XXX.
SMRT KMOTŘIČKA NAD STARÝM OHMATANÝM KALENDÁŘEM.
Brázda za brázdou – tisknuté řádky.
Černé dni všední, červené svátky;
bílé políčko husou orané –
kliky háky, jak brku se namane;
třaslavý křížek, kdos črtal jej plačky;
zvířetníku mravenčí značky
* * * * * * * * * * * *
měsíc v úplňku, měsíc na zchodě;
kdy se kráva telila, kdy trh je v Rozvodě;
kdy přibyl nový křikloun do chalupy,chalupy
(mám těch dorůsťat již tlupy, kupy!)kupy!),
kdy hvězda bludná, kometa ocasatá
za noci po nebi chvátá
a hlad a morní povětří zvěstuje,
či že do křížku se hotuje
chasa dvou dobrých sousedů-potentátů
pro blaho štátů;
kdy exekucí byl tu dráb
(kéž na horoucí skálu šláp’!)šláp’!),
53
stoletý kalendář, ovčáků pranostiky,
planet konjunkce a styky:
ty kliky-háky psaných čiry-čar,
stonožek řádky, tištěných hnid,
stíhám tu bez okular,
až mě přechází zrak a vid.
A ráda hádám, co mluví k tobě,
jak v pratatíků dávné době,
sub specie mortis et vitae
těch značek významy skryté,
řeč figurná starých těch planet.
Ty piš! Littera scripta manet.
MĚSÍC.
Já, klamná hma, vratkost dnů vám znamenám:
schnu, blednu, mru a v nově rostu, plamenám.
Vratký je člověka den. Směj se s vysoka, mrač, schni, trp,
nad tvou hlavou temnem náhle úzký bleskne srp,
po rušných dnech jde noc, sny tě lákajíc i děsíc.
Na jakou zrozen planetu koli, mřeš na nový měsíc.
DOBROPÁN.
Já, otec lží a klamů (též patron veršovců)veršovců),
hned dobro Vám chci, hned zradou – osud Vršovců.
54
Pod mou kdo planetou jde, tápá životem v blud a klam;
jen jednou, vůdce mrtvých, jej vedu bez klamu. Kam jen, kam?
Dobro zbuď po tobě k paměti zde, to věř Dobropánu,
lstivostí jeho se neřiď! Piš jen dobro v účtů blánu.
KRASOPANÍ.
Proč krasopaní jest chotí hromotluka, proč?
Mlč, pod ochranou její do života kroč,
kde věř jenom střízlivě vnad a půvabů záludu,
abys uhnul škodě mlsných a nečistých paskudů;
já, vládkyně jasné planety, jsem v divných svatých spolku...
Koř se mi, nekoř, – vždy k posledu stárnu na Smrtholku.
SLUNCE.
Byť v stínu narozen, jdi duchů výsluním,
křtěn slunnou myslí. Mrak-li hrozí: Zaduním
hromem a bleskem! – to oblaků jest nutný běh a let,
přec teprvé po bouřích na klasy zraje bohatý květ.
I pod mraky hleď k slunci tmou i mlhou tápat;
pro mraky byť i neviděn, slunce velebný má západ.
SMRTONOŠ.
Duch bádavý dí, obrazností okřídlen:
kde povrch můj bez vody, jest tvory osídlen.
55
Důminka tato ti buď ohniskem pátravých dum:
I Smrtonoš dává život duchům, jak hloubavým snům,
vodami druhdy se zalévá, zas do krvava plane, –
jak oko v bolu; tu bez slzy hoří, tu z něho slza kane.
KRALOMOC.
Kdo silen, pod mojí on roste planetou,
jde do předu drahou, i vzlykem slabých prokletou,
je sobě zákonem sám, s titány vede spor a boj a svár,
poklidně metá s Olympu blesků svých drtivý žár,
z hlavy mu hrdě Athéna plá, na dlani Niké stojí.
V jiném ať tvaru, na zmar mdlých síla věčně zbrojí.
HLADOLET.
Hlad sílu i velkost požírá, hlad života je vzruch!
Můj loudavý běh teď znamená jen bídy kruh:
trojím jest pásána pasem, řad má trabantů hladových,
smyčky ouží a šíří. Dnes je vám i pro pláč i smích,
že za mne prý zlatý byl věk! Malován jsem s kosou,
kosu i smrt má. Spolu snad klademe zlatý věk! Jsme blaha osou?
SMRT KMOTŘIČKA.
Nu, psal jsi, psal. Teď opět maž!
Vždyť kdo ví, zda to má smysl, zdaž?
56
Odkládám kalendář. Jeho říkání
mně dlouhou chvíli nahání
a mrzí mě ty zakládané „oslí uši“.
Já kladu k údu úd a k listu list,
pak miserere možno číst,
by moji posluchači nebyli jen hluši!
Co čtete vy v dnů svých kalendáři,
v zažloutlé minucí,
co vy hledáte ve snů planetáři,
to nenajdou již pravnuci,
neb ustává pomalu planet vláda.
Čtenář sám bádá, hádá, své nápady skládá.
Ostatně jiná jest, planety čísti,
a jiná – věřit, co jistí.
Bez bludu zbývá, vrť se, jak vrť.
Smrť,
jež planetou stále se kolem vás točí,
jež kometou v dráhu vám rušivě vkročí –
ta planetu vám vytáhne,
co k srdci mrazem zasáhne.
57