XL.
Sní matička Věčnost zamlklá,
Sní matička Věčnost zamlklá,
hruď se jí tichounce zvedá,
kam zaletí snem, hned z mlhovin
hvězda se třepotá bledá.
Kdy tlačí ji můra tajemná,
vzlyká, v snách rukama lomí, –
v tmách dohřměla někde světů strž,
tady – snář vtipkuje gnomy.
Máť chladna jest, ač k ní v lichotách
mazlí se lidská ta havěť,
v snech hvězdných jíji bádá dotěrně,
pod hlavou hledá jí závěr...
Ba vyslovit její myšlénku,
ABC hláskuje řečně, –
chtíc mateři přerůst nad hlavu,
dítětem počíná věčně.
84
A matka? Hlavy nezvédne,
nad věků mohylou dřímá,
jen pod řasy kdo jí nahlédne,
jakby pil máku, už klímá.
My – dovádivých to dětí mrav –
o ni se staráme kata,
a přece jen za hrob z kolébky
jest nám ta matička svatá.
Máť nemluvná, věku usíná,
má nás přec na smrt až ráda,
ač, matka kde snící světicí,
divná tam bývá vždy vláda – –