k němu vede touha – –
XVI.
HRANA.
Tmou se smráká. Kulich láká... Odtud, odtud, jinam! A po tom na hruď v bolů poutech dlaně rukou spínám? Nad mátohu temna k Bohu duch můj chvátá letem, tlí tělo v hrobě u hnilobě černé hlíny hnětem. Nad oblaka duši láká blankyt neobsáhlý, z dna tmy a trudů, tuch a bludů do vysoka náhlí. Domů, domů z pout a mrákot den ji vítá slunný, mlh průrvou snady nad záhady čítá Věčna runy. 29 Kletby viny odpoutaná, bez ran, bez úhonu, bádá v hymen chorovodu tajů za oponu, jdouc z viny brodu ku přerodu v divů světlou clonu. Nad trouchnivou truhlou slehle rov, hrob zapadává, nad setlelým srdcem v tichu vadne, vadne tráva, ač prachu v hloubi lichým klamem o květech se zdává... Nad hlavou mu duní zvony – neprobudí spáče, ni rmen mu rovů nad záhony rosou nezapláče...
XVII.
Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy. Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.
 Noc vešla vítězně s dnem slunným na zápasy, vzduch – rosným chladem vlhna – tuhne do modrava, kde v dumách klade se už k spánku Řípu hlava, – snů zlatou podušku dne zář jí chystá bledá. Par mlžnou závěsou mdle nad obzor se zvedá z vod ostroh mělnický. Sny země budí jasy: hvězd oči pátravé zpod stoudně chvějné řasy. Lán hnědý nad stezkou: strniště podorané, hrud za dne proschlých zápar teple odkud vane; v směr k řece pod pěšinou louka bez otavy, sad ovocný a stromů rozsochaté hlavy. 30 Hlaď Labe matná – zdá se – olověně stojí, však z dálky hučí jez. Hlas houknul od přívozu a s tiší slouchavou se rozplývavě pojí. Proud brázdí černá pramice v příč od náhozu. Ves s bílým kostelem v ploch modré stíny splývá. Jdem nyní zamlklí. V kvap stmívá se už, stmívá... Hle, bílý holub přeletěl – – tmou tlesklo v dlaně. Já loukou setmělou jsem ohlédl se maně – dnů svadlých mládí na mě dýchlo povědomě a světlá vzpomínka dlaň bílou vztáhla po mně: Což kvetla louka smavá do barev a vůně, vždyť vesnu chovala již v květy stlaném lůně, a vonným oparem se v žhavém plesu chvěla, by cestu květy stlala v den Božího Těla! Jak nesu z kostela si věnec dotýkaný, by od bouře a blesku nás Bůh vzal do ochrany, zřím: bleskné slunce rovno velké ostensoři, pod baldachýnem blankytu věk věků jasem hoří, žár oslnivé výše dálnou světů šíří se zlatým podoblačnem do průsvitna žíří, jda v slunném závoji, Bůh dotýká se země, že plane dlouho do nocí svit na západu lemě... 31 Jdem dál, dum únavou snad hlasy naše tichnou. Jen mladé jabloně a keře prutin vzdychnou. Zrak náhle tázavě se točí bez pobídky, kde z temna zabělal pruh hřbitovní se zídky. Díl nový – nezrytý, tak čekavě jest pustý, díl starý – zvlněný, řád stromů stíní hustý, střed bílá kaple hlídá. Její u apsidy pan farář sáh si změřil za cíl zemské bídy, – jde vedle mne, tvář chorá světle klidna. Část stará hřbitova kde rovy lidna, má matka za mne v hrobě stlelé ruce spíná, – ne ji, mne na srdci ta slehlá tíží hlína... Dne tichý svatvečer teď zvoní na klekání. Pan farář klobouk sňal – skráň stříbrem se mu sněží – i má skráň pokorně se ku modlitbě sklání. Hlas klekání tmy tichem konejšivě běží a posléz přímluvně i za dušičky prosí. Jdem domů v myšlénkách. Stín přistoupil k nám bosý – – Já hrobů záhadami druhdy v hloubi zvířen, mzdou nyní života i jejím tajem smířen, teď tuším pokojně, kdo po naší jde straně, krok tichý s námi mlčky drží vyrovnaně, 32 po sklonu našich hlav jen přátelsky se dívá, sám v zamyšlení hlavou soucitně si kývá – – Dnem unaven, jak stírá upocené čelo, tu čerstvým hrobem náhle vlhce zavonělo... Na hrob † Jana Tvrzníka, faráře ve Vlňovsi.
XVIII.
Jde domů v podvečer a hlavu kloní v smutku.
Let šedesát... A pravda to a v skutku? Vždyť nebyla zde dosud ona smavá vesna, kdy světem zvoní celým jedna píseň plesná, všech duší perutě jak rodné hroudy skřivan by k nebi plynuly, by Bůh byl s láskou vzýván, i cizí háj a niva by šatily se květem a čistá rosa plála každým nad poupětem, ta vesna toužená, kdy slunce bez zákalu den budilo by jasný bez hoře a žalu, to toužné podletí, kdy nasazuje plody květ každé na větvi, zla chráněn od nehody. Ach, byla vesna zde, jar šedesát již bylo, však z mlh a šera jen a bázlivě se dnilo, zda květy nespálí jim náhlý zimní mráz, 33 kdy lístky ožehlé se choulí mřivě v bolu, kmen od kořene mrazí do vrcholu a smutná hlava spolu se jíním osněží... Jí líto svadlých krás. Jde domů v myšlénkách. Z dum chmurných hlavu vznesl. Den klidně doplanul a červánek již klesl, kde Řípu olbřímí sní na západu témě. Hle, vůkol mírem dýchá usínavě země. Kde v modrém podšeru se v stromech tulí vísky, zář nítí v oknech již, sen čekajíce blízký, jenž mdlých se dotkne hlav a na víčka se skloní. Dni na rozluky teskně klekání se zvoní a posléz na ty ještě volá vzpomínavě, kdo za hřbitovní zídku dní svých po únavě si lehli spočinout a žehnají těm s výše, kdo tady mozolí se na zděděné líše. Říp temný mohutnou skráň kloní ku spánku a nad ním důvěrně hvězd pomalu se nítí, co po lučinách jaro budí zlatých kvítí, a kraji do snů svítí již místo zlatých třásní zbledlých červánků. Jde domů s útěchou, kde znovu jal se chápat vděk práce žehnané a svatý, klidný západ. Josefu Trykarovi v Černoušku pod Řípem.
34
XIX.
V žluť západu den nad modrým jde lesem. V žluť západu den nad modrým jde lesem.
 Noc ohně pasek s čpavým dýmem hasí, chlad syrý páchne nad mechem i vřesem. Kde z mýtin smolnatě dřeň polen voní, jde domů z práce tlupa dřevorubů; jim oddech lopoty mír v duši roní. Kouř chalup zamrklých je vítá zvavě, kde na záhrobni ohlédnou se klidně, kam zítra půjdou dneška po únavě. Jich obrysy již vlnou temna tonou, krok v hebkém tichu taje rozplývavě. A minou potuchou, tmy za oponou. Klid tupě utuhlý. V tmách zapomněně jdu stopou dřeváků, dum mlhy v hlavě. Tak odejíti odtud neviděně!
XX.
Blesk rozčísnul ten dub až do kořene. Blesk rozčísnul ten dub až do kořene.
 Kmen – kostra ztýřelá a větví suché hnáty ční ramen pahýly co trlic prázdné kláty; chrast zakrslý k nim zdola chudě žene. 37 Rzí rudou větrá skoba v prasklé kůře kmene; dřív na ní v samotě snil obraz svatý, ten bouří oderván, i květy věnců sváty, kde nyní na modlitbu nikdo nevzpomene, ač klekátko se viklá nad vydutou hrčí. Dub statný hromům dřív se klidem čela rouhal, teď bojácně a zlomen před blesky se krčí. Ač do velebných vrásek lysé čelo nutí, vzdech z hrudi schřadle šelestí v dum mrazném zavanutí, leč není již to modlitby hlas tichý důvěřivé, toť stýskání bab modlen pověrčivé, jimž v hrudi hřebem rezivým strach skonu trčí.
XXI.
Podrostek smrčí na paseči slunné Podrostek smrčí na paseči slunné
 z trav metlic noří slibné vršky junné, šeď bezkorých v zem vrůstá pahýlů, les stoletý kde našel mohylu. Dub zapomenutý zde v slunci choří. Lest příživná mu kožich mechu tvoří, hnis jizev zeje suků otvory, dub stářím hnije k jádru od kory. 38 Hrč hlavatá je práchně plná hlíza. Jím síly už se nerozproudí míza, hruď neprovane jarních tuch mu stesk a s hnusu pohrdou jej mine blesk.
XXII.
Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní. Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní.
 Z lích nuzně osetých vláh výdech vlažný vane. Co nad lesy dne úsměv na rozluky tane, zrak noci blankytný hvězd první slzu roní. Vzduch dechem prsou nalitých v šer mléčně voní, zrn tucha bohatá dne rosou v půdu kane. A v polích za vsí hřbitov sedmikráskou plane, čerň vrátek tone v květech plnou pod jabloní. Zřím v divu: Mlžný stín se k vetché brance chýlí a hrobů zelení co Gethsemanou zvolna jde v bílé říze skloněn člověka syn svatý. Zrak víry dověrné snad tklivý přelud mýlí? Čte s branky touha radostná i bolná „Jsem vzkříšení a život...“ zašlý nápis zlatý. 39
XXIII.
Zjihlá role roztouženě Zjihlá role roztouženě
 lůno k setí odkrývají, slehlé rovy od jeseně hlouběji v tmy zapadají. Zavezou je prstí v smutku, obloží je novým drnem, k hlavám věrnou nezabudku, k srdci planou růži s trnem. Kdo hrob nosí v živé hrudi, mrtvinu kde kámen hněte, – Vesna už jíji neprobudí, kámen kvítím nezakvete.
XXIV.
Pochvatem jaro odváto, luh pokosen, Pochvatem jaro odváto, luh pokosen,
 sad odkvetl, růže i lípy, luk naháček, jíním orosen, květ zkřehlého stonku chlípí, krajem se dmou, hor do sosen mlh mokvavých sunou se vláčivé cípy. 40 V hlavě mám snů a myšlének, co v úlu včel, však nemají květů ni medu, neb hospodář Život nepomněl, kmoch nedbalý ku dohledu, aby jim trochu slastí děl, by roj mu pak nehynul ku posledu... Úslužná Smrt až otevře mi okno ven: „Leť, duše, kam volná ti vůle!“ a zaťuká na leb lehce jen, by nelekla včel mých v úle, – na marno vzkaz! Úl odmlčen, tam mrtvo již, mrtvo jak v propadlém důle.
XXV.
Vždyť uleví ta bolest rozluky, Vždyť uleví ta bolest rozluky,
 jdi, neteskni, bláhová duše! Vždyť mine ta bolest rozluky, než hromničku vezmu do ruky a naposled zasténám hluše tmou v hluchých zdích. 41 Vždyť odvane ta bolest rozluky, jak sychravá mlha jeseně siré, jíž stýská se za květy svadlými, za zvuky, co ulétly do dálky šíré, – a v zamlklém trnutí čeká již první sníh. Kam uléhá ta kalná mlha, kam? Klid na tváři matky země leží, led sahá jí k srdce hlubinám, mráz lehá jí k hlavy šedinám, klid kostlivce mrazí ji na kámen – a měkce a volně sněží. Vždyť mine ta bolest rozluky, co zákeřně srdce ti střeží, jež v úzkostné rozpači do temna úpí: „Hvězd třese se mrazem, co nebes proluky, mráz trhá s praskotem skalní opuky, mráz tupý, leč i v něm slzy na kroupy ustydlé do očí mrazivě řeží – – 42
XXVI.
