LXXIV.
Smrtonoško, Velkonočko,
Smrtonoško, Velkonočko,
vím, kdy přijdeš asi?
Až pašijí, trudných výtek
zmlknou truchlé hlasy...
Bělostné paschály
pět ran zlatem planou,
radostné chorály
vonným tichem vanou,
Alleluja na vzkříšení
za hlaholu zvonů, –
noc se touhou blaha mění
vesny po zákonu.
Od hrobu z tmy Kalvarie
s Tajemstvím se právě
průvod k oltáři tu Věčna
vine v hvězdné slávě.
Fanfáry vítězné
tklivé hlasy dětí,
v popěvy líbezné
palmových van snětí,
oblačnou se prapor vlnou
nad průvody třese,
148
východ září neoslnnou
rdí se v toužném plese!
Nad západem v blankyt plane
zlatá nebes brána! – –
Velkonočky, odtud, odtud
k jitru hledím z rána.
Slunce si v boží hod
na východě skočí, –
kloním se za obrod,
v blahu zamknu oči!
Hle, kde v poli hřbitov chudý
za bílou sní zídkou,
zaleje se světlem všudy,
hlohů kvete snítkou.
V hrobích sny se na den těší,
šeptají si v rovech,
kdy jař půjde Velkonočka
světit po hřbitovech.
Na travách stydne-li
mhou vzdech mrtvé hrudi,
vypije s pocely,
co ji chladu studí.
149
Den jde v touhy Arimathej,
píseň volá na ret,
slunce zve: Jdi napřed, chvátej,
v modrý Genezareth!