LII. V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.

LII.
V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.
Noc mhu prolnula tmou, v úleku stuhla zem. S dechem chladnoucích úst, tlukotem tepen mdlým věků hýření snad v pokání trudném teď čeká na kletby hlas pod ranou hromů, skon? Hvězda bludná tmu dnů žíhavě protne v ráz... Zmaru lakotná pěst s krvavou metlou vzplá, blýskne, třískne – a ston. Z vesmíru bran v tmy Zem babsky kolácí se žebrotu, kostrou běd. 98 K nebi vzpínalo páž, věnčilo jasem skráň, tužeb oceány vlnily lidstva hruď, – kde jsi, Adame hrud? Majáků hvězdnou výš volá o soucit v tmách rozbitý bleskem vrak! Či bral pod soudným kdes vesmíru pranýřem zla mstnou popravu Bůh? Od trupu obloukem hlava letí z tmy k nám: krvavý pocel jen – hrůzou sešílí zem, rozerve vdoví klín?... Na hruď palčivých slz – žhounů – jí tryskne proud, lávou spálí svůj rod, potratí símě jar. Ven z ran vyvře jí krev výbuchem bolestí, ztuhne bez citu pak mrtvolou v ledu běd... Lidstva sirota, sám, bez dětí, druže, sám, kmene zdraného jen náhodou hnaný list, země poslední syn jak bude hledět as k smrtným záchvatům své matky v dnů potom skon? Okem dobovým a s oddanou pokorou, hrůzou zamrazen, leč v naději zázraků? Steskem holubic, co klesají v plamen, dým, kde jim požáry hnízd hostinný derou krov? 99 Orel z vysoka v dol s vichorných pátrá vln, kde mu laviny pád hnízdo rve pod sráz hor, s hrdou odvahou dál nad tesy krouží skal, až jej udolá smršť. V rozletu hyne sám. Orle myšlénky, kam hlédne tvůj rmutný zrak, všech viz k posledu snah marnost i dum i snů, modly skácené v prach, popel a černý troud. Bledou zahal si tvář, peruti skloň a mři! Za mžik naplní věk zákonem nutna hrob. Život hubila smrt, s životem hyne smrt. V brázdách vesmíru tlí neplodné zrno v tmách – jinam žití zve dech vítězná Plejad zář.