Mně mlhavá pohádka světle Mně mlhavá pohádka světle
 – proč, nevím – napadla, jak do troudu zážehy sletlé tmou kanou s křesadla. Tmou srší a mlží a hasnou, troud vlhký nechytá – – V noc měsíčnou průsvitně jasnou suť hradu prokmitá. Hvozd kolkolem dumá a slouchá, dech taje šumící: Rej panenek lesních svá roucha zde bílí v měsíci. Dlaň bělostná rosnatou vlahou tkaň kropí bohatou; pak ku hradu zvědavou snahou jdou loukou květnatou. 43 Hle, modravý plamen se chvěje a třese nad sutí, kde v hluboku poklady kreje sklep pevných klenutí. Zda v těle, či krom těla, nevím: já zřel ty poklady! Je do kobek zazdili, zjevím, kde není prorady. Ač nad hrobů sutinou vanou jen stíny života, tmou poklady pod klenbou planou, kde plamen mihotá. V snech srdce k těm pokladům kladu, – smích vil ať netuší. Stín k zasutým ku hrobkám hradu jde v bílé loktuši. A s útrpným úsměchem hledí zor panen k stařeně, snad vlasů jí nechápou šedišedi, proč chodí zlomeně. 44 Jen PlamínekJen plamínek pokladů lekem se bledě tetelí – – Mně mlhavé pohádky vděkem se oči zamžely. Mha přede mnou, za mnou a všudy! Jest těžka, sychrava, že nevidět stezky, kde kudy lze vyjít z mlhava...
XXVII.
CANON TŘÍHLASOVÝ
Prvý hlas. Kdo jsem, hádej, odpovězodpověz, srdce moje, – jaký ples! Touhou jara budím květy, ladím zpěvné hlasy, nevýmluvné blaha věty píšu ve stín řasy: mladá skráň se klade v dlaň, plá jas ráje v snů jí tkaň, k pocelu se vlní rety, rozplétají vlasy – – 45 S písní chodím na pomlázku, ale šlehám do bolestí. Znáš mě? Ano, lásku, ty mé štěstí! Druhý hlas. Kdo jsem, hádej, odpověz, hlavo moje, – čí to ples? Moje sestra, – panna, růže, já jí brat jsem družný. K oddechu k ní viň se úže, se mnou v boj však mužný! Mozol plň ti tvrdou dlaň, – prosíš: Hoj! – já slyším: Raň! a jen můj přec dotek může sílit sval ti dužný. Cit jest léč a bez vizíruvizíru, já jen vstříc jdu nebojácný. Znáš mě? Na mou víru: Život pracný! 46 Třetí hlas. Kdo jsem, hádej, odpověz, duše moje, nač ten děs? Kloníš hlavu, – svítá, svítá, nedaleko do dne! Hluboký můj hled tě vítá, jak zor matky rodné. Pokojně tě ujmu v dlaň: Zoro, plaň! Slz rosa kaň do věnců, jež vavřín splítá, trnem neubodne bledých čel, s nich vrásky hoře mizí klidem nebožtíků – Znáš mě? Ano, v skoře k želu, k díku.
XXVIII.
„Kmotřičko, kmetičko, výkladu pomněte: „Kmotřičko, kmetičko, výkladu pomněte:
 Jdete-li mimo nás, rosného poupěte na vetchém rubáči slzy to nesete? Po světě chodíte, krví se brodíte, i jdouc kalem, přec jen čistě se nosíte! 47 CímČím to jest, povězte, Smrtničko drahá, podiv mi nad Vámi do mysli sahá.“ „Nechcete nevěstu na hnůj přec složit, vy kde kal kydáte, nebudu množit. Pod nebem rmutu. Že v tvář si ho plijete, krví zem bahníte, do mrvy sijete, – aspoň že přede mnou slzou se myjete! Bůh mi děl: Čista buď! Já viny nepášu, vás-li si oblékám do čistých rubášů. Beru jen myté! Pomni mi, pomni na to – v čistých slzách umírat je svato!“ 48
XXIX.
Kmocháčku, mně pantáta Život umřel. Kmocháčku, mně pantáta Život umřel.
 Ač poctivých šedin jsem vdova, nebýt jen s Tebou v kmotrovství, hned za Tebe vdám se znova. V klíně mém bys chorým se děckem stulil, snem usnul, jak bych jen dýchla, nebudil bys se, svěcená byť voda Ti v oči šplíchla. Zmoudří vášně. V objetí mém lze svatě jak v mateřských loktech si hovět – – chystám již svaty počestné, mám poslat je na přípověď? Mistr Truhlář – dohazovačkou dávnou jest tetička Nemoc, ač chorá – zištný strýc Hraban, motykou jenž mrtvinu země orá. 51 Úlisně optá se Nemoc: „Zdrávi, zdrávi?“ a svatě, jak přijdou, se zvednou. Bez intrád budou ohlášky hned zatřikrát pouze jednou. Vyženeš-li hněvně mé svaty dveřmi, věz, okny Ti do domu vpadnou. ... K doskočným babkám čítáš mě, co mládenců krví mladnou? Věř, já nejsem doleza chtivá, kmošku, i pošlu-li k námluvám svaty. Bys dotěrné se zbavil tety Nemoci, sám povoláš mé k zažehnání za noci – a pak mám mydlené paty! 52
XXX.
SMRT KMOTŘIČKA NAD STARÝM OHMATANÝM KALENDÁŘEM.
Brázda za brázdou – tisknuté řádky. Černé dni všední, červené svátky; bílé políčko husou orané – kliky háky, jak brku se namane; třaslavý křížek, kdos črtal jej plačky; zvířetníku mravenčí značky * * * * * * * * * * * * měsíc v úplňku, měsíc na zchodě; kdy se kráva telila, kdy trh je v Rozvodě; kdy přibyl nový křikloun do chalupy,chalupy (mám těch dorůsťat již tlupy, kupy!)kupy!), kdy hvězda bludná, kometa ocasatá za noci po nebi chvátá a hlad a morní povětří zvěstuje, či že do křížku se hotuje chasa dvou dobrých sousedů-potentátů pro blaho štátů; kdy exekucí byl tu dráb (kéž na horoucí skálu šláp’!)šláp’!), 53 stoletý kalendář, ovčáků pranostiky, planet konjunkce a styky: ty kliky-háky psaných čiry-čar, stonožek řádky, tištěných hnid, stíhám tu bez okular, až mě přechází zrak a vid. A ráda hádám, co mluví k tobě, jak v pratatíků dávné době, sub specie mortis et vitae těch značek významy skryté, řeč figurná starých těch planet. Ty piš! Littera scripta manet. MĚSÍC.
Já, klamná hma, vratkost dnů vám znamenám: schnu, blednu, mru a v nově rostu, plamenám. Vratký je člověka den. Směj se s vysoka, mrač, schni, trp, nad tvou hlavou temnem náhle úzký bleskne srp, po rušných dnech jde noc, sny tě lákajíc i děsíc. Na jakou zrozen planetu koli, mřeš na nový měsíc. DOBROPÁN.
Já, otec lží a klamů (též patron veršovců)veršovců), hned dobro Vám chci, hned zradou – osud Vršovců. 54 Pod mou kdo planetou jde, tápá životem v blud a klam; jen jednou, vůdce mrtvých, jej vedu bez klamu. Kam jen, kam? Dobro zbuď po tobě k paměti zde, to věř Dobropánu, lstivostí jeho se neřiď! Piš jen dobro v účtů blánu. KRASOPANÍ.
Proč krasopaní jest chotí hromotluka, proč? Mlč, pod ochranou její do života kroč, kde věř jenom střízlivě vnad a půvabů záludu, abys uhnul škodě mlsných a nečistých paskudů; já, vládkyně jasné planety, jsem v divných svatých spolku... Koř se mi, nekoř, – vždy k posledu stárnu na Smrtholku. SLUNCE.
Byť v stínu narozen, jdi duchů výsluním, křtěn slunnou myslí. Mrak-li hrozí: Zaduním hromem a bleskem! – to oblaků jest nutný běh a let, přec teprvé po bouřích na klasy zraje bohatý květ. I pod mraky hleď k slunci tmou i mlhou tápat; pro mraky byť i neviděn, slunce velebný má západ. SMRTONOŠ.
Duch bádavý dí, obrazností okřídlen: kde povrch můj bez vody, jest tvory osídlen. 55 Důminka tato ti buď ohniskem pátravých dum: I Smrtonoš dává život duchům, jak hloubavým snům, vodami druhdy se zalévá, zas do krvava plane, – jak oko v bolu; tu bez slzy hoří, tu z něho slza kane. KRALOMOC.
Kdo silen, pod mojí on roste planetou, jde do předu drahou, i vzlykem slabých prokletou, je sobě zákonem sám, s titány vede spor a boj a svár, poklidně metá s Olympu blesků svých drtivý žár, z hlavy mu hrdě Athéna plá, na dlani Niké stojí. V jiném ať tvaru, na zmar mdlých síla věčně zbrojí. HLADOLET.
Hlad sílu i velkost požírá, hlad života je vzruch! Můj loudavý běh teď znamená jen bídy kruh: trojím jest pásána pasem, řad má trabantů hladových, smyčky ouží a šíří. Dnes je vám i pro pláč i smích, že za mne prý zlatý byl věk! Malován jsem s kosou, kosu i smrt má. Spolu snad klademe zlatý věk! Jsme blaha osou? SMRT KMOTŘIČKA.
Nu, psal jsi, psal. Teď opět maž! Vždyť kdo ví, zda to má smysl, zdaž? 56 Odkládám kalendář. Jeho říkání mně dlouhou chvíli nahání a mrzí mě ty zakládané „oslí uši“. Já kladu k údu úd a k listu list, pak miserere možno číst, by moji posluchači nebyli jen hluši! Co čtete vy v dnů svých kalendáři, v zažloutlé minucí, co vy hledáte ve snů planetáři, to nenajdou již pravnuci, neb ustává pomalu planet vláda. Čtenář sám bádá, hádá, své nápady skládá. Ostatně jiná jest, planety čísti, a jiná – věřit, co jistí. Bez bludu zbývá, vrť se, jak vrť. Smrť, jež planetou stále se kolem vás točí, jež kometou v dráhu vám rušivě vkročí – ta planetu vám vytáhne, co k srdci mrazem zasáhne. 57
XXXI.
TANEC SMRTI.
