XIV. Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –

František Leubner

XIV.
Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! – Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –
um děcka těkavý s námahou chápal, jen modlitba když Vám ubledlým chvěla rtem, jak zbožný Vás jímal před Bohem zápal, proč s růžencem klokoče v třesavé dlani jste desátky šeptajíc, vzdychala maní za šťastnou hodinku smrti. Spíš lehko jsem chápal: venku je slunný den, již na lukách zlaté podběly kvetou, kde jabloň, již tone v čeření sněžných pěn a skřivan má oblohu písněmi setou. Když u staré truhly jsem k modlitbě klekal, já prosíval raděj – den vábnější čekal – za šťastnou hodinku života. Jdou léta a léta. Bába nám lehla v hrob, my k moudrosti vlastní zrajeme sami. 25 Den krásnější jde-li, krátkých je chvil a dob, v noc zejí ty hrobů hostinné jámy. Jak u hodin sunou se hluché chvil přesypy, kdy modlit se důvěrně, napínám dovtipy, za šťastnou hodinku života, kdy za šťastnou hodinku smrti? Kdo kalnýma hledí očima na západ, v dnů růženci zrnko k zrnu jak splývá, kdy bez jasu den, snů nemá noci chlad, a v úhory tvrdne planá již niva, kdy srdce dnem dušiček v mlhách se kaje i za marné touhy, – tu modlitba zraje za šťastnou hodinku smrti. Kdy roztály sněhy, odeplul jihem led, kdy sněženka stoudně v mechu se zvedá, dech jara kdy vůni omamnou má i ret, dvé holubic hnízdo k útulku hledá, kdy nad horou daleko mraky se kupí, v znoj nesouce bouři, – ať modlitba úpí za šťastnou hodinku života. Jas poledne plá-li na klasné lány žit, kde slunce již slzy vypilo rosy, 26 kdy dýchá hruď země velebný síly klid, ač na mezi svistí broušení kosy, skráň oddaně obnaž a utři si pot: vlaj modlitba duší jak o boží hod za šťastnou hodinku života i za šťastnou hodinku smrti. [27]

Básně v knize Smrt kmotřička: