XVII. Vždy třetí s půlnoci – co, proč mě budí?

František Leubner

XVII.
Vždy třetí s půlnoci – co, proč mě budí?
Prst duchový jak hodin směrné kyvy, tep srdce zrychlí nepokoj mi lstivý, chlad bázně skráň mi mrtvou rukou studí a duši štve hrůz scestné na záludí... Jde ticha povodeň přes snů mých nivy, je smutkem zaplaví a květ jich křiví... Jak na dně kámen srdce bouchá v hrudi. Cos pověrčivým dojmem v nocích leká... Snad kdos mne volá, vzpíná po mně ruku, jenž daleko mne k hodince se čeká... Pak napjatě a v polosnu, v polobdění jen čekám znamení... Ne, ani zvuku... Jak nemocná tvář bledne úsvit denní. 99

Kniha Na okrajích kancionálu života (1897)
Autor František Leubner