XLIX.
Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.
Jest snivodechá noc, tma hvězdnatá a vlahá.
Jdu temnou oborou. A k srdci mhavě sahá
mně zvolna poznání, že bloudím. Kam a kady?
Snad lekal bych se pamětí a kroků zrady?
Leč tichá letní noc jest náhle bez půvabu:
z tmy pod větvemi – z doupat – černé tlamy zejí,
hvězd kmitem jízlivé se nad mnou oči smějí,
kde potok pod strání jde v kamenitém žlabu,
jest jez a syčivě pěn varem hrozby ječí.
Hned mechem jdu, hned štěrkem, klouzám přes kořeny,
hned ostřice mě šlehá metlou pod koleny,
hned světluška mě láká, snad kams v nebezpečí,
hned varují dál jíti pokácené kmeny –
Jak od stromu a k stromu bludnou nohu šinu,
huš! bájí mátohy kol mihnou v hlavy kynu.
Sám naposledy kloním hlavu unaveně.
Jdu, kam jdu, bez cíle, co noha mine nohu,
tma oči lepí mi. Noc tajemnou má vlohu,
že klidně cítíme, co údivno by denně:
mně nyní lhostejno, dnes kdybych tady padnul,
zde na věky můj den v tmách noci mdlobně zvadnul
a za bludné mě kroky v tmách Bůh tady soudil...
94
Ven z obory. Kde nevím. – Pak jsem poli bloudil,
kdes po krtinách rozvlhlých jsem v lukách tápal,
šel řídkou alejí kams ptáčnic, planých třešní,třešní
(mně teprv teď tak zdá se v jasné chvíli dnešní)dnešní),
kdes štěkal pes a v dáli mlýn kdes teskně klapal,klapal
(zvuk nyní zvědavě a pátravě jsem lapal)lapal),
a posléz došel silnice. Kam vede, kdo ví;
však lehčeji mně k mysli je ten pochod nový, –
snad přece někde dojdu k lidské ku chalupě.
Jdu prachem, rosou smočeným, den čekám tupě,
jen únavy mně cit jest neodbytným druhem.
Tma šedne popelavě... Vrch zřím nad Polouční,
jak v šeru oparem se do bělava mouční, –
znám po něm: kolem domova jdu bludným kruhem...
Zde v pravo údol sní. Tam mléčná mlha stojí:
dech noci nad potokem, nad travnatým luhem;
den z kalu tmy se koupá mlh tam pod závoji,
než vyjde osvěžen a plana v slunném šatu.
Mne tichá radost jímá z bludu ku návratu.
A nevím, proč: tmy sotva unikl jsem hlubým mořím,
95
já s tvrdé silnice krok do mlh měkkých nořím,
jich vlažnou clonou dál jdu domů umíněně,
jak mléčnou lázní tuchy světla ku proměně.
Znám směr, ač vrch, svůj mílník, v mlhách s očí tratím...
V trav rosných vlnách stezku tušením si zlatím.