Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.
Noc vešla vítězně s dnem slunným na zápasy,
vzduch – rosným chladem vlhna – tuhne do modrava,
kde v dumách klade se už k spánku Řípu hlava, –
snů zlatou podušku dne zář jí chystá bledá.
Par mlžnou závěsou mdle nad obzor se zvedá
z vod ostroh mělnický. Sny země budí jasy:
hvězd oči pátravé zpod stoudně chvějné řasy.
Lán hnědý nad stezkou: strniště podorané,
hrud za dne proschlých zápar teple odkud vane;
v směr k řece pod pěšinou louka bez otavy,
sad ovocný a stromů rozsochaté hlavy.
Hlaď Labe matná – zdá se – olověně stojí,
však z dálky hučí jez. Hlas houknul od přívozu
a s tiší slouchavou se rozplývavě pojí.
Proud brázdí černá pramice v příč od náhozu.
Ves s bílým kostelem v ploch modré stíny splývá.
Jdem nyní zamlklí. V kvap stmívá se už, stmívá...
Hle, bílý holub přeletěl – – tmou tlesklo v dlaně.
Já loukou setmělou jsem ohlédl se maně –
dnů svadlých mládí na mě dýchlo povědomě
a světlá vzpomínka dlaň bílou vztáhla po mně:
Což kvetla louka smavá do barev a vůně,
vždyť vesnu chovala již v květy stlaném lůně,
a vonným oparem se v žhavém plesu chvěla,
by cestu květy stlala v den Božího Těla!
Jak nesu z kostela si věnec dotýkaný,
by od bouře a blesku nás Bůh vzal do ochrany,
zřím: bleskné slunce rovno velké ostensoři,
pod baldachýnem blankytu věk věků jasem hoří,
žár oslnivé výše dálnou světů šíří
se zlatým podoblačnem do průsvitna žíří,
jda v slunném závoji, Bůh dotýká se země,
že plane dlouho do nocí svit na západu lemě...
Jdem dál, dum únavou snad hlasy naše tichnou.
Jen mladé jabloně a keře prutin vzdychnou.
Zrak náhle tázavě se točí bez pobídky,
kde z temna zabělal pruh hřbitovní se zídky.
Díl nový – nezrytý, tak čekavě jest pustý,
díl starý – zvlněný, řád stromů stíní hustý,
střed bílá kaple hlídá. Její u apsidy
pan farář sáh si změřil za cíl zemské bídy,
– jde vedle mne, tvář chorá světle klidna.
Část stará hřbitova kde rovy lidna,
má matka za mne v hrobě stlelé ruce spíná,
– ne ji, mne na srdci ta slehlá tíží hlína...
Dne tichý svatvečer teď zvoní na klekání.
Pan farář klobouk sňal – skráň stříbrem se mu sněží –
i má skráň pokorně se ku modlitbě sklání.
Hlas klekání tmy tichem konejšivě běží
a posléz přímluvně i za dušičky prosí.
Jdem domů v myšlénkách. Stín přistoupil k nám bosý – –
Já hrobů záhadami druhdy v hloubi zvířen,
mzdou nyní života i jejím tajem smířen,
teď tuším pokojně, kdo po naší jde straně,
krok tichý s námi mlčky drží vyrovnaně,
po sklonu našich hlav jen přátelsky se dívá,
sám v zamyšlení hlavou soucitně si kývá – –
Dnem unaven, jak stírá upocené čelo,
tu čerstvým hrobem náhle vlhce zavonělo...