LXII.

František Leubner

LXII. LAZAR U DVEŘÍ BOHATCOVÝCH.
Já Lazar bezvládný tu žebrám v pláči. Vy, kteří zdraví, šťastní mimo jdete, kdo nade mnou se s láskou ustrnete, zda soucit váš mě potěšiti ráčí? Zde v domě kvasí pijani a žráči, až víno řeč a mozek už jim plete. Co s hnusem v podstolí jich sluha smete, mně vyvrhnou. Však kolem psi hned skáčí. K té špíně zkyslých pomejí a kostem jich smečka s povykem se hladně řítí. Jich u hodů já hladovým jsem hostem. Ožvanou kůrku zdvihnu na posledy, co v slunci psi se válejíce sytí, mně k bolesti mých nohou lížou vředy. *** Jak Job zde hniji na hnoji a špíně, v psích výmětech a v plísně stuchlém puchu, co z večera dům bohatcův pln ruchu a třpytem lamp se vzdušné jasní síně. 117 Krev hostům v skráních buchá po ohnivém víně, ston starce zaleklý jim nedovane k sluchu. Kdo ze sluh slyší-li, nic nedí na odtuchu. Červ ušláplý ať dál se v hrubé hrabe hlíně. Psu prašivému „bratře“ s láskou říkám, an boláky mi líže na opuchlých nohou, a „sestro!“ bolesti, kdy slamou bez úlev se smýkám. Řka „ženo!“ v tmách se mazlím s věrnou nenávistí, co lože se mnou sdílí družně po noc mnohou a místo lásky slov zášť hořká z úst jí svistí. *** Mé slzy žhavou sírou Bohu k nohám kanou, mé Ikání přerve duchů plesné hossianah: Proč zmrskal jsi mě, Pane, metlou svého hněvu, až obnažil jsi kosti v rozjitřených ranách? Proč otázkami pálíš duši umrskanou, leč odpověď jí odepíráš na úlevu? Mé lkání rovno skotu hladového řevu, když po úhoru sprahlém píce hledá, ni travky nenajde, ni zrna suchou plevu, a v týle střeček bodavý mu sedá. Ba hůře mně, než tupé zvěří hladné. 118 Ta trpí bez otázek, pod jhem v práci chřadne, a na mrviště ktidněklidně, klidně padne. Já Lazar ubohý vždy otázku jen slyším onu. „Proč? proč?“ v mém trpkém ozývá se stonu a tíhou „Proč?“ se zalknu ve svém skonu. *** Den slunný, sabbath. Městem šumné davy proudí, mně na závistný odiv zjevně radost nosí. Mdlé očíoči moje po jasných jim tvářích bloudí, je o soucitný pohled prosí. Jde mimo Elifaz: „Zda z prachu země bída pučí? Snad za tvé viny Bůh tě hořem mučí.“ Jde Baldad přísný: „Vše se po zákonu děje! Hyň morním dchnutím právem bez naděje“.naděje.“ Ctný Zofar dí: „K žním znojem léta schnou i hluché klasy. Zla bez viny-li v hoři plesnivějí vlasy, den smrti zjeví. Zráš mu na pospasy.“ Jde kolem ta, jež druhdy rodila mé děti. 119 Teď přes práh vyvrhla mě, hnusné smetí: „Zhyň, dnům svým zlořeče! Zhyň, nám jsi na prokletí!“ Dí kněz: „Znal’s od Boha brát dobré? Trp teď v trudutrudu, když rukou zkoušející dotknul se tvých údů!“ „Spár Belzebubův uvrhnul tě na hnijící slámu!“ Ptal farizej se: „Desátek-li dáváš almužny své chrámu?“ Jen Almah, tiché dítě sousedovo, když mrtvolně tu ohavné mé tělo leží a pusto kolem, večer po ulici běží. Zrak vlídný vstříc mi svitne ostýchavě. Ó požehnáno buď rtů čistých milé slovo! „Bůh pozdrav,“ dítě útěchou mi šeptne lkavě, kus chleba podá mi a v střepu vody svěží. *** Jdou, mávajíce stromů ratolestí, vstříc kladou roucha v prachu po ulici. On jede v davu, vzpřímen na oslici. Z té slávy plesné čekám, čekám štěstí! l spínám ruce: „Hle, mou nad bolestí se smiluj, synu Davidův!