Ti dávní mistři palety! Kdo z Lukáše ctného cechu v blan pergament nepsal, neryl do dřeva, jak u vírném tančím spěchu? Cnost bludy mládí popírá... Já bývala bujná kopa, i císaře vláčívajíc do reje i ducatých tváří popa. Což na hnát se mi motaly i brokátů tuhé skladky i misterské plynulých řas tabardy i mendíků vetché šatky. Roh, kejdy, loutna jedno mi! jak helmbrechtných frejů holka dnes o plnou kvasím s dvoru maršálkem, dnes chlapu zas vodím volka. Clo škrtím s kupcem otylým, s ním za plným klejů čbánem, 58 a v zálohách číhám zítra na lup zas, by rytíř jej prolil chřtánem. Co lidí přes svět pracuje, je k noclehům v hrobích skrývám, kdo liknavě ku kšaftu se hotuje, mutteta pekla mu zívám. Mám zlatých bullí pod zámky, jsouc kanclířkou všech tří stavů, leč nedbám! Brak rzivý... Červů laryně všem do tanců pletu hlavu! Tmou hnátem holým klopýtám, jdouc fraucimor na zálety: hned kloní se aksamitový kabátec i poctivé selské hřbety. Ať ladné dvořky žárlí jen: „Té výběrné hleďme sloty!“ mně Peltralta přikáže se ku dvoru i jadrná Machna z Lhoty. Vše hýří, víří, jak chci já, svět točí se, houpá, skáče, 59 já lámu jen erb, rvu listy výsadní v pec pohřební pod koláče. Jak hejsuji, ač babka jsem, má viklavá bílá lebka, však také skráň mumrejníků tančících je mazlavým potem lepka. Sem facalít! Skráň utru si, dál divoké víří tance, svět utančím k smrti, ač mi nosí přec dál podplatné halafance! Což chechtám se i kmotr Čert! Vždyť na trámu šibenice i viselců hnáty tančí po větru, práv útrpných chlubné plíce... Tak bývávalo před časy – – Jen v minucí nahlédněte: Vše na vlásek ví teď lysý rozumec – lét kolik, mně vypočtěte. Dnes? Smrt si dá hrát volenou, zrak poulíte na pobertu: 60 ten vadu má srdce, toho láme dna – Eh, s vámi jen, kata, k čertu! Dnes? Smrt jen vámi zmoudřela. Vy rozmaru bledí psanci, hned lkáte, bych na nohu vám nehamtla – vás nelze už bráti k tanci! Teď člověk přec jen divný tvor, vám řehtám se bez příroka: vždyť necitné mívá srdce z kamene, však citlivá kuří oka.
XXXII.
MISTR POPRAVČÍ, ŘEČENÝ ODRANÝ ŽIVOT.
Brat k bratu – zrůdně vzrostou-li i na srdcích oka jim kuří? Jak Života pěst ber lidi na skřipec, když necitelně tváře chmuří? SMRT KMOTRA HLASEM BIŘIČKY.
Pěst tvrdší vajec velvarských! Tvá práce i moje dnes těžší: 61 Já mám-li brát duši, na dlaně natáhnu hned rukavice z kůže ježčí. MISTR ŽIVOT.
Tož palečnice utáhnu, že lupal by hnát v nich i tuří, by k nářkům i primas Pánbůh zatknul sluch si na nebeském na cimbuří!
XXXlll.
Ctná promiňte Smrti, ač v závrati Ctná promiňte Smrti, ač v závrati
 u Vašem jdeme vleku, nám nesnadno na Vás se dívati zrakoma dávnověku. Vy tehdy zjev prostší, leč dříčnější, jazykem v odvět umna, ráj, očistec, peklo Vám známější, nežli nám za vsí humna. 62 A nejste už kbektavá bekyně, umrlce hlídající, jež pomlouvá v pohřební hostině kantorův hlas, čad svící. Ni – z klína jen chův se tak díváme – kostlivcem nejste žlutým, jenž květy a štěpy nám poláme srpem z metliček skutým. Teď – na ocet krása... Pás – štíplý prut, pobledlá zajímavě, mdle v hovoru pomalá; s pravdou blud hatí se v ženské hlavě. Vám v tance?... Zrak vybledlých pomněnek, vějířem v rukou hráte, kdes v důvěrném přítmí, chlad na venek, chytlavou přízní pláte. Řeč o jarech odkvetlé lyriky, o klamu, bědách, lásce, též o nových proudech ethiky, o ženské o otázce – – 63 My sloucháme, kýváme, vzdycháme, – pravdy to lstivé žmučky! – a dojati, se slzou líbáme motýlí suché ručky. (V střep život, Smrt – kvasnice poslední, smlčíme pokrytecky...) Váš duch prý nám, hloubkou svou nevšední, nad vděky světa všecky... Jen žena věř lichotek šalmaji! Pomlky dbejte v hlasech: kdo dvoří se, kleje cos potají o dlouhých ženských vlasech... My s dotazem odpověď v přeletu neznaně v ret Vám kladem, – mluv s hořkostí nyvou, žen na retu doptáš se medu snadem. Vy klamaná, klamete bez klamů. Ješitnost Vám snad cizí – zpěv o sobě čtete v alb záznamu, tutláte pomluv hryzy. 64 Co o dávných ctitelích zmíníte, pranostik pamět tvrdí... Vlast svoji nám k úžasu líčíte, plyne prý medem, strdí. Vlast pro smích jest nyní i vlastenec, hledá se pojem vyšší, pst o vlasti... Nad svůj se kalenec pne nuzák, pych z úst mu čiší – Lest Vaše mu upřímně chytračí, těchou však bezúspěšná. Svod ženy dnes v opoj buď jinačí, vlastenko, sic jste směšná... Cit upřímný plane Vám ze zorů. Pánbůh Vás račiž chránit, kde snahou těch únavných hovorů, jak Vás jen ocikánit! Vám sluší jen útrpnost zatvrdlá. Vítězí úctou stáří, hrou smyslů kdy pravda již pohrdla i říkáním v planetáři! 65
XXXIV.
LOUTKÁŘ.
Hrát velkým pro smích, jen dětem na pochoutky? Um nudný k návykům. Mně hrají druhdy světa loutky a já jsem publikum. KRÁL.
Bůh pro Smrt nechce vydat majestátu Nám věčnou na vláduvládu, ač vrtká měna potentátů jest původ zlořádu. PRINCEZNA.
By šedin hlava mdlá se k spánku kladla, toť zákon mistrovský, sic pod vínkem bych vdovou vadla, můj otče královský! RYTÍŘI.
By role rodila a kvetly luhy, lid berni nosili, Smrt zištně, my jen za ostruhy svět krví rosili. 66 SMRT KMOTŘIČKA.
Nu, králi pantáto, Vám z kronik vidno: jsem věrná poddaná! Čí hlava, srdce neúklidno, já s katem obrana... DOKTOR FAUST.
Hni tuhým jazykem, má moudrá bábo, mluv, třeba latině. Díš, alchymistko, „Ignorabo!“ i v rozluk hodině? KAŠPÁREK.
Jak v mrazu dědečkovy tuhnu boty, kdes uhlídám-li Smrt, má písnička hned nemá noty a vtip je na padrt. ČERT.
Tak vida smíška Rozumbradu, vida! Vždy na mě s kropáči, pak topí se ta lidská hnida v slz plném krajáči! 67 HLOUPÝ HONZA.
Že obuškem ti hvízdnu kolem uší, hlav, srdcísrdcí, rouhači! Že Smrt k nám chodí pod loktuší, mně vědět postačí. SMRT KMOTŘIČKA.
Toť, pod loktuší! Tajemství svá skrýti, – vy čtěte postilly! i to, co klam a viny v žití by rády ukryly. FAMULUS.
Div s moudrostí to, na mou hříšnou duši, by báby nešpetly! Ví vše – taj halí pod loktuší, vždy mlčíc – vysvětlí... LOUTKÁŘ.
Toť moudrost, jako: Víčka očí dal mi, bych bídy neviděl, rty úst dal Bůh, mu pěti žalmy, krýt v hladu zuby děl. 68
XXXV.
Výš cimenty, korbel, hubatky, Výš cimenty, korbel, hubatky,
 připíti kostlavé kmotře! Vám rostou-li masné podbradky, přec ona jen hubu si otře, tu hubu hýřivě zmlsanou, ač sama groš na malvaz škrtí, – jí „o plnou“ dejte zavdanou, vzácné kmotřence Smrti! 69 Kdy životy chladně rozbíjí, horoucí, horkou a slanou nám ona jen slzou připíjí, jak do střepů lebek jí kanou. Ba hrůza mě do kloubů rozráží, jak bral by mě na ostrve, když do číše rouhavě naváží z vojen hnijící krve. Kdo přípitkem z Vás ji pozdraví, vděčná to věru Vám kmotra: Nás o život v kostkách připraví, ať svatého, blázna, neb lotra, zve ochotně na tryznu přátele, kde koho úprkem splaší a na účet závěti vesele zapíjí dušičku naši...
XXXVI.
Já soused Chmelka z Rozvody, Já soused Chmelka z Rozvody,
 mám v noci málo spaní, jda do hospody z hospody, kde šenkýř hned se klaní: 70 I vítejte nám, sousede, Vy rozšafný jste host! Kdo ženy s sebou nevede, ať pije na tu ctnost! Jest žena milá po čepení a kdy se v rakvi stěhuje, – kdo moudrý, dbá, kde chmel se pění, a pivo čepuje. Kam žízeň ráčí, tam si kráčí a pinty pěstuje. Což, beze jha mám mužný vaz, já mládenec jsem plechý! Čí hřích, že máz a holba zas má život krátkodechý? Ač dopřávám a nezazlím, hoch pannu líbá-li, sám s korbelem se nemazlím, – kdo hrá si, zahálí. Prý smutná duše kosti suší, prá vyzkoumané přísloví, toť vlažím kosti v radost duši, jak deštík májový. Kdo žízní v trudu, 71 v dnů svých bludu je blázen syrový. Mne žena domů nehoní, když vtip mi jazyk solí, – ký ďas mně vstříc se kaboní, přec ženská v pozástolí! Když krčmářka mi dolívá k dnu sklenku dopitou, ta za stolem jen zakývá, má křídu dvojitou, ač jí ni babky dlužen nejsem, – hrou v dlaních kostky přesívá, pak vymkne korbel z ruky: „Dej sem!“ a slivky dolívá... Br! Patok doušek! Pod fěrtoušek Smrt výsměch zakrývá – – Bych neviděl té babizny,babizny (jak s kopou dětí vdovci, mám pít snad odvar divizny, noc dřepě na kamnovci?)kamnovci?), z úst chuchval kouře vypustím, a pukám do dýmky, jak v pekle ďas vzduch zahustím, kdy smaží topínky. 72 Zas bába slotná dýchavičně se dáví kašle záduchou, zrak bílý zvrací náměsičně, – ven, ven s tou staruchou! S ní tápám domů... U sta hromů, muž báby posluchou!
XXXVII.
PÍSEŇ VAGANTSKÁ.
Stín hodiny znamená! Kolikátá orloje? Stín viz! Pomni, co v chvíli budeš, smrti až dojde tě stín! Výklad nápisu slunečních hodin v nádvoří mělnického zámku.
Scholár jdu potulný per theatrum mundi. Kde chládek útulný, cives verecundi, na vsích se stavím, na ryňku měst, pátrám v štítech po věníku, kde bych mohl žízni k líku spláchnouti douškem prach toulavých cest. Siti mihi iuncti, o salvete cuncti! 73 Za stolem přejte mi hostinný koutek. Kdy kdo ctný ctně druha hostí, vykvete nám srdečnosti čarovný proutek. Na Mělník, vinný sklep, veni laetus heri, na stole bílý chléb, crater vini meri. Pomalu smáčím žíznivý ret do poháru lípového. Na mou milou, z vína ctného kolkolem jasní se podmračný svět! O lux alma solis! Vinearum collis na slunci sluní se, víno zrak slní, pohár z lípy – znám ji v květu – s vínem bzukot včelí v letu hlavu mi plní. Libé jest – ani med – vinum hoc amarum, 74 na ráj se mění hned vallis lacrimarum. Průzračné mlhy stříbřitý dech nad slunným se krajem třese, kde se lehčej hlava nese, bujnější srdce tep jarý má spěch, „Acquam serva mentem...“ Sed me hic libentem mrzoutům na vzdory objala radost. Líp, než v aule hájím these syllogismu na řetěze, pěje má mladost. Ze sklepa hlédnu ven. Ad oculos meos pravda-li, či jen sen? Arcani – re Eos? Sluneční orloj na rohu zřím. Nápis na úvahu stačí: Stín jen žití chvíle značí a to, kdy slunce jde obzorem tvým... Umbra signat horas... Laboras et oras, 75 radosti opojem jazyk si vážeš, – kdy tvým dnem jdou v slunci stíny, co jsi, budeš – – hlíno hlíny, v trudu se tážeš. Charonův vetchý prám, mors est contenmenda, radou plá slunce nám: umbra est depellenda! Ale: co bude? za sluncem stín nepíše dnů na orloji, ač sta dotazů se rojí, věčnost kdy ředí nám slzou krev vín... Qui per umbras vadunt, quieti se tradunt... Od mžitek čistí zrak orloje slova. Osluněné Věčna kraje neuhlídám, oči maje jak za dne sova... Života mrákotu vagans en scholaris, časnosti nicotu idolorum in aris 76 znamenám okem, chápe můj sluch; útaje však dirae mortis in aeternae vitae hortis zjeví mi bez stínů slunce jen Bůh. Hora erit serena, peregrinus Maena z potulek vrátím se přes kopky krtí, jež ten beán Bios ryje, v Almae Matris Kollegie – bakalář Smrti. 77
XXXVIII.
