XIV.
Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –
Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –
um děcka těkavý s námahou chápal,
jen modlitba když Vám ubledlým chvěla rtem,
jak zbožný Vás jímal před Bohem zápal,
proč s růžencem klokoče v třesavé dlani
jste desátky šeptajíc, vzdychala maní
za šťastnou hodinku smrti.
Spíš lehko jsem chápal: venku je slunný den,
již na lukách zlaté podběly kvetou,
kde jabloň, již tone v čeření sněžných pěn
a skřivan má oblohu písněmi setou.
Když u staré truhly jsem k modlitbě klekal,
já prosíval raděj – den vábnější čekal –
za šťastnou hodinku života.
Jdou léta a léta. Bába nám lehla v hrob,
my k moudrosti vlastní zrajeme sami.
25
Den krásnější jde-li, krátkých je chvil a dob,
v noc zejí ty hrobů hostinné jámy.
Jak u hodin sunou se hluché chvil přesypy,
kdy modlit se důvěrně, napínám dovtipy,
za šťastnou hodinku života,
kdy za šťastnou hodinku smrti?
Kdo kalnýma hledí očima na západ,
v dnů růženci zrnko k zrnu jak splývá,
kdy bez jasu den, snů nemá noci chlad,
a v úhory tvrdne planá již niva,
kdy srdce dnem dušiček v mlhách se kaje
i za marné touhy, – tu modlitba zraje
za šťastnou hodinku smrti.
Kdy roztály sněhy, odeplul jihem led,
kdy sněženka stoudně v mechu se zvedá,
dech jara kdy vůni omamnou má i ret,
dvé holubic hnízdo k útulku hledá,
kdy nad horou daleko mraky se kupí,
v znoj nesouce bouři, – ať modlitba úpí
za šťastnou hodinku života.
Jas poledne plá-li na klasné lány žit,
kde slunce již slzy vypilo rosy,
26
kdy dýchá hruď země velebný síly klid,
ač na mezi svistí broušení kosy,
skráň oddaně obnaž a utři si pot:
vlaj modlitba duší jak o boží hod
za šťastnou hodinku života
i za šťastnou hodinku smrti.
[27]