“ V před hřmící 120 mne průvod přehluší a jeho líci mně větvovím tu kryjí steré pěsti. Teď duše má se v hořkém pláči rouhá: l Bůh jde mimo bídu bez soucitu, v sluch marně volá nadějná mu touha? Jenž usmívá se v stínu vonných palem, když Hossianah bouří ku blankytu, tam neskloní se, kde mře Lazar žalem? *** Noc nad městem i oblohou. Mně stanul v tmách kdos u nohou. Rci, kdo jsi, kdo? – „Syn člověka.“ Což hoře mé tě neleká? „Toť účast lidstva odvěká.“ Kdy vykoupení dočeká se duše moje ubohá? „Ne dnes, ne zde. Až u Boha.“ 121 Proč ve dne jsi se neschýlil, an po Tobě jsem zakvílil, kdy hluk mou touhu omýlil? „Kde’s v tmách ty sám, bych popílil. Bůh člověku se zjevuje, kde sám a sám a běduje. Bůh těchou mluví k člověku, Bůh sám kdy trpí v úleku...“ Já slyšel dnes jen Hossanah! A „ukřižuj!“ zní po stranách. Dav mával v plesu palmami. „Já pěsti viděl za klamy. Ach, Lazar stená rouhavě, co vzdech já tlumím v oslavě... Já v prachu, Boha neviděl! Jen palmy, jásot záviděl, svých boláků se postyděl... Cos hrůzou větší od studu: Smrt hrozí, děsí k obludu! Ač v hoři, bídě hnojím se, proč Lazar smrti bojím se? 122 „Ví plavec odtud přes moře, co čeká v dálném obzoře? Dbáš, co ti vyrve skonu klam, a nevíš, co ti kyne tam. A jestli tento život klad, den budoucí jest zápor vad. Den teď-li blaha záporem, noc potom – s jitřním obzorem!“ Zde boláky mi drásá pes. Kdo líbat je tam bude kdes? Tu umlknu Neb div od divu! V kých citů tonu přílivu? On pokleká a hnisavé mně líbá vředy bolavé. Lkám, prosím: Já jsem hrobů hnůj, ó Pane, jen se nesnižuj! „Bůh těšiti se hotuje, což bídný sám mne stěžuje. Tak nezbývá než útěcha, co smrt s ní potom přispěchá.“ Děl, poželel a poplakal A já mu smutně potakal. 123 Já Lazar líbám Ježíše. Tu duši mír nám prodýše a v koutu schodů plesnivém, jak paprskovým předivem v jas nítí tma se kolem nás; já v touhách objal jeho pás. K dni odtud jde. Jest bílý mráz. Kdy hodinky mé padne ráz? *** HYMNA ANDĚLŮ, NESOUCÍCH DUŠI LAZAROVU DO LŮNA ABRAHAMOVA.
– – Hossana bolu! Květ z puklých srdce ran, ovívaný lkáním, v běd nivách rosený ručejí slz tichou, květ touhou uvadlý na úhorech lásky k dnu žní, buď žehnán! On v chvíli tajemné, ve hvězd bílých svitu v noc chladnou zaplane nad bohatstvím srdcí jak zlatý klíč a v tmách otvírá si na vděk soucitu poklad. 124 Však z ruky padá-li nad skalnými srdci – běd stonům kdys ni vzdechy nedá skála v odvět – snů tichá sestra Smrt rozmachem jej kosy podetne v letu. Pád anděl podchytí s pocely mu retů, jež hymnou jásanou k chválám Tvůrce zmlknou, a na hruď Bohu dá; ač svadlý, v Jeho srdce zapouští kořen! Květ bolesti ssaje rosnou lásku v Slunci a v nově zakvete od úžasu blaha, by palmou voněl sad věčných studní v Elim. Hosanna bolu! Bol – souzvuků jest hlas v Alleluja plesu, tón dolu hluboký do étherných chvění. Jdou na zem andělé, orosit harf struny perlami slzí. Buď bolest žehnána! I v mlhách měnou jasu zrá víno jeseně, hrozen sladce botná; z mlh na dni bez mrazu k vinobraní svítá tušení písní! *** 125 SMRT KMOTRA VYPRAVUJE NÁM, O LAZAROVI NÁM – –