Můj kantor Život do zlaté knihy Můj kantor Život do zlaté knihy
 jen málo mi znamenal dnův: Já odřeným škamnám za školu chodil a na pastvách u ohňů k pohádkám sedal, neb živou vodu hledal na lukách kvetoucích snův. A přec dar Ducha svatého maje, já ku čtení záhad měl schop i k regulím de-tri, k lámaným počtům: co láme nám vaz, proč ruce se lomí, kam bez berlí jde chromý, kolik stop hloubky je hrob. Ať zkouší věčnou reguli de-tri, „On, ona i onoono,“ dím vhod. Kde neznáma druhá (na houbách třetí), ta hledá se srdcem i za vrchy pěti, pak otec, matka, děti v součtu jsou jediný rod. 78 Nic platno... Hněvám kmotřinku školy, co za humny upřádá len, jenž darem jí z našich donesen trlic... A přede a přede a trhá zas niti, – my pod lopuchou skryti tomu se divíme jen. Cos láká kdys mě k Života škole a poslouchám pod okny tich, jak housličky kantor k svátkům si ladí. Hej, chce se mi zpívat s ním, jásat a smát se, – Smrt kmotra hrozí krátce zápisem do černých knih. Tak nejsem chuďas ve zlaté knize, kdež o černou není co dbát. „Ej mudrci“ – vstříc mi pohádkář volá – „tož to jest tvé moudrosti hluboký nález? Měj kantor sobotáles, k nám ty se zase pojď hřát!“ 79
XXXIX.
Vám, co bdíte v Pánu, já hříšná Smrt, Vám, co bdíte v Pánu, já hříšná Smrt,
 – svět trápí mě výčitek hnětem – hřích kajicně vyznávám, že vinna jsem, ač jen jako bekyně chodím světem pod kápí rubáše, u pasu s růžencem z nedochůdčat kostiček stlelých, aby mne nevídalo oko pátravé ni za dnů, ni za nocí bdělých. Bab modlen zvykem nesvádím vinu na tenhle rozbrojný, neřestný svět, – má vina, má vina... V slzách vám plynu, líto mi vašich i vlastních mých běd. Vám-li radostno z Vašich květů a jar, mně líto, že chodím je kosit, a koho vám líto jest na lůžku mar, vám je ráda pomáhám do jam nosit, a věřte, nevěřte, nejvíce líto mi, že Vám těžko, těžko se zmírá, že trudně umlknou poslední vzdechy úst, ať život nad vámi křivdou hýrá. A marno vás těšit! Býl těžko se pleje, 83 květ zrá-li již u věčný, nesmrtný zdar, – ta věčnosti hymna těžko se pěje, když requiem vzlyká časnosti zmar.
XL.
Sní matička Věčnost zamlklá, Sní matička Věčnost zamlklá,
 hruď se jí tichounce zvedá, kam zaletí snem, hned z mlhovin hvězda se třepotá bledá. Kdy tlačí ji můra tajemná, vzlyká, v snách rukama lomí, – v tmách dohřměla někde světů strž, tady – snář vtipkuje gnomy. Máť chladna jest, ač k ní v lichotách mazlí se lidská ta havěť, v snech hvězdných jíji bádá dotěrně, pod hlavou hledá jí závěr... Ba vyslovit její myšlénku, ABC hláskuje řečně, – chtíc mateři přerůst nad hlavu, dítětem počíná věčně. 84 A matka? Hlavy nezvédne, nad věků mohylou dřímá, jen pod řasy kdo jí nahlédne, jakby pil máku, už klímá. My – dovádivých to dětí mrav – o ni se staráme kata, a přece jen za hrob z kolébky jest nám ta matička svatá. Máť nemluvná, věku usíná, má nás přec na smrt až ráda, ač, matka kde snící světicí, divná tam bývá vždy vláda – –
XLI. Člověk – dnes časnosti bolavé dítě, pak Věčňátko, moudré a tiché Věčně...
Ach, je nás tu, je nás po světě těch sirot až nadbytečně! V klín matička věčnost odtud k sobě zve co chvíli jedno Věčně. 85 Byť zasáhlo i v chod orloje, z tmy pjalo se na nebesa snah dočasných touhou nesmrtelnosti, – v klín matce potom klesá. Hrob zavoní douškou mateří – – Máť povzdychem hojí skrytě, čím macecha Bolest, otčim Život kdy jí upral věrné dítě. Sic div to: v muž Věčně vyrůstá jen otčíma tvrdou pěstí, – vrať matka však Věčnost jedno Věčně v svět, my na obry vzrostem v štěstí!
XLII.
Sen zamkni nám oči do pevna, Sen zamkni nám oči do pevna,
 úl dojmů měj záklopy v česnu: ač zraku svit hvězd, ni tma noci nezjevna, duch snící vidí i ve snu! Bdě, stopou jdi toho poznatku, – směr tušíš těch létavých záhad? Leč do tmy i tuchám v snů světlých úradku jest nutno k rozchodu váhat. 86
XLlII.
„Pryč, Slepá Bábo, do kouta!“
„Můj pohled přec tě upoutá! Ač zahalený, zvyklý tmám, hleď, uhrančivý pohled mám.“ „Tož uhraň bídu života!“ „Já uřknu ji: Jde mrákota, tvá Smutka mdlobně usíná, mně padá blednouc do klína –“ „A trud zas jiných probouzí...“ „Váš pláč mé čáry ostouzí! Já bídu hledem uhranu, ty slzou křísíš v úhanu! „Kdo s tebou v svár se pobídne! Co Slepou Bábu přehlídne a uřkne zraky zavité? „Jen oči slzou nemyté.“ 87
XLIV.
... z mlh mrazný úděs mořem k lodi svistí. ... z mlh mrazný úděs mořem k lodi svistí.
 Proud vede k ní kry ledového polu, skal plujících ji žene do čelistí; trup těhotný vod polknou za mrtvolu. Skon trudů, snah, map blány – bludné listí. Hnět jeden tíží hruď všem plavcům spolu, hrob na dně záhuba jim k hrůze jistí. A stihnout pól jim bylo do úkolu! Loď marně v ústup – proud štve do zápolu – kormidlo vzpírá do vod vírné směsi, v mlh hlucho zoufá signál po vůkolu. Z dna první náraz, lodi na otřesy... Pól nezbádán. Jen golfů na podmolu v jih s ledu předhoří hrůz plují zhoubné tesy.
XLV.
ČERNÉ HODINY
Z hluboka půlnoc odbily a stanuly pojednou v chodu. 88 Kde budím se? V hloubi mohyly a nemohu, nemohu z hrobu! Hlucho a němo a temno je, ston úděsu v hrudi mi vzlyká, tmou v útrobách věčnosti orloje jen červotoč vrže a tiká. V leb rány spíš kladiv chci dunivé, než v dřevě ten slouchavý klepot, spíš bouři a blýskání ohnivé, než tmu těch tápavých slepot! V tmách kolkolem prostor nezměrný, však tísní jak propadlá truhla, v ní v příšerný důraz dotěrný dum otázka ledově stuhla: V hrob za živa životem dovlečen? Sic kovkop z tmy hlubiny těží, leč mrtvý buď rovu povděčen, že pod ním již mrtvě leží. 89
XLVl.
VOLÁNÍ POMOCNÉHO.
Chval každý duch Hospodina! Mlkni hoře, tichni vina, odstup zlý, sny klidné mina. K ostraze bdi anděl boží! Nepřistoupí ďábel k loži a hlav hříchem nemátoží.nemátoží, bdících krok vratký, co nepevných chůd, – že zejí snad hrobem ty vývratě půd? Den života hasne nenadále, království smrti jsi ve dnů mále úd, úd, úd – – Po noci se jitro dení. Jednou v bledém uzardění, druhdy ohně na znamení věstí bouř a krev a boje, mor a vichry, vedra znoje. Jaké bude ráno tvoje? Tmou noci tě neomam chlácholný blud! Sni do světla, vstana, své práce nes trud, den soudu tě volá nenadále, království smrti jsi ve dnů mále úd, úd, úd. 90 A kdy smrti luk tě raní, co ti bude hrobů stlaní, jaké bude tvoje spaní? V klidu svědomí kdo cele oddaně dbal dobra bděle, tomu Pánbůh měkce stele. Kdo k neděli týdnů svých únavou tknut, ten ulehne rád i do brázdy hrud, jsa semenu roven nenadále; v souvrati Věčna tlí po dnů mále úd – úd – úd –
XLVII.
Smrt kmotra kde koho prý natáhne, Smrt kmotra kde koho prý natáhne,
 až ukáže mu Věčna mílníky. Ač pozdě – skromně se těším – jsem napotom aspoň veliký. A touha s pravdou až mě obejmou, k snům stelouce mé hlavě Věčna klín, tvář mrtvou zjasní a za hrob snad půjde mou stopou světlý stín. 91
XLVIII.
Eremita v severu hvozdech temných, Eremita v severu hvozdech temných,
 snem jsem pomněl potulek jasem mythů, kam v dni jara lákala mysl junnou výslunná Hellas. V moře dmou se modravé vlny lesů, vzduté plachty oblaků v dál mě nesou: Slunný břeh, ruch přístavu, hradby, chrámy, Akropol touhy! Bohů háje tajemné, věstné sluje, v klasných nivách Pánovy živné dechy – dále, dál! až kde kyne Olympia Altidou stinnou. Spěž a mramor větvemi oliv planou, jásot nese k blankytu ladné hlasy, proudí davy, na čelech jasných nezřít helotu potu... Vzruch a hlahol, mávání řásných rouch a potlesk dlaní nadšený. Vítěz k métě letě bílým plamenem údů křepkých – u cíle padnul... 92 Mrazné ticho překvapu taje v údiv: S ruky Dia vládného prudkým letem, až ran peplu plápolá bleskem v patách, sstupuje Niké! Jasně hledí hrdý zrak, pevné prsy nechvějí se povzdechem bolných citů; palmu v pravici a dlaň levá vznáší vítězný věnec. Padlý heros oddaně v děk k ní vzhédnul: Niké věnčí skráň olivou mu svatou. Za ním v žasu Thanatos v prach se koří před zářnou Niké. Rychleji sněť na skráni vadne živé, v níž ples hárá vítězství, než té mrtvé, co k ní nad led drásavě ulnul horký stadia písek. Blah, kdo epinikií jásot aspoň na mžik vnímá vítězně, v sluch byť mroucí! Žel, kdy padlým u cíle v jedno splývá Thanatos – Niké. 93
XLIX.
Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá. Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.
 Jdu temnou oborou. A k srdci mhavě sahá mně zvolna poznání, že bloudím. Kam a kady? Snad lekal bych se pamětí a kroků zrady? Leč tichá letní noc jest náhle bez půvabu: z tmy pod větvemi – z doupat – černé tlamy zejí, hvězd kmitem jízlivé se nad mnou oči smějí, kde potok pod strání jde v kamenitém žlabu, jest jez a syčivě pěn varem hrozby ječí. Hned mechem jdu, hned štěrkem, klouzám přes kořeny, hned ostřice mě šlehá metlou pod koleny, hned světluška mě láká, snad kams v nebezpečí, hned varují dál jíti pokácené kmeny – Jak od stromu a k stromu bludnou nohu šinu, huš! bájí mátohy kol mihnou v hlavy kynu. Sám naposledy kloním hlavu unaveně. Jdu, kam jdu, bez cíle, co noha mine nohu, tma oči lepí mi. Noc tajemnou má vlohu, že klidně cítíme, co údivno by denně: mně nyní lhostejno, dnes kdybych tady padnul, zde na věky můj den v tmách noci mdlobně zvadnul a za bludné mě kroky v tmách Bůh tady soudil... 94 Ven z obory. Kde nevím. – Pak jsem poli bloudil, kdes po krtinách rozvlhlých jsem v lukách tápal, šel řídkou alejí kams ptáčnic, planých třešní,třešní (mně teprv teď tak zdá se v jasné chvíli dnešní)dnešní), kdes štěkal pes a v dáli mlýn kdes teskně klapal,klapal (zvuk nyní zvědavě a pátravě jsem lapal)lapal), a posléz došel silnice. Kam vede, kdo ví; však lehčeji mně k mysli je ten pochod nový, – snad přece někde dojdu k lidské ku chalupě. Jdu prachem, rosou smočeným, den čekám tupě, jen únavy mně cit jest neodbytným druhem. Tma šedne popelavě... Vrch zřím nad Polouční, jak v šeru oparem se do bělava mouční, – znám po něm: kolem domova jdu bludným kruhem... Zde v pravo údol sní. Tam mléčná mlha stojí: dech noci nad potokem, nad travnatým luhem; den z kalu tmy se koupá mlh tam pod závoji, než vyjde osvěžen a plana v slunném šatu. Mne tichá radost jímá z bludu ku návratu. A nevím, proč: tmy sotva unikl jsem hlubým mořím, 95 já s tvrdé silnice krok do mlh měkkých nořím, jich vlažnou clonou dál jdu domů umíněně, jak mléčnou lázní tuchy světla ku proměně. Znám směr, ač vrch, svůj mílník, v mlhách s očí tratím... V trav rosných vlnách stezku tušením si zlatím.
L.
Přes výmoly, strouhy blatnaté, po stezkách neschůdných, Přes výmoly, strouhy blatnaté, po stezkách neschůdných,
 přes drolivé strže, po luk třasaviskách záludných, kde hlava se točí, noha váhá a srdce, srdéčko přenésti se zdráhá, – umrlčí prkno vykročit napomáhá. Kdos ležel na něm stuhlý vzhůru bradou, teď do cesty nám prkno můstkem kladou! Já význam hluboký v tom moudrém hádal zvyku... Vzlet hloubky, tajů rozsvěty slyš v mroucích vzlyku, – zde výklad prostý též mě spokojí: Co mrtvý práchniví nám v hrobě na hromádku kůstek, svou památkou nám v žití mlžný klena můstek, hle, živý: do cesty nám hnilotinu nastrojí, by nepáchla mu doma červotočí... 96 Cest těžkých podvodné vy hnilé mosty! Jen na ně noha důvěřivě kročí, lup! – zní to jak tlumený jízlivý smích a bezděky hloupé jsme jámy hosty! Ó, vyhni trouchni prken umrlčích, – vždyť beztoho prý po nich nohy bolí! Buď cesta, jak buď koli, jdi o své holi!
LI.
Mé prkno umrlčí neklaď si do cesty, Mé prkno umrlčí neklaď si do cesty,
 je přistav k chatrči s podzimu oklesty. Pak věnuj chudině topivem do kamen, ať v černé hodině vrhnou je na plamen. Kdy v pláni žalostně na dálky vyje vlk, kdy v mysli úzkostně za vichru odúmlk, z lad steny Meluzin v sen hudou dědině, les Hýkal vyvrací k pověrám dětině, strach skulí veřejí, mráz čiší ze všech děr – ať aspoň ohřejí jeden se podvečer... 97 Mou chudou odúmrť – zpěvník a písánku – zrak chudých slabikuj při matném kahánku. Kdy k jaru burácí teplý jih oblevy, ať v ohni krvácí závitek s popěvy. Když vesna jásavé ladí se do noty, hoď v oheň dumavé zápisy samoty! Vzplá prkno umrlčí... náhrobní nápisy plamínek umlčí, k popelu přimísí – –
LII.
V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.
Noc mhu prolnula tmou, v úleku stuhla zem. S dechem chladnoucích úst, tlukotem tepen mdlým věků hýření snad v pokání trudném teď čeká na kletby hlas pod ranou hromů, skon? Hvězda bludná tmu dnů žíhavě protne v ráz... Zmaru lakotná pěst s krvavou metlou vzplá, blýskne, třískne – a ston. Z vesmíru bran v tmy Zem babsky kolácí se žebrotu, kostrou běd. 98 K nebi vzpínalo páž, věnčilo jasem skráň, tužeb oceány vlnily lidstva hruď, – kde jsi, Adame hrud? Majáků hvězdnou výš volá o soucit v tmách rozbitý bleskem vrak! Či bral pod soudným kdes vesmíru pranýřem zla mstnou popravu Bůh? Od trupu obloukem hlava letí z tmy k nám: krvavý pocel jen – hrůzou sešílí zem, rozerve vdoví klín?... Na hruď palčivých slz – žhounů – jí tryskne proud, lávou spálí svůj rod, potratí símě jar. Ven z ran vyvře jí krev výbuchem bolestí, ztuhne bez citu pak mrtvolou v ledu běd... Lidstva sirota, sám, bez dětí, druže, sám, kmene zdraného jen náhodou hnaný list, země poslední syn jak bude hledět as k smrtným záchvatům své matky v dnů potom skon? Okem dobovým a s oddanou pokorou, hrůzou zamrazen, leč v naději zázraků? Steskem holubic, co klesají v plamen, dým, kde jim požáry hnízd hostinný derou krov? 99 Orel z vysoka v dol s vichorných pátrá vln, kde mu laviny pád hnízdo rve pod sráz hor, s hrdou odvahou dál nad tesy krouží skal, až jej udolá smršť. V rozletu hyne sám. Orle myšlénky, kam hlédne tvůj rmutný zrak, všech viz k posledu snah marnost i dum i snů, modly skácené v prach, popel a černý troud. Bledou zahal si tvář, peruti skloň a mři! Za mžik naplní věk zákonem nutna hrob. Život hubila smrt, s životem hyne smrt. V brázdách vesmíru tlí neplodné zrno v tmách – jinam žití zve dech vítězná Plejad zář.
LIII.
Sklad – rozklad – sklad jde vlny proud Sklad – rozklad – sklad jde vlny proud
 úskalí zmaru obeplout, – – vln okeán tříští se v rozmachu krůpějí, dech par zpět vodou splývá, strom mízami vykypí do květných návějí, mráz v holou klest se dívá, sníh vylíbá slunce a země sní k podletí, peň z trouchně jádra klíčí, 100 červ pro ptáka tyje, jsa na úkor poupěti, stín růže svlačec ničí, blesk burácí do skal a drtí je v úlomy, – v řek písku zlatem planou, hrob záhon jest květů, těl rozpadlých atomy v den žásný vnově vstanou, noc v záhybech tajemných koutnic tam z mlhovin hvězd nových roje rodí, v tmách za žhavých matky slz – Věčnosti bez provin – stesk bludné hvězdy vodí, prach výstrahou hlásá, jak hmota je dočasná, – čím jest to okamihu pídi? V ní – slepým jen kmit dne je bezmeznost úžasná! – se věčným býti vidí sklad, rozklad, sklad! Co na tom, že změnou jen do kruhů pout zmar hmotu mučí a spíná, by duch v nich úpěl, touhou volna jat! Ať bolestným křesem ocele nítí se troud a slzou jisker uhasíná, když aspoň zásvit pad’ v tmy chmurný kout a v kmitném étheru záchvěji 101 sklad, rozklad, sklad jen tuchu Věčna vlní v času peřeji! 102
LIV.
Noc bílá tupého mrtva a hvězdných rozkvětů, Noc bílá tupého mrtva a hvězdných rozkvětů,
 co v modru hlubokém se třesou zimavě a v mrazu úplňku blednou tuchou sladších roznětů, v klid utuhlý uspala zemi v snů cudných záplavě. Zavátý krchov. Pod svahem kostelíku do polí se sněhem zachumlal tlum ukrčených střech, u černé hřbitova branky metlovité topoly hvizd vichrů druhdy chytají i blesků siný šleh. Kol církve v měsíce jasu zelenavě čeří se jen hroby stísněné v řadách stínovitých vln, ven okny z gotické apsidy přístavků pozdních šeří se svit věčné lampy, leč v hloubi chrám chmurných stínů pln. To tiché planutí závějí! Měsíce světlo sinavé což v klidně ledné záři bez záchvěvů plane obzorem! Však za těmi oken rámy třesou se ruce spínavé, svit rudý tajemně se chvěje ulámaných rosett otvorem. A venku mráz a klid hrobů! Jak ozimy těžkých zrn spí srdce v nich klidná, vinou mrvená i slzou rosená, 105 by vykvetla klidně v den soudu zde šťastným na ústrn, v klid posvátné slávy nadějí víry vzkříšená! Kde jsou hroby ony, kde vzlykem mrtvých pukají kameny, že rozkošem kvasivým hrou vítěznou dala zkáza mat, kde ze skel krypt odrazem civí měsíc zjevený, jak zoufale bledé tváře z hluchých kasamat?
LV.
Jde advent dumavě šerý, Jde advent dumavě šerý,
 v něm zalehlé stesky pomalu mládnou, jak třešňový nad kamny stonek, v hruď k štědrému večeru pochyby vpadnou: Ach, bude též vánoční stromek? Vím, lip to nebývá snítka. Ni kolébky hybké neměl jsem z lípy; z křtu nouze a siroba chytly mne do loktů hranatých, chudoby cípy mně látaly na režnou kytli. Kmoch Život březovou metlou pral kloučka – a chyba rány, co vedle 106 jen na plano máchla kdy vzduchem! – ač slabikář jeho chápal jsem hnedle i okem i vnímavým sluchem. Kleč svírám dubovou v pěsti a za pluhem těžce hrudou se vláčím, jen robotě na cizím lánu, rád rádlo zpět k večeru únavou páčím, kde tvrdou skývu mám přánu. l porub tvrdý, za práci kam deputát chudý břitnými noži mně život veň znamená vruby – – Jen jakou as výsluhu pod stromek vloží mně k večeři černého kuby? Toť, vavřín v zahradách našich tu nedumá v mrazu, na slunné výše v jih darmo zas obracím zraky. Má štědrý můj večer – stesk v nitro mi dýše – a jaký as stromeček, jaký? Kmen hledám, vyhlížím si Vám kol samoty mé z těch stromových davů, co v zámrazech pochmurně stuhly. Dá borových tříštěk pode mdlou hlavu, dá prkna mi umrlčí truhly. 107
LVI. LVI.
 U vchodu chrámu žebračky – zda jsou tu již bolesti všecky? – na stupních sedí a vztahují dlaně, své dotěrné stesky skuhrají planě, závistně jedna po druhé hledí. Vin pomluvy o všech dědí a vědí, kdo vcházejí do chrámu Věčna. Jedna jen mlčí hrdobně a plachetkou stoudně se halí. S námahou těžká otvírá vrata, jsouc k umdleným chodcům soucitem jata, v davů kdo tísni omdlévá mdlobou, jej zvédá a kropí svěcenou vodou, jež křísí co horoucí slzy. Sama však nevejde do chrámu a leda jen na prahu kleká. Nevidí, kam sloup kadidla plyne, slov nechápe, kdy z varhan hymna se line. Paschál a hvězdy voskovic planou, kde sytí se duše bělostnou mannou – a ona tu postí se touhou. 108
LVII.
