LII.
V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.
Noc mhu prolnula tmou, v úleku stuhla zem.
S dechem chladnoucích úst, tlukotem tepen mdlým
věků hýření snad v pokání trudném teď
čeká na kletby hlas pod ranou hromů, skon?
Hvězda bludná tmu dnů žíhavě protne v ráz...
Zmaru lakotná pěst s krvavou metlou vzplá,
blýskne, třískne – a ston. Z vesmíru bran v tmy Zem
babsky kolácí se žebrotu, kostrou běd.
98
K nebi vzpínalo páž, věnčilo jasem skráň,
tužeb oceány vlnily lidstva hruď, –
kde jsi, Adame hrud? Majáků hvězdnou výš
volá o soucit v tmách rozbitý bleskem vrak!
Či bral pod soudným kdes vesmíru pranýřem
zla mstnou popravu Bůh? Od trupu obloukem
hlava letí z tmy k nám: krvavý pocel jen –
hrůzou sešílí zem, rozerve vdoví klín?...
Na hruď palčivých slz – žhounů – jí tryskne proud,
lávou spálí svůj rod, potratí símě jar.
Ven z ran vyvře jí krev výbuchem bolestí,
ztuhne bez citu pak mrtvolou v ledu běd...
Lidstva sirota, sám, bez dětí, druže, sám,
kmene zdraného jen náhodou hnaný list,
země poslední syn jak bude hledět as
k smrtným záchvatům své matky v dnů potom skon?
Okem dobovým a s oddanou pokorou,
hrůzou zamrazen, leč v naději zázraků?
Steskem holubic, co klesají v plamen, dým,
kde jim požáry hnízd hostinný derou krov?
99
Orel z vysoka v dol s vichorných pátrá vln,
kde mu laviny pád hnízdo rve pod sráz hor,
s hrdou odvahou dál nad tesy krouží skal,
až jej udolá smršť. V rozletu hyne sám.
Orle myšlénky, kam hlédne tvůj rmutný zrak,
všech viz k posledu snah marnost i dum i snů,
modly skácené v prach, popel a černý troud.
Bledou zahal si tvář, peruti skloň a mři!
Za mžik naplní věk zákonem nutna hrob.
Život hubila smrt, s životem hyne smrt.
V brázdách vesmíru tlí neplodné zrno v tmách –
jinam žití zve dech vítězná Plejad zář.