XXVI.
Mně mlhavá pohádka světle
Mně mlhavá pohádka světle
– proč, nevím – napadla,
jak do troudu zážehy sletlé
tmou kanou s křesadla.
Tmou srší a mlží a hasnou,
troud vlhký nechytá – –
V noc měsíčnou průsvitně jasnou
suť hradu prokmitá.
Hvozd kolkolem dumá a slouchá,
dech taje šumící:
Rej panenek lesních svá roucha
zde bílí v měsíci.
Dlaň bělostná rosnatou vlahou
tkaň kropí bohatou;
pak ku hradu zvědavou snahou
jdou loukou květnatou.
43
Hle, modravý plamen se chvěje
a třese nad sutí,
kde v hluboku poklady kreje
sklep pevných klenutí.
Zda v těle, či krom těla, nevím:
já zřel ty poklady!
Je do kobek zazdili, zjevím,
kde není prorady.
Ač nad hrobů sutinou vanou
jen stíny života,
tmou poklady pod klenbou planou,
kde plamen mihotá.
V snech srdce k těm pokladům kladu, –
smích vil ať netuší.
Stín k zasutým ku hrobkám hradu
jde v bílé loktuši.
A s útrpným úsměchem hledí
zor panen k stařeně,
snad vlasů jí nechápou šedišedi,
proč chodí zlomeně.
44
Jen
PlamínekJen plamínek pokladů lekem
se bledě tetelí – –
Mně mlhavé pohádky vděkem
se oči zamžely.
Mha přede mnou, za mnou a všudy!
Jest těžka, sychrava,
že nevidět stezky, kde kudy
lze vyjít z mlhava...