V dum koutu stajeném se kaple mrtvých šeří, V dum koutu stajeném se kaple mrtvých šeří,
 pohřebních svící potemnělá sazí, kde věnců trouchnívících výdech duši mrazí. Tam posedávám v smutku na práh černých dveří. Na klíně otevru si bibli po praotcích, v tmách teskných kahan víry zažehnu si v plamen, v den mračných žalmy čtu, bdím v sirých nocích a čekám smrt. K mým žalmům dodá Amen. Zrak po malbách stěn začernalých těká od lebek, hnátů k jasným zjevům vyšším, kde před vítězem smrti Maří kleká.
LVIII.
Skráň na kraj bible kladu v bdění mdlobě – Skráň na kraj bible kladu v bdění mdlobě –
 List knihy zavoněl mi stuchlou hlínou, jak písmáku by na hrudi byl ležel v hrobě. Svých mrtvých vzpomínám, jich na ulehlé rovy, kde dědů kosti, zavázané bílou plínou, tlí vedle truhel vnuků trávy pod pokrovy. 109 Jak v bolných dumách truchlím, u živoucích stolu že u svatvečer se mnou v lásce nezasednou, v tom k srdci ruku cítím kostlivou a lednou. l chladnu v úděsu a tuhnu na mrtvolu. Zřím oka mihem: S břehů vývratí a zmolů vod strnulých pláň v sivou dálku nedohlednou, van dob jí nečeří, z dna bouře nevyzvednou, vlá teskné němo nad ní, mrtvo po vůkolu. Blesk protkl šero, hlas trub duní tiší. V bok udeřil mě vůdce mrtvých, anděl Michal, a nad vodami trhnul oponou tří říší. Jen mžik, mih! Alleluja Svatých... Kletby děsna... l v bdění ještě bez slzy jsem štkavě vzdychal, snů úlekem se bude vidin ze sna.
LIX.
Tlí ve mně pekelných žaltářů hrůza, Tlí ve mně pekelných žaltářů hrůza,
 v děs prožehne hlubin kdys kout, – zda požárů příštích to podpal, či spálenišť doutnavý troud? 110 Kmit blesku to z minulých mraků, co hnětly kdy písmáků rod? Vír bludiček – dědictví mozků, co třeštily z temnot a psot? Snad k černému života chlebu lpí ve mně kvas tajemných vin? – Ach, rod náš jen v kázni mřel tuhé, rab zaleklý – děd, otec, syn. Děs mučíren, popravišť, poustek? Pec topí v tmách pekelný žhář? Vnuk písmáků k bibli se vracím, z blan plane vstříc Kristova tvář. S ním v stopách dědů jdu do Emaus na pouť z běd v naději úkojných něh – – Proč bědě dnů očistcem planul vstříc pekelných žaltářů žeh?
LX.
Ten věrný zrak, ten věrný zrak Ten věrný zrak, ten věrný zrak
 a na věky se zatměl! Nám hlídal sen a prvý krok, v tvém bolu slz jej kalil tok 111 a pátravě tě vítal z cest, kde tolik prachu, kalu jest a kámen na krev raní, a v úsměvu plál vděkem, kdy ruku ti kdo podal, – mně zhasnul v chvíli ranní, kdy nebe bylo plno hvězd. Buď pevný muž a světem už jdi pevnou nohou rázně: proč v slzách růže v odkvětě i v zraku žen a dítěte i ve hvězd chvějném promyce, proč, ples kdy nemá hranice, či tísní hruď ti zmatky, jak život srdce hlodal, – i v očích smrti lékem proč hledáš oči matky, zrak věrný v lásce světice?
LXl.
Bílá paní, Bílá paní Bílá paní, Bílá paní
 po chodbách prý zámků straší, chudině však láskou straní, strojí s medem sladkou kaši... 112 Zlo prý věstíc, Bílá paní chodí v černých rukavicích, k chodu zvouc – chtěj, nechtěj ani úsměv mateřský má v lících. Bílá paní, Bílá paní... Ač ti snad i jinak slove, dbáš-li jmen, kdy vlídné zvaní ku vzácnému stolu zove? Jdi, kam jdi, a Bílá paní chvátá v patách, míle – chvilka, domlouvavě útěk haní, – vzdyť to teta Přenosilka! Hlava choří, Bílá paní zaříká ji na svém klíně; tebe hojí, jinde raní Trápilka ta, naše strýně! U lože nám Bílá paní sestrou sedá ve přístěnku, čelo k čelu a dlaň v dlani, – jenom nemluv na Mlčenku! 113 Mednou kaší Bílá paní časté na Zelené čtvrtky, k fundaci té poklad chrání. Proč má tvář jen bledé Smrtky? K pokladům jdouc, Bílá paní hledí z oken hladomorny, černý závoj vlaje na ní, a ten poklad – statek sporný... Spravedlivá Bílá paní, kdo jest jeho dědic pravý? Fundaci kdo tvoji haní? Kdo jí zlaté zámky staví? Mlčí, prchá... Bílá paní, poznáme – kdo, čeho dědic? Půjdeme v tvých stopách maní, stop jen pět a jeden střevíc. 114
LXII. LAZAR U DVEŘÍ BOHATCOVÝCH.
Já Lazar bezvládný tu žebrám v pláči. Vy, kteří zdraví, šťastní mimo jdete, kdo nade mnou se s láskou ustrnete, zda soucit váš mě potěšiti ráčí? Zde v domě kvasí pijani a žráči, až víno řeč a mozek už jim plete. Co s hnusem v podstolí jich sluha smete, mně vyvrhnou. Však kolem psi hned skáčí. K té špíně zkyslých pomejí a kostem jich smečka s povykem se hladně řítí. Jich u hodů já hladovým jsem hostem. Ožvanou kůrku zdvihnu na posledy, co v slunci psi se válejíce sytí, mně k bolesti mých nohou lížou vředy. *** Jak Job zde hniji na hnoji a špíně, v psích výmětech a v plísně stuchlém puchu, co z večera dům bohatcův pln ruchu a třpytem lamp se vzdušné jasní síně. 117 Krev hostům v skráních buchá po ohnivém víně, ston starce zaleklý jim nedovane k sluchu. Kdo ze sluh slyší-li, nic nedí na odtuchu. Červ ušláplý ať dál se v hrubé hrabe hlíně. Psu prašivému „bratře“ s láskou říkám, an boláky mi líže na opuchlých nohou, a „sestro!“ bolesti, kdy slamou bez úlev se smýkám. Řka „ženo!“ v tmách se mazlím s věrnou nenávistí, co lože se mnou sdílí družně po noc mnohou a místo lásky slov zášť hořká z úst jí svistí. *** Mé slzy žhavou sírou Bohu k nohám kanou, mé Ikání přerve duchů plesné hossianah: Proč zmrskal jsi mě, Pane, metlou svého hněvu, až obnažil jsi kosti v rozjitřených ranách? Proč otázkami pálíš duši umrskanou, leč odpověď jí odepíráš na úlevu? Mé lkání rovno skotu hladového řevu, když po úhoru sprahlém píce hledá, ni travky nenajde, ni zrna suchou plevu, a v týle střeček bodavý mu sedá. Ba hůře mně, než tupé zvěří hladné. 118 Ta trpí bez otázek, pod jhem v práci chřadne, a na mrviště ktidněklidně, klidně padne. Já Lazar ubohý vždy otázku jen slyším onu. „Proč? proč?“ v mém trpkém ozývá se stonu a tíhou „Proč?“ se zalknu ve svém skonu. *** Den slunný, sabbath. Městem šumné davy proudí, mně na závistný odiv zjevně radost nosí. Mdlé očíoči moje po jasných jim tvářích bloudí, je o soucitný pohled prosí. Jde mimo Elifaz: „Zda z prachu země bída pučí? Snad za tvé viny Bůh tě hořem mučí.“ Jde Baldad přísný: „Vše se po zákonu děje! Hyň morním dchnutím právem bez naděje“.naděje.“ Ctný Zofar dí: „K žním znojem léta schnou i hluché klasy. Zla bez viny-li v hoři plesnivějí vlasy, den smrti zjeví. Zráš mu na pospasy.“ Jde kolem ta, jež druhdy rodila mé děti. 119 Teď přes práh vyvrhla mě, hnusné smetí: „Zhyň, dnům svým zlořeče! Zhyň, nám jsi na prokletí!“ Dí kněz: „Znal’s od Boha brát dobré? Trp teď v trudutrudu, když rukou zkoušející dotknul se tvých údů!“ „Spár Belzebubův uvrhnul tě na hnijící slámu!“ Ptal farizej se: „Desátek-li dáváš almužny své chrámu?“ Jen Almah, tiché dítě sousedovo, když mrtvolně tu ohavné mé tělo leží a pusto kolem, večer po ulici běží. Zrak vlídný vstříc mi svitne ostýchavě. Ó požehnáno buď rtů čistých milé slovo! „Bůh pozdrav,“ dítě útěchou mi šeptne lkavě, kus chleba podá mi a v střepu vody svěží. *** Jdou, mávajíce stromů ratolestí, vstříc kladou roucha v prachu po ulici. On jede v davu, vzpřímen na oslici. Z té slávy plesné čekám, čekám štěstí! l spínám ruce: „Hle, mou nad bolestí se smiluj, synu Davidův!“ V před hřmící 120 mne průvod přehluší a jeho líci mně větvovím tu kryjí steré pěsti. Teď duše má se v hořkém pláči rouhá: l Bůh jde mimo bídu bez soucitu, v sluch marně volá nadějná mu touha? Jenž usmívá se v stínu vonných palem, když Hossianah bouří ku blankytu, tam neskloní se, kde mře Lazar žalem? *** Noc nad městem i oblohou. Mně stanul v tmách kdos u nohou. Rci, kdo jsi, kdo? – „Syn člověka.“ Což hoře mé tě neleká? „Toť účast lidstva odvěká.“ Kdy vykoupení dočeká se duše moje ubohá? „Ne dnes, ne zde. Až u Boha.“ 121 Proč ve dne jsi se neschýlil, an po Tobě jsem zakvílil, kdy hluk mou touhu omýlil? „Kde’s v tmách ty sám, bych popílil. Bůh člověku se zjevuje, kde sám a sám a běduje. Bůh těchou mluví k člověku, Bůh sám kdy trpí v úleku...“ Já slyšel dnes jen Hossanah! A „ukřižuj!“ zní po stranách. Dav mával v plesu palmami. „Já pěsti viděl za klamy. Ach, Lazar stená rouhavě, co vzdech já tlumím v oslavě... Já v prachu, Boha neviděl! Jen palmy, jásot záviděl, svých boláků se postyděl... Cos hrůzou větší od studu: Smrt hrozí, děsí k obludu! Ač v hoři, bídě hnojím se, proč Lazar smrti bojím se? 122 „Ví plavec odtud přes moře, co čeká v dálném obzoře? Dbáš, co ti vyrve skonu klam, a nevíš, co ti kyne tam. A jestli tento život klad, den budoucí jest zápor vad. Den teď-li blaha záporem, noc potom – s jitřním obzorem!“ Zde boláky mi drásá pes. Kdo líbat je tam bude kdes? Tu umlknu Neb div od divu! V kých citů tonu přílivu? On pokleká a hnisavé mně líbá vředy bolavé. Lkám, prosím: Já jsem hrobů hnůj, ó Pane, jen se nesnižuj! „Bůh těšiti se hotuje, což bídný sám mne stěžuje. Tak nezbývá než útěcha, co smrt s ní potom přispěchá.“ Děl, poželel a poplakal A já mu smutně potakal. 123 Já Lazar líbám Ježíše. Tu duši mír nám prodýše a v koutu schodů plesnivém, jak paprskovým předivem v jas nítí tma se kolem nás; já v touhách objal jeho pás. K dni odtud jde. Jest bílý mráz. Kdy hodinky mé padne ráz? *** HYMNA ANDĚLŮ, NESOUCÍCH DUŠI LAZAROVU DO LŮNA ABRAHAMOVA.
– – Hossana bolu! Květ z puklých srdce ran, ovívaný lkáním, v běd nivách rosený ručejí slz tichou, květ touhou uvadlý na úhorech lásky k dnu žní, buď žehnán! On v chvíli tajemné, ve hvězd bílých svitu v noc chladnou zaplane nad bohatstvím srdcí jak zlatý klíč a v tmách otvírá si na vděk soucitu poklad. 124 Však z ruky padá-li nad skalnými srdci – běd stonům kdys ni vzdechy nedá skála v odvět – snů tichá sestra Smrt rozmachem jej kosy podetne v letu. Pád anděl podchytí s pocely mu retů, jež hymnou jásanou k chválám Tvůrce zmlknou, a na hruď Bohu dá; ač svadlý, v Jeho srdce zapouští kořen! Květ bolesti ssaje rosnou lásku v Slunci a v nově zakvete od úžasu blaha, by palmou voněl sad věčných studní v Elim. Hosanna bolu! Bol – souzvuků jest hlas v Alleluja plesu, tón dolu hluboký do étherných chvění. Jdou na zem andělé, orosit harf struny perlami slzí. Buď bolest žehnána! I v mlhách měnou jasu zrá víno jeseně, hrozen sladce botná; z mlh na dni bez mrazu k vinobraní svítá tušení písní! *** 125 SMRT KMOTRA VYPRAVUJE NÁM, O LAZAROVI NÁM – –
Už bylo k ránu. V bohatcově dusném večeřadle já fraškám spitých kumpánů se v koutě smála. Jdu dolů, pod výklenkem schodů schladle bych u muk Lazarových stála. V sloup oči zvráceny, hruď vpadlá trhavě se zvedá. „Pojď odtud se mnou!“ povážně mu šeptám v uši. Dlaň třesavá hned berličku si hledá, – v mých rukou vydechnul svou duši. A kde se vzali, tu se vzali andělové bílí. Já v prostotě své rouhavým přec nejsem smíškem, leč s pravdou před Boha! – v tu myslím chvíli: „Nu, jdete po funuse s křížkem. Přec nejste z bohatcova z pohřebního ze bratrstva! Kdo v bídě mře, nač drahým pohřebem by pýchal? Zde na příkrov mu stačí hnoje vrstva, – kde chodili jste, dokud dýchal? Jdu s duší na soud Hospodinův. Tu hle křižovatky. „Tož, kam tě, hříšná? Do nebíčka, do peklíčka? ... Bůh bude milostiv, vždyť z lůna matky ty trpěla jsi od malička.“ 126 Věk chodím světem po živnosti báby žehnávačky, kde mohu, pomohu, a klidím nevděk věčně. Dnes – dušička se k soudu belhá plačky, mně, nastojte, dlaň tisknouc vděčně. Mám ženské srdce v hrudi; ač jsem stará bába letná, co marný svět ji v bázni výčitkami hluší, ač nedám na lichoty, slova květná, to dojalo mě, na mou duši! Ni rodná matka, k duši hledím s láskou překvapeně: To že jest Lazar, co jej za ruku zde vedu? Co boláky mu drásalo psí stěněštěně, teď k Bohu chvátá na koledu? Vždyť mladne toužnou nadějí, ctné království by dědil, – ni král zde v blahosti tam roven husopasu! Mlh mrákoty Vám úsměv jeho ředil, že vzhůru jdeme v slunném jasu. Mně tiskne dlaň – a já? Já vděčna za vděku mu hnutí. By Smrt přec prokázala dobrodiní kdysi, řku: „Láska Tvoje k odvděku mě nutí –“ on v tom již na hrdle mi visí. 127 Tu v teplém dojetí jak spláchlá roztaji Vám svíčka. l stírám rubáče si vetchými již lemy nos svědící i mžikající víčka: „Jdi, za odvděk Tě vracím zemi!“ Kéž kosa zrcadlem, bych stud a něhu svou v ní shlédla... Ctnost vdovy poctivé i staroba mě střeží, svět krása má v zlou žádost neuvedla, však Lazar u nohou mi leží! Mne roztklivěl ten dík... Tep jarní mízy v žilách buší, a v očích slastnou závratí se chvějí mžitky, dlaň kladu k srdci: lepšího cos tuší, než hořkých slz a krve pitky. Však vym otávymotá mě z bludu hned (i mně co na údivy, v slz rejstřík literou to zlacenou si píši)píši), an Lazar lká: „Zpět nechci za svět živý, nech, zlatá kmotra, v své mě říši!“ Vděk – nevděk? Z toho hloupnu... Podá-li se citlivosti kdys bába, trpce doptá se i v přízni klamu... ... Já andělů ho vzdala úslužnosti, ej nésti v lůno Abrahamu. 128 Teď po tklivosti měkké za hrubostí se mi stýská. l medu přejíš se. Ej, kata: v ráj daleko, leč k peklu dráha blízká! Proč bohatci bych nezatloukla na dubová vrata? Než, nepovím Vám dále. Mně i lačné dosud na nic, – hlav Vašich poctivých by bylo odprositi – kdy duši z rozklaných mu beru sanic, co slyšet bylo a co zříti! Mám vděk však Lazarův? Jsem ráda. Mním, mně není k haně, kdy nejdu zbůhdarma ni za tou smutnou prací. Viz: Vše vhod dobro! Věz, jen v bláznů straně Smrt kmotra zlou má reputaci.
LXIII.
Kruh družných přátel kolem Lazara si na výzvědy sedl, Kruh družných přátel kolem Lazara si na výzvědy sedl,
 by se svatyně zásvětí tmy tajnou oponu jim zvedl. Tak Maria se táže, hlavu ve snách podpírajíc dlaní: „Čím tam cit onen žije, co jej na smrt život tady raní?“ Dí Marta úklidná: „Vím, v hrobě dělné ruce odpočinou. Co za odměny úsluh vůči Bohu tam však duši kynou?“ 129 Pěst zaťal zákonník: „Buď Římu hrobem Be hemothuBehemothu tlama Zda vědí tam den spásy v limbu otců, v lůně Abrahama?“ Dí Arimathejský: „Jak hnilob chrání vonný balsám údy, čím kořen duše nezmarný, květ nevadlý – a z jaké půdy?“ Ptá Nikodém se, chvějnou dlaní bílou probíraje bradu: „Ač na skon čekám klidně již, též otázku ti zvídnou kladu. Proč, z hrobu vstav, nám nemluvíš? Či hrob ti ústa zapečetil, bys k našim tížným dotazům ni slova sdílně neodvětil?“ Však Lazarův hled strnulý, jak užáslý v tmě náhlou zoří, přes hlavy skupené se v dálku do nezračných tajů noří: „Jak na smrt život smrtelný, smrt na život snem zapomíná a mlčí k otázkám. Co tuší duch, slov nemá tomu hlína. Kdo ví, nemluví, an kdo neví, mluví, a kdo mluví, neví. Hrob s cisternou ti dno, leč tajů bezedna dnem neobjeví.“
LXIV.
HROBOVÉ SE OTEVÍRALI...
Den černá na tmu hrobů. Na kůlu Syn mroucí. Skráň kleslá, oči v sloup, v krev tělo rozedráno. Křeč napjala údy, ustalo srdce tlouci, jest dokonáno! 130 Ráz na ráz, tmou svístí mráz, peň kříže se třás’ a pukla skála. Hrůza dav láje s Golgothy svála, jen Matka pod křížem stála. Den hledí s mračnou úžestí sinalou na mrtvolu, jí srdce puká bolestí u paty hrůzného kolu Marii, Matce bolu. V skal trhlině s kříže krůpěj krve vzplála – Blesk pod zemí bouří skal na útrobu a před kříž ven jdou mrtví, vstalí z puklých hrobů. EVA:
Prs otráven i lůno plodem zhouby. V tmách, v bolu rodila jsem děti zmaru a kojila, by v objetí mi vadly, jak v chladné zraky temno smrt jim vála. Já v modlitbách k ní lkala jako k bohu, klín k hanbě matek neplodný jí klela; vlas hlavy drala, kámen rvala s hrobů – – Smrt skosila i mne k mých dětí kostem. 131 Když údělem jest člověku jen hoře a dvojnásobné těžší věno ženy, proč matkám jest i ve hrob dětí hledět? Kdy pláč můj zoufal, pod křížem tu zmírá má tichá dcera v nevýmluvném hoři, krev po rukou jí zalomených stéká. 132
LXV.
Na modrém nebi plno oblaků – Na modrém nebi plno oblaků –
 luh nakypěných návějí! Kolkolem lesy, lesy ve zraku! Dmou moře vln a peřejí, oparem modrým ve dni se třesou, navlhlým vánkem pozdravy nesou, jež chaloupka perníková z hlubin hvozdů vzkazuje. Dni dlouhým dechem v korun táhlém šumu les hudbou nemluvnou svou klidnou ladí dumu, jen ptačí hlas v ní jasně notuje. Znoj slunný tetelivě bílým žehem plane. Přede mnou se motýl hluše travnou stezkou honí, kolem ze vsí neviděných poledne se zvoní. Zvoní tu dříve a tam později, jich rozdíl – snad již hodina. 135 Blaze, kde vanem času hlouběji dnů nevlní se hladina! Ptám se, kdy pravé poledne bývá. S božích muk Kristus mýtí se dívá, nad lesy a bory po slunci dlaň stuhlou upíná. Sám, sám v dne plném žáru... Slunce praží, ni vánek zbodaných mu skrání neovlaží, ret na rtu lpí. Kol ticho usíná... Kříž nemá stínu, ni trn, jenž mu čelo drásá. Zřím div nediv: (u pat kříže kamení, trs blínu) v pravé poledne ni křížkříž, ni smrt a Bůh ni člověk nemá stínu.
LXVI.
