LXV.
Na modrém nebi plno oblaků –
Na modrém nebi plno oblaků –
luh nakypěných návějí!
Kolkolem lesy, lesy ve zraku!
Dmou moře vln a peřejí,
oparem modrým ve dni se třesou,
navlhlým vánkem pozdravy nesou,
jež chaloupka perníková z hlubin hvozdů vzkazuje.
Dni dlouhým dechem v korun táhlém šumu
les hudbou nemluvnou svou klidnou ladí dumu,
jen ptačí hlas v ní jasně notuje.
Znoj slunný tetelivě bílým žehem plane.
Přede mnou se motýl hluše travnou stezkou honí,
kolem ze vsí neviděných poledne se zvoní.
Zvoní tu dříve a tam později,
jich rozdíl – snad již hodina.
135
Blaze, kde vanem času hlouběji
dnů nevlní se hladina!
Ptám se, kdy pravé poledne bývá.
S božích muk Kristus mýtí se dívá,
nad lesy a bory po slunci dlaň stuhlou upíná.
Sám, sám v dne plném žáru... Slunce praží,
ni vánek zbodaných mu skrání neovlaží,
ret na rtu lpí. Kol ticho usíná...
Kříž nemá stínu, ni trn, jenž mu čelo drásá.
Zřím div nediv: (u pat kříže kamení, trs blínu)
v pravé poledne ni křížkříž, ni smrt a Bůh ni člověk nemá stínu.