Už bylo k ránu. V bohatcově dusném večeřadle já fraškám spitých kumpánů se v koutě smála. Jdu dolů, pod výklenkem schodů schladle bych u muk Lazarových stála. V sloup oči zvráceny, hruď vpadlá trhavě se zvedá. „Pojď odtud se mnou!“ povážně mu šeptám v uši. Dlaň třesavá hned berličku si hledá, – v mých rukou vydechnul svou duši. A kde se vzali, tu se vzali andělové bílí. Já v prostotě své rouhavým přec nejsem smíškem, leč s pravdou před Boha! – v tu myslím chvíli: „Nu, jdete po funuse s křížkem. Přec nejste z bohatcova z pohřebního ze bratrstva! Kdo v bídě mře, nač drahým pohřebem by pýchal? Zde na příkrov mu stačí hnoje vrstva, – kde chodili jste, dokud dýchal? Jdu s duší na soud Hospodinův. Tu hle křižovatky. „Tož, kam tě, hříšná? Do nebíčka, do peklíčka? ... Bůh bude milostiv, vždyť z lůna matky ty trpěla jsi od malička.“ 126 Věk chodím světem po živnosti báby žehnávačky, kde mohu, pomohu, a klidím nevděk věčně. Dnes – dušička se k soudu belhá plačky, mně, nastojte, dlaň tisknouc vděčně. Mám ženské srdce v hrudi; ač jsem stará bába letná, co marný svět ji v bázni výčitkami hluší, ač nedám na lichoty, slova květná, to dojalo mě, na mou duši! Ni rodná matka, k duši hledím s láskou překvapeně: To že jest Lazar, co jej za ruku zde vedu? Co boláky mu drásalo psí stěněštěně, teď k Bohu chvátá na koledu? Vždyť mladne toužnou nadějí, ctné království by dědil, – ni král zde v blahosti tam roven husopasu! Mlh mrákoty Vám úsměv jeho ředil, že vzhůru jdeme v slunném jasu. Mně tiskne dlaň – a já? Já vděčna za vděku mu hnutí. By Smrt přec prokázala dobrodiní kdysi, řku: „Láska Tvoje k odvděku mě nutí –“ on v tom již na hrdle mi visí. 127 Tu v teplém dojetí jak spláchlá roztaji Vám svíčka. l stírám rubáče si vetchými již lemy nos svědící i mžikající víčka: „Jdi, za odvděk Tě vracím zemi!“ Kéž kosa zrcadlem, bych stud a něhu svou v ní shlédla... Ctnost vdovy poctivé i staroba mě střeží, svět krása má v zlou žádost neuvedla, však Lazar u nohou mi leží! Mne roztklivěl ten dík... Tep jarní mízy v žilách buší, a v očích slastnou závratí se chvějí mžitky, dlaň kladu k srdci: lepšího cos tuší, než hořkých slz a krve pitky. Však vym otávymotá mě z bludu hned (i mně co na údivy, v slz rejstřík literou to zlacenou si píši)píši), an Lazar lká: „Zpět nechci za svět živý, nech, zlatá kmotra, v své mě říši!“ Vděk – nevděk? Z toho hloupnu... Podá-li se citlivosti kdys bába, trpce doptá se i v přízni klamu... ... Já andělů ho vzdala úslužnosti, ej nésti v lůno Abrahamu. 128 Teď po tklivosti měkké za hrubostí se mi stýská. l medu přejíš se. Ej, kata: v ráj daleko, leč k peklu dráha blízká! Proč bohatci bych nezatloukla na dubová vrata? Než, nepovím Vám dále. Mně i lačné dosud na nic, – hlav Vašich poctivých by bylo odprositi – kdy duši z rozklaných mu beru sanic, co slyšet bylo a co zříti! Mám vděk však Lazarův? Jsem ráda. Mním, mně není k haně, kdy nejdu zbůhdarma ni za tou smutnou prací. Viz: Vše vhod dobro! Věz, jen v bláznů straně Smrt kmotra zlou má reputaci.

Básně v knize Smrt kmotřička: