LXVI.
Lesy, lesy – vlny moře
Lesy, lesy – vlny moře
dálné po prostoře,
mýtina v nich, výspa holá
stíny, stíny volá!
Pusto, smutno po paseči.
Ani trávky, ani mechu
oku na potěchu,
pařezů tlum v zemi klečí,
vyjezděná kolej v hati
tvrdě trupelnaté,
136
žlutých hranic schnoucí drva
smolné slzy roní,
drobty kůry – hnědá mrva
trpce tříslem voní.
Odpoledne léta žhavé,
ticho mdlobně uspávavé – –
Kam jen stínů do podušek?
Pod pahýlů dutou hrčí
neochable cvrček cvrčí,
dotěrných zní bzikot mušek.
Schnoucí dřevo praská, lupá
a zas němota jen tupá.
Bez hnutí znoj vedra supá.
Vysoký les vedrem dřímá.
Byla zima, bude zima.
V jeseň hlahol dřevorubů:
zaskřípí vztek s píly zubů,
sekery se vetnou v kmeny,
praskot a lom, větví šum, kmen dunivým pádem se kácí –
Reptají kol temné steny
k pídimužů obří práci.
Za kmenem kmen stoletý se ztrácí.
137
Nad mýtinou za to mlází
letorosty nové sází,
postupuje vlnou vzdutou
za pasekou, zmarem tknutou,
roste, bují do peřejí
navlněných vrcholů,
v paprscích se slunce hřejí.
Míza s kovem v zápolu:
Zarůstá mýtina holá a dorostlé k blankytu stromy
po létech čekají zas hlod seker i blesky a hromy –
rostou vnukům pro sen hebký
na rakve i na kolébky.