LXXII. Jde bledá Škytka od moře.

LXXII.
Jde bledá Škytka od moře. Jde bledá Škytka od moře.
Cvak petlice k mé komoře – mně sedá v hlavách u lože. Ji k šeru čekám bojácně; i dojde, má se domácně. 143 Co sklání se mi ku hlavě, van dálek tuším mlhavě. Tmou hledám její dumný zor, s ní veda noční rozhovor: Mluv, odkud? Mám kdy do zoře. – Víš, od Věčného od moře. Kde ono, který světa kout? – Kam života se ústí proud. Rci, rodí perel krůpěje? – Slz tuhnou na ně ručeje. l korály má červené? – Co rány srdce jízvené. Kam zove dál vln přílivem? – V jas bílých ramen pokyvem. Co hne se tam vln odlivem? – Dav denně spláchlý s údivem. Tam bloudí vraků charý trup? – Hlaď klidná s nebem na zásnub. 144 Má písky, zrádná úskalí? – Jen zde jest klam, blud zvětralý. Sní na dnu dravé obludy? – Jen zde rvou hruď zla popudy. Ční maják nad vln peřeje? – Dím ráda: Ano! Naděje. Tam nová země na dohled? – Ach tuším celý nový svět! Co tam, co tam, co v postřehu? – Já nedohlédám od břehu. Ó krátkozraká chudinka! – Jen Škytka jsem, jen vzpomínka. Mne nehaň! Hledím pátravě skal s břehu k slunné dálavě. Tam hartusem mě posíláš, když odplulým k snům ustýláš... Jich vzpomínáš a vzpomínáš, přes moře rámě upínáš. Má sestra Tucha odtamtud vlá pozdrav ti sem v mraků rmut – 145 Pnu po ní ruce, vděkem tknut! – A na cestu si strádej chud! Když jitro v den se otvoří, jde Škytka v dumách ku moři, v dál bádá v Touhy předhoří.