XLIX. Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.

František Leubner

XLIX.
Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá. Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.
 Jdu temnou oborou. A k srdci mhavě sahá mně zvolna poznání, že bloudím. Kam a kady? Snad lekal bych se pamětí a kroků zrady? Leč tichá letní noc jest náhle bez půvabu: z tmy pod větvemi – z doupat – černé tlamy zejí, hvězd kmitem jízlivé se nad mnou oči smějí, kde potok pod strání jde v kamenitém žlabu, jest jez a syčivě pěn varem hrozby ječí. Hned mechem jdu, hned štěrkem, klouzám přes kořeny, hned ostřice mě šlehá metlou pod koleny, hned světluška mě láká, snad kams v nebezpečí, hned varují dál jíti pokácené kmeny – Jak od stromu a k stromu bludnou nohu šinu, huš! bájí mátohy kol mihnou v hlavy kynu. Sám naposledy kloním hlavu unaveně. Jdu, kam jdu, bez cíle, co noha mine nohu, tma oči lepí mi. Noc tajemnou má vlohu, že klidně cítíme, co údivno by denně: mně nyní lhostejno, dnes kdybych tady padnul, zde na věky můj den v tmách noci mdlobně zvadnul a za bludné mě kroky v tmách Bůh tady soudil... 94 Ven z obory. Kde nevím. – Pak jsem poli bloudil, kdes po krtinách rozvlhlých jsem v lukách tápal, šel řídkou alejí kams ptáčnic, planých třešní,třešní (mně teprv teď tak zdá se v jasné chvíli dnešní)dnešní), kdes štěkal pes a v dáli mlýn kdes teskně klapal,klapal (zvuk nyní zvědavě a pátravě jsem lapal)lapal), a posléz došel silnice. Kam vede, kdo ví; však lehčeji mně k mysli je ten pochod nový, – snad přece někde dojdu k lidské ku chalupě. Jdu prachem, rosou smočeným, den čekám tupě, jen únavy mně cit jest neodbytným druhem. Tma šedne popelavě... Vrch zřím nad Polouční, jak v šeru oparem se do bělava mouční, – znám po něm: kolem domova jdu bludným kruhem... Zde v pravo údol sní. Tam mléčná mlha stojí: dech noci nad potokem, nad travnatým luhem; den z kalu tmy se koupá mlh tam pod závoji, než vyjde osvěžen a plana v slunném šatu. Mne tichá radost jímá z bludu ku návratu. A nevím, proč: tmy sotva unikl jsem hlubým mořím, 95 já s tvrdé silnice krok do mlh měkkých nořím, jich vlažnou clonou dál jdu domů umíněně, jak mléčnou lázní tuchy světla ku proměně. Znám směr, ač vrch, svůj mílník, v mlhách s očí tratím... V trav rosných vlnách stezku tušením si zlatím.
Básně v knize Smrt kmotřička:
  1. I. Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla?
  2. II. Luh života stále neděste
  3. III. Před léty, Smrti, před léty
  4. IV. „Aj, kmotra, jak Vás to vidím ušlou dnes!
  5. V. MOTIV DĚTSKÝ.
  6. VI. Smrtničko, milá kmotřičko,
  7. VIl. Prosím Vás, Smrti, kmotřičko milá,
  8. VIIl. VOX HUMANA.
  9. IX. VOX COELESTIS.
  10. X. Hrst prachu, kostí dědů zavážu
  11. XI. Buření byť jen zarostl,
  12. XII. Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,
  13. XIII. U cesty kvete mi vratiče keř.
  14. XIV. Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –
  15. XV. UMÍRÁČEK.
  16. XVI. HRANA.
  17. XVII. Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.
  18. XVIII. Jde domů v podvečer a hlavu kloní v smutku.
  19. XIX. V žluť západu den nad modrým jde lesem.
  20. XX. Blesk rozčísnul ten dub až do kořene.
  21. XXI. Podrostek smrčí na paseči slunné
  22. XXII. Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní.
  23. XXIII. Zjihlá role roztouženě
  24. XXIV. Pochvatem jaro odváto, luh pokosen,
  25. XXV. Vždyť uleví ta bolest rozluky,
  26. XXVI. Mně mlhavá pohádka světle
  27. XXVII. CANON TŘÍHLASOVÝ
  28. XXVIII. „Kmotřičko, kmetičko, výkladu pomněte:
  29. XXIX. Kmocháčku, mně pantáta Život umřel.
  30. XXX. SMRT KMOTŘIČKA NAD STARÝM OHMATANÝM KALENDÁŘEM.
  31. XXXI. TANEC SMRTI.
  32. XXXII. MISTR POPRAVČÍ, ŘEČENÝ ODRANÝ ŽIVOT.
  33. XXXlll. Ctná promiňte Smrti, ač v závrati
  34. XXXIV.
  35. XXXV. Výš cimenty, korbel, hubatky,
  36. XXXVI. Já soused Chmelka z Rozvody,
  37. XXXVII. PÍSEŇ VAGANTSKÁ.
  38. XXXVIII. Můj kantor Život do zlaté knihy
  39. XXXIX. Vám, co bdíte v Pánu, já hříšná Smrt,
  40. XL. Sní matička Věčnost zamlklá,
  41. XLI.
  42. XLII. Sen zamkni nám oči do pevna,
  43. XLlII. „Pryč, Slepá Bábo, do kouta!“
  44. XLIV. ... z mlh mrazný úděs mořem k lodi svistí.
  45. XLV. ČERNÉ HODINY
  46. XLVl. VOLÁNÍ POMOCNÉHO.
  47. XLVII. Smrt kmotra kde koho prý natáhne,
  48. XLVIII. Eremita v severu hvozdech temných,
  49. XLIX. Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.
  50. L. Přes výmoly, strouhy blatnaté, po stezkách neschůdných,
  51. LI. Mé prkno umrlčí neklaď si do cesty,
  52. LII. V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.
  53. LIII. Sklad – rozklad – sklad jde vlny proud
  54. LIV. Noc bílá tupého mrtva a hvězdných rozkvětů,
  55. LV. Jde advent dumavě šerý,
  56. LVI.
  57. LVII. V dum koutu stajeném se kaple mrtvých šeří,
  58. LVIII. Skráň na kraj bible kladu v bdění mdlobě –
  59. LIX. Tlí ve mně pekelných žaltářů hrůza,
  60. LX. Ten věrný zrak, ten věrný zrak
  61. LXl. Bílá paní, Bílá paní
  62. LXII.
  63. LXIII. Kruh družných přátel kolem Lazara si na výzvědy sedl,
  64. LXIV. HROBOVÉ SE OTEVÍRALI...
  65. LXV. Na modrém nebi plno oblaků –
  66. LXVI. Lesy, lesy – vlny moře
  67. LXVII. Stín v stínu kříže v hrobě,
  68. LXVIII. Na hřbitově pod kostelem
  69. LXIX. Kdyby Pán Bůh dal, bych znal onu noc,
  70. LXX. Na květnou neděli
  71. LXXI. Sen noci nad temnými lesy
  72. LXXII. Jde bledá Škytka od moře.
  73. LXXlll. Rovina nehnutých vod, kam dohlédne oko zamlhlou dálí.
  74. LXXIV. Smrtonoško, Velkonočko,
  75. LXXV. Jest jitro s provoda. Den nad ovlhlé lesy