LXIII.
Kruh družných přátel kolem Lazara si na výzvědy sedl,
Kruh družných přátel kolem Lazara si na výzvědy sedl,
by se svatyně zásvětí tmy tajnou oponu jim zvedl.
Tak Maria se táže, hlavu ve snách podpírajíc dlaní:
„Čím tam cit onen žije, co jej na smrt život tady raní?“
Dí Marta úklidná: „Vím, v hrobě dělné ruce odpočinou.
Co za odměny úsluh vůči Bohu tam však duši kynou?“
129
Pěst zaťal zákonník: „Buď Římu hrobem Be hemothuBehemothu tlama
Zda vědí tam den spásy v limbu otců, v lůně Abrahama?“
Dí Arimathejský: „Jak hnilob chrání vonný balsám údy,
čím kořen duše nezmarný, květ nevadlý – a z jaké půdy?“
Ptá Nikodém se, chvějnou dlaní bílou probíraje bradu:
„Ač na skon čekám klidně již, též otázku ti zvídnou kladu.
Proč, z hrobu vstav, nám nemluvíš? Či hrob ti ústa zapečetil,
bys k našim tížným dotazům ni slova sdílně neodvětil?“
Však Lazarův hled strnulý, jak užáslý v tmě náhlou zoří,
přes hlavy skupené se v dálku do nezračných tajů noří:
„Jak na smrt život smrtelný, smrt na život snem zapomíná
a mlčí k otázkám. Co tuší duch, slov nemá tomu hlína.
Kdo ví, nemluví, an kdo neví, mluví, a kdo mluví, neví.
Hrob s cisternou ti dno, leč tajů bezedna dnem neobjeví.“