Lesy, lesy – vlny moře Lesy, lesy – vlny moře
 dálné po prostoře, mýtina v nich, výspa holá stíny, stíny volá! Pusto, smutno po paseči. Ani trávky, ani mechu oku na potěchu, pařezů tlum v zemi klečí, vyjezděná kolej v hati tvrdě trupelnaté, 136 žlutých hranic schnoucí drva smolné slzy roní, drobty kůry – hnědá mrva trpce tříslem voní. Odpoledne léta žhavé, ticho mdlobně uspávavé – – Kam jen stínů do podušek? Pod pahýlů dutou hrčí neochable cvrček cvrčí, dotěrných zní bzikot mušek. Schnoucí dřevo praská, lupá a zas němota jen tupá. Bez hnutí znoj vedra supá. Vysoký les vedrem dřímá. Byla zima, bude zima. V jeseň hlahol dřevorubů: zaskřípí vztek s píly zubů, sekery se vetnou v kmeny, praskot a lom, větví šum, kmen dunivým pádem se kácí – Reptají kol temné steny k pídimužů obří práci. Za kmenem kmen stoletý se ztrácí. 137 Nad mýtinou za to mlází letorosty nové sází, postupuje vlnou vzdutou za pasekou, zmarem tknutou, roste, bují do peřejí navlněných vrcholů, v paprscích se slunce hřejí. Míza s kovem v zápolu: Zarůstá mýtina holá a dorostlé k blankytu stromy po létech čekají zas hlod seker i blesky a hromy – rostou vnukům pro sen hebký na rakve i na kolébky.
LXVII.
Stín v stínu kříže v hrobě, Stín v stínu kříže v hrobě,
 sny, touhy odletěly, dní po bludu a mdlobě v tmách s trouchní prach se dělí. A na hruď bez povzdechů dlaň ustydlá se kříží, kam slunce na potěchu v hloub neplá květů mříží. 138 Jas jara jde-li tudy, v snech s motýly se honí, skráň nad ulehlé hrudy jen Kristus Pán tu kloní.
LXVIII.
Na hřbitově pod kostelem Na hřbitově pod kostelem
 loučila se duše s tělem: „Jdi a hov si s Pánem Bohem pod lopuchou, vrbou, hlohem! Já půl viny, ty půl viny... Teď se navrať do mrtviny neorané, překopané: vítr nad ní vzdechy vane, slzou na ní rosa kane. Slož jen pokojně mdlé kůstky! Já jdu na pouť pro odpustky. Toužilo jsi na výprosyvýprosy, soužilo jsi, ploužilo jsi kalem se i vlahou rosy, – vejdouc nyní k odpočinu, tichých snů pij medovinu.“ 139 „Není-li ti, druže, líto, že nás dělí zem jak síto? Výmlat na humně se tříbí, – padne zrno, kam se líbí? Co je zrnem, co je plevou? Vzklíčím jara pod oblevou? Div, kdy hniloba mě tráví, že děs tebe neudáví? V hrobě co se děje, hlavě hrůza, hrůza u představě!“ „O tom nevíš, o tom nevím, zdát si nedám, neobjevím. Nejsem já to, nejsi ty to, co tu hnije, hrudou skryto. Rez ať cizí kyzy kruší, do toho nám nepřísluší.“ „Mudřeno, buď s bohem zatím! Výkladů tvých pochop tratím – –“ „S Bohem, Bláho, s Bohem zatím! Na světlo já za tě platím a ty po tmě spíš mi v rukou.“ 140 „Pláči, ptáči nad rozlukou...“ „S Bohem, brachu!“ – „S Bohem, druže!“ Hlína skryla hrobní lůže.
LXIX.
Kdyby Pán Bůh dal, bych znal onu noc, Kdyby Pán Bůh dal, bych znal onu noc,
 – bolest povolá Smrtku v odpomoc – tkal bych si rubáš z měsíčních nití, kdy luna teskně na hroby svítí. V bílém rubáši lehko dřímati, jak běd tuláku v sněhu souvrati. Kdes vyhnán s prahu... Sněží a sněží a siré bídě měkce se leží.
LXX.
Na květnou neděli Na květnou neděli
 vrbina zakvěte, do chrámu neželí naděje – poupěte. 141 Svěcené jehnědy na hrob mi zatkněte, zabudu na sněhy v odjihlé hrudě té. O bílou sobotu roste je krůpějí, až nad snů mrákotu zvony tu zapějí. Bude mi z povděku vzpomínek lehčeji, jak bych spal do věků pod květů závějí.
LXXI.
Sen noci nad temnými lesy Sen noci nad temnými lesy
 a nad temeny tichých hor. Jas plné luny pod nebesy hvězd usínavých slní zor, z dna dolin vstává bílá pára, z luk vane vůně kořenná, van teplých dechů tichem hárá, jak Věčna mlklá ozvěna. 142 Z vln moře stříbřitého pelu vlá duše v světů zámezí: Jde v touhách blaha ku pocelu, mír snímá pout jí řetězy. Svit hvězdných tuch ji na klid blahý jal paprskových do sítí, div chápe: snem teď nad zla prahy by lehko bylo umříti! V kříž ruce na hruď bez bolestí v snů svatých lunném zášeru, kdy hodin tichý spád jim věstí čas bez bolestných úderů... Snem noc... Bran slunných ku závorám v den tichou nocí vanouti! – Proč nad kosenou loukou k zorám jest rose jenom kanouti?
LXXII.
Jde bledá Škytka od moře. Jde bledá Škytka od moře.
 Cvak petlice k mé komoře – mně sedá v hlavách u lože. Ji k šeru čekám bojácně; i dojde, má se domácně. 143 Co sklání se mi ku hlavě, van dálek tuším mlhavě. Tmou hledám její dumný zor, s ní veda noční rozhovor: Mluv, odkud? Mám kdy do zoře. – Víš, od Věčného od moře. Kde ono, který světa kout? – Kam života se ústí proud. Rci, rodí perel krůpěje? – Slz tuhnou na ně ručeje. l korály má červené? – Co rány srdce jízvené. Kam zove dál vln přílivem? – V jas bílých ramen pokyvem. Co hne se tam vln odlivem? – Dav denně spláchlý s údivem. Tam bloudí vraků charý trup? – Hlaď klidná s nebem na zásnub. 144 Má písky, zrádná úskalí? – Jen zde jest klam, blud zvětralý. Sní na dnu dravé obludy? – Jen zde rvou hruď zla popudy. Ční maják nad vln peřeje? – Dím ráda: Ano! Naděje. Tam nová země na dohled? – Ach tuším celý nový svět! Co tam, co tam, co v postřehu? – Já nedohlédám od břehu. Ó krátkozraká chudinka! – Jen Škytka jsem, jen vzpomínka. Mne nehaň! Hledím pátravě skal s břehu k slunné dálavě. Tam hartusem mě posíláš, když odplulým k snům ustýláš... Jich vzpomínáš a vzpomínáš, přes moře rámě upínáš. Má sestra Tucha odtamtud vlá pozdrav ti sem v mraků rmut – 145 Pnu po ní ruce, vděkem tknut! – A na cestu si strádej chud! Když jitro v den se otvoří, jde Škytka v dumách ku moři, v dál bádá v Touhy předhoří.
LXXlll.
Rovina nehnutých vod, kam dohlédne oko zamlhlou dálí. Rovina nehnutých vod, kam dohlédne oko zamlhlou dálí.
 Ač nikde vírů, nikde plachty na hlati. Rozklenem nebe jen mrak co mělněné hroudy hrobů se válí, břeh bahnitý zdá s vodami se splývati. Úkladné mlčení dnův a propastných nocí hluboké taje pláň pouty tíží, rdousí vývěr hlubiny. Luna-li podmračně mží, vod úlehle matnou ocelí hraje, v ní zrcadlí se němých mátoh vidiny. Kroužící slunce dnů jen u břehů v mělčin přesypy sáhne. Zem jinde hýří v žhavých vášní výsluní, – nad hloubí netknutý chlad. Jak od břehu opar k zemi se táhne, sláň mlčí, čeká. Od hor temně zaduní. 146 Pevninou valí se bouře! Klas dozrálý ledem mrazivě šlehá, dub tříští bleskem, do skal hromem burácí, balvany mraků se strhnou – – leč u moře bouře zamlkle lehá a nad vodami v dáli obzor krvácí... Co tam, co v červánku zřít? Skal vypjatých mohutné boky, ční ostrov modrý v nového dne záplavě, po bouři čarovná duha most mu pne vstříc nad kalné toky, co v oceán se řítí u vln zádavě. Hladina jímá proud a nehnutě dál se k obzoru šíří, kal u břehů až k dnu se v bahna usadí. Západu obzor však ptá, k dne východu jasem slibně se pýří, hrad brány otvírá a slunné předhradí. Úsvit a záře a jas! Den jistě tam vnově ostrovu vzkvétá! Proč nám jen stíny vstříc sem vrhá po moři? Neteskni, duše! Znáš div: hor ponurý stín k nám západ metá, z tmy noci za horou však den již otvoří! Oblaků bílých jde dav, kam vábí je duhy rozpjatá půle. Výš, blíž, než zvednou zářný most ten padací! Nadějně pozdraven buď, snů záhrobních ostrov, Ultima Thule, kde slunných od chrámů se poutník nevrací! 147
LXXIV.
Smrtonoško, Velkonočko, Smrtonoško, Velkonočko,
 vím, kdy přijdeš asi? Až pašijí, trudných výtek zmlknou truchlé hlasy... Bělostné paschály pět ran zlatem planou, radostné chorály vonným tichem vanou, Alleluja na vzkříšení za hlaholu zvonů, – noc se touhou blaha mění vesny po zákonu. Od hrobu z tmy Kalvarie s Tajemstvím se právě průvod k oltáři tu Věčna vine v hvězdné slávě. Fanfáry vítězné tklivé hlasy dětí, v popěvy líbezné palmových van snětí, oblačnou se prapor vlnou nad průvody třese, 148 východ září neoslnnou rdí se v toužném plese! Nad západem v blankyt plane zlatá nebes brána! – – Velkonočky, odtud, odtud k jitru hledím z rána. Slunce si v boží hod na východě skočí, – kloním se za obrod, v blahu zamknu oči! Hle, kde v poli hřbitov chudý za bílou sní zídkou, zaleje se světlem všudy, hlohů kvete snítkou. V hrobích sny se na den těší, šeptají si v rovech, kdy jař půjde Velkonočka světit po hřbitovech. Na travách stydne-li mhou vzdech mrtvé hrudi, vypije s pocely, co ji chladu studí. 149 Den jde v touhy Arimathej, píseň volá na ret, slunce zve: Jdi napřed, chvátej, v modrý Genezareth!
LXXV.
Jest jitro s provoda. Den nad ovlhlé lesy Jest jitro s provoda. Den nad ovlhlé lesy
 mlh nádech vypil k blankytu, v jas nad líchami skřivan jásá kdesi, jař zelená se po žitu. Sníh, v ručej roztálý, skal přes útesy v mech hvozdů v úžlabí se řine korytu, z luk nad slatinou kvílí plachých čejek děsy, květ puká z listů závitu. Dech polí tetelivých vln v dne voní plesy. Zas touha života plá v řasy úkrytu, – vstříc slunci čelo bez clon chmur: Ó Vesno, zde jsi, k nám vítej, vítej k pobytu! Hor dálné vlny beze sněhů se vzpomínavě modrají jak moře z výsep slunných břehů. – 150 Zas padni mlha na mou stezku, z ní chladnou rukou potají mně k hrudi sáhni, družný stesku, – nechť! Hlavu z mlh myl’s rosou jasnou, než pašije se zpívají a velkým pátkem světla hasnou. E: tb; 2007 151
Bibliografické údaje

Nakladatel: Reis, Antonín; Bitnar, Vilém; Revue Meditací
(Smrt kmotřička. Kniha lyrická. Napsal František Leubner. Vyzdobil Jan Konůpek. Vytiskl Antonín Reis na Královském Vyšehradě. Redakcí Viléma Bitnara vydala v královské Praze Léta Páně 1910 Revue Meditací.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 152