LXXII.
Jde bledá Škytka od moře.
Jde bledá Škytka od moře.
Cvak petlice k mé komoře –
mně sedá v hlavách u lože.
Ji k šeru čekám bojácně;
i dojde, má se domácně.
143
Co sklání se mi ku hlavě,
van dálek tuším mlhavě.
Tmou hledám její dumný zor,
s ní veda noční rozhovor:
Mluv, odkud? Mám kdy do zoře.
– Víš, od Věčného od moře.
Kde ono, který světa kout?
– Kam života se ústí proud.
Rci, rodí perel krůpěje?
– Slz tuhnou na ně ručeje.
l korály má červené?
– Co rány srdce jízvené.
Kam zove dál vln přílivem?
– V jas bílých ramen pokyvem.
Co hne se tam vln odlivem?
– Dav denně spláchlý s údivem.
Tam bloudí vraků charý trup?
– Hlaď klidná s nebem na zásnub.
144
Má písky, zrádná úskalí?
– Jen zde jest klam, blud zvětralý.
Sní na dnu dravé obludy?
– Jen zde rvou hruď zla popudy.
Ční maják nad vln peřeje?
– Dím ráda: Ano! Naděje.
Tam nová země na dohled?
– Ach tuším celý nový svět!
Co tam, co tam, co v postřehu?
– Já nedohlédám od břehu.
Ó krátkozraká chudinka!
– Jen Škytka jsem, jen vzpomínka.
Mne nehaň! Hledím pátravě
skal s břehu k slunné dálavě.
Tam hartusem mě posíláš,
když odplulým k snům ustýláš...
Jich vzpomínáš a vzpomínáš,
přes moře rámě upínáš.
Má sestra Tucha odtamtud
vlá pozdrav ti sem v mraků rmut –
145
Pnu po ní ruce, vděkem tknut!
– A na cestu si strádej chud!
Když jitro v den se otvoří,
jde Škytka v dumách ku moři,
v dál bádá v Touhy předhoří.