II. Luh života stále neděste

František Leubner

II.
Luh života stále neděste Luh života stále neděste
k žním podmračných úzkostí rosou, již, kmotřičko Smrti, povězte, kdy přijdete jářku s kosou? Což úsvit života pýří se nám do úsměvů stoudných, hrou laškovnou se zlatí v děcka bujné kadeři, jas line mu z pohádkových očí dnem svitů proudných, hruď nelstná jitrům slunným sladce důvěří, – však náhle nad kolébkou vstanou černé mraky, zoř bouře hněvný bleskem den mu uhrane, že mdlobou přivírá již omlžené zraky, zpět s táhlým vzdechem klesne ne do kolébky, leč do rakvičky těsné, až tázavý mu úžas tílkem provane, proč úsměvem již líčko nezakvete – – Ne, tehdy nepřišla jste, kmotřičko milá, v dětinské hrudi srdce nezmrazila; 10 jak byla by to tehdy chvilka bezbolestná: vždyť matička mě k blahu nepovila! Kdy tedy nyní přijdete, rcete, Smrtničko, kmotřičko křestná? Snad v stáří podvečer? Až mrazno vzpomenouti! Jen chlad a stín, dnů zamlžených k sklonu kalné rozmary... Šly touhy slavným průvodem, z nich po života pouti zpět o berlích se k hrobům vlekou v cárech maškary, z nichž u hřbitovní branky skuhrá o noclehy, co po jitřence blaha v písních toužilo, a na led srdce tuhnou pod mraznými žehy, skráň s polomeným vazem v jhu stáří oddaně se kloní na zem, ač mladé čelo do oblak se hroužilo, tvář mračnou hlubá vráska hněte – – Tak pozdě nepřijdete, kmotřičko milá, vždyť nedospalou byste žnečkou byla... Já netuším si, že se v srdci blínu směstná, co denně jste vrch mísy nadrobila. Kdy tedy asi přijdete, rcete, Smrtničko, kmotřičko křestná? 11 Jdu svojí nivou. V klidných rozlohách mi kyne vesna. Květ luhů pod bory mi dýchá vůní sílící a od včelína pod lipami z plných úlů česna ven jiskrami včel vylétají roje zářící. Jdu poli rodnými. Jař do klasů v nich žene, z mých mozolů již bují slibné osení, krev s trpkou slzou ssaje do kořene, – co zpět mi vrátí daní? Vše k ochraně já vzdávám boží dlani, i svlačec, jenž se stoudně rumění, jak po stvolu výš oddaně se vine. Dlí oblak bílý v zlatě západu a nad ním hvězda kyne, dní dělných svatvečery slaví klidné klekání – – a bázeň metlou ostnitou mě tnula: Ne aby předčasně luh Smrt mi požinula! Ví Bůh, kam na bol nám jde její dráha scestná... Ej, vyčkejte aspoň dozrání, srp časně-li již jste si na mě skula! Pak přijďte jak Poluda lestná: co kmotr Život dal mi do vínku, zpět vezměte závistně o slavnost obžínků, Smrtničko, kmotřičko křestná! Než bude kdy naklepat kosy, mně dopřejte na žití luhu 12 slunce a živné rosy a po bouřích nad ním překleňte smírnou mi duhu!

Básně v knize Smrt kmotřička: