LXl.
Bílá paní, Bílá paní
Bílá paní, Bílá paní
po chodbách prý zámků straší,
chudině však láskou straní,
strojí s medem sladkou kaši...
112
Zlo prý věstíc, Bílá paní
chodí v černých rukavicích,
k chodu zvouc – chtěj, nechtěj ani
úsměv mateřský má v lících.
Bílá paní, Bílá paní...
Ač ti snad i jinak slove,
dbáš-li jmen, kdy vlídné zvaní
ku vzácnému stolu zove?
Jdi, kam jdi, a Bílá paní
chvátá v patách, míle – chvilka,
domlouvavě útěk haní, –
vzdyť to teta Přenosilka!
Hlava choří, Bílá paní
zaříká ji na svém klíně;
tebe hojí, jinde raní
Trápilka ta, naše strýně!
U lože nám Bílá paní
sestrou sedá ve přístěnku,
čelo k čelu a dlaň v dlani, –
jenom nemluv na Mlčenku!
113
Mednou kaší Bílá paní
časté na Zelené čtvrtky,
k fundaci té poklad chrání.
Proč má tvář jen bledé Smrtky?
K pokladům jdouc, Bílá paní
hledí z oken hladomorny,
černý závoj vlaje na ní,
a ten poklad – statek sporný...
Spravedlivá Bílá paní,
kdo jest jeho dědic pravý?
Fundaci kdo tvoji haní?
Kdo jí zlaté zámky staví?
Mlčí, prchá... Bílá paní,
poznáme – kdo, čeho dědic?
Půjdeme v tvých stopách maní,
stop jen pět a jeden střevíc.
114