XVII. Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.

XVII.
Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy. Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.
Noc vešla vítězně s dnem slunným na zápasy, vzduch – rosným chladem vlhna – tuhne do modrava, kde v dumách klade se už k spánku Řípu hlava, – snů zlatou podušku dne zář jí chystá bledá. Par mlžnou závěsou mdle nad obzor se zvedá z vod ostroh mělnický. Sny země budí jasy: hvězd oči pátravé zpod stoudně chvějné řasy. Lán hnědý nad stezkou: strniště podorané, hrud za dne proschlých zápar teple odkud vane; v směr k řece pod pěšinou louka bez otavy, sad ovocný a stromů rozsochaté hlavy. 30 Hlaď Labe matná – zdá se – olověně stojí, však z dálky hučí jez. Hlas houknul od přívozu a s tiší slouchavou se rozplývavě pojí. Proud brázdí černá pramice v příč od náhozu. Ves s bílým kostelem v ploch modré stíny splývá. Jdem nyní zamlklí. V kvap stmívá se už, stmívá... Hle, bílý holub přeletěl – – tmou tlesklo v dlaně. Já loukou setmělou jsem ohlédl se maně – dnů svadlých mládí na mě dýchlo povědomě a světlá vzpomínka dlaň bílou vztáhla po mně: Což kvetla louka smavá do barev a vůně, vždyť vesnu chovala již v květy stlaném lůně, a vonným oparem se v žhavém plesu chvěla, by cestu květy stlala v den Božího Těla! Jak nesu z kostela si věnec dotýkaný, by od bouře a blesku nás Bůh vzal do ochrany, zřím: bleskné slunce rovno velké ostensoři, pod baldachýnem blankytu věk věků jasem hoří, žár oslnivé výše dálnou světů šíří se zlatým podoblačnem do průsvitna žíří, jda v slunném závoji, Bůh dotýká se země, že plane dlouho do nocí svit na západu lemě... 31 Jdem dál, dum únavou snad hlasy naše tichnou. Jen mladé jabloně a keře prutin vzdychnou. Zrak náhle tázavě se točí bez pobídky, kde z temna zabělal pruh hřbitovní se zídky. Díl nový – nezrytý, tak čekavě jest pustý, díl starý – zvlněný, řád stromů stíní hustý, střed bílá kaple hlídá. Její u apsidy pan farář sáh si změřil za cíl zemské bídy, – jde vedle mne, tvář chorá světle klidna. Část stará hřbitova kde rovy lidna, má matka za mne v hrobě stlelé ruce spíná, – ne ji, mne na srdci ta slehlá tíží hlína... Dne tichý svatvečer teď zvoní na klekání. Pan farář klobouk sňal – skráň stříbrem se mu sněží – i má skráň pokorně se ku modlitbě sklání. Hlas klekání tmy tichem konejšivě běží a posléz přímluvně i za dušičky prosí. Jdem domů v myšlénkách. Stín přistoupil k nám bosý – – Já hrobů záhadami druhdy v hloubi zvířen, mzdou nyní života i jejím tajem smířen, teď tuším pokojně, kdo po naší jde straně, krok tichý s námi mlčky drží vyrovnaně, 32 po sklonu našich hlav jen přátelsky se dívá, sám v zamyšlení hlavou soucitně si kývá – – Dnem unaven, jak stírá upocené čelo, tu čerstvým hrobem náhle vlhce zavonělo... Na hrob † Jana Tvrzníka, faráře ve Vlňovsi.