XXXlll.
Ctná promiňte Smrti, ač v závrati
Ctná promiňte Smrti, ač v závrati
u Vašem jdeme vleku,
nám nesnadno na Vás se dívati
zrakoma dávnověku.
Vy tehdy zjev prostší, leč dříčnější,
jazykem v odvět umna,
ráj, očistec, peklo Vám známější,
nežli nám za vsí humna.
62
A nejste už kbektavá bekyně,
umrlce hlídající,
jež pomlouvá v pohřební hostině
kantorův hlas, čad svící.
Ni – z klína jen chův se tak díváme –
kostlivcem nejste žlutým,
jenž květy a štěpy nám poláme
srpem z metliček skutým.
Teď – na ocet krása... Pás – štíplý prut,
pobledlá zajímavě,
mdle v hovoru pomalá; s pravdou blud
hatí se v ženské hlavě.
Vám v tance?... Zrak vybledlých pomněnek,
vějířem v rukou hráte,
kdes v důvěrném přítmí, chlad na venek,
chytlavou přízní pláte.
Řeč o jarech odkvetlé lyriky,
o klamu, bědách, lásce,
též o nových proudech ethiky,
o ženské o otázce – –
63
My sloucháme, kýváme, vzdycháme,
– pravdy to lstivé žmučky! –
a dojati, se slzou líbáme
motýlí suché ručky.
(V střep život, Smrt – kvasnice poslední,
smlčíme pokrytecky...)
Váš duch prý nám, hloubkou svou nevšední,
nad vděky světa všecky...
Jen žena věř lichotek šalmaji!
Pomlky dbejte v hlasech:
kdo dvoří se, kleje cos potají
o dlouhých ženských vlasech...
My s dotazem odpověď v přeletu
neznaně v ret Vám kladem, –
mluv s hořkostí nyvou, žen na retu
doptáš se medu snadem.
Vy klamaná, klamete bez klamů.
Ješitnost Vám snad cizí –
zpěv o sobě čtete v alb záznamu,
tutláte pomluv hryzy.
64
Co o dávných ctitelích zmíníte,
pranostik pamět tvrdí...
Vlast svoji nám k úžasu líčíte,
plyne prý medem, strdí.
Vlast pro smích jest nyní i vlastenec,
hledá se pojem vyšší,
pst o vlasti... Nad svůj se kalenec
pne nuzák, pych z úst mu čiší –
Lest Vaše mu upřímně chytračí,
těchou však bezúspěšná.
Svod ženy dnes v opoj buď jinačí,
vlastenko, sic jste směšná...
Cit upřímný plane Vám ze zorů.
Pánbůh Vás račiž chránit,
kde snahou těch únavných hovorů,
jak Vás jen ocikánit!
Vám sluší jen útrpnost zatvrdlá.
Vítězí úctou stáří,
hrou smyslů kdy pravda již pohrdla
i říkáním v planetáři!
65