LXIV.
HROBOVÉ SE OTEVÍRALI...
Den černá na tmu hrobů. Na kůlu Syn mroucí.
Skráň kleslá, oči v sloup, v krev tělo rozedráno.
Křeč napjala údy, ustalo srdce tlouci,
jest dokonáno!
130
Ráz na ráz, tmou svístí mráz, peň kříže se třás’
a pukla skála.
Hrůza dav láje s Golgothy svála,
jen Matka pod křížem stála.
Den hledí s mračnou úžestí
sinalou na mrtvolu,
jí srdce puká bolestí
u paty hrůzného kolu
Marii, Matce bolu.
V skal trhlině s kříže krůpěj krve vzplála –
Blesk pod zemí bouří skal na útrobu
a před kříž ven jdou mrtví, vstalí z puklých hrobů.
EVA:
Prs otráven i lůno plodem zhouby.
V tmách, v bolu rodila jsem děti zmaru
a kojila, by v objetí mi vadly,
jak v chladné zraky temno smrt jim vála.
Já v modlitbách k ní lkala jako k bohu,
klín k hanbě matek neplodný jí klela;
vlas hlavy drala, kámen rvala s hrobů – –
Smrt skosila i mne k mých dětí kostem.
131
Když údělem jest člověku jen hoře
a dvojnásobné těžší věno ženy,
proč matkám jest i ve hrob dětí hledět?
Kdy pláč můj zoufal, pod křížem tu zmírá
má tichá dcera v nevýmluvném hoři,
krev po rukou jí zalomených stéká.
132