Svatý Michal zadul v troubu:
„Vstaňte, mrtví, pojďte k soudu!“
Stěny hrobů rázem pukly,
před Pána se duše shlukly.
V trůnu záři po pravici
s tváří jasnou dobří stojí,
k levé straně pekelníci
pozvédnout se zraků bojí.
„Pozbavení věčné slasti,
jděte, hříšní, do propasti,
kde vás plápol čeká žhavý –“
přísný Soudce hněvně praví.
Dušička se hříšná lekla,
s pláčem k smutné sestře řekla:
„Zachraňme se žáru pekla,
ukryjme svou těžkou vinu
před svým Soudcem v dobrých stínu.
Ukryjte nás zraku Pána,
neshltí nás pekla brána!“
„Oko Páně vidí všude, –
kdo vás marně skrývat bude?
Kamení snad, vody, skály,
horoucí snad peklo v dáli
skryjí Soudci skvrny hříchů,
vašeho to žití pýchu.
Když jsme od vás chleba ptali,
kameny jste v ruku dali –
z nich zde hory, hory vstaly.
Břemen skály na ramena
nám jste kladli obtížená –
z nich zde vzrostla skalní stěna.
Trýzní, bolem oči kalné
vyplakaly řeky valné –
ty vám schladí viny palné.“
Dušičky dvě vyletěly,
ukrýti se spěchem spěly.
Čekaly je těžké žely:
Kameny se propadaly,
v dol se skály sesedaly,
chladné řeky vysýchaly.
Bezpečného bez úkrytu
kvapí duše v letném kmitu,
hledajíce v pekle bytu.
Zakrylo je pekle rudé –
čím jich vinu trestat bude?
V pekelníků hrůzném kraji
jdou dvě duše, naříkají.
Po ostrém jdou po kamení,
do krve co řeže paty –
cestě trapné konce není,
marny jejich kroků chvaty.
Do ramena ruka hoří,
která dveří neotvoří,
almužny když chudý ptává –
hoří, hoří, neustává.
Když pot čela shladit náhlí,
jazyk svlažit, žízní spráhlý,
voda – jako síra žhavá.
Nad vodami skály šeré
na balvany pukly steré,
pádem hrozí, v pád se chýlí –
duše s bázní v dálku pílí.
Po ostrém jdou po kamení,
zajdou zpět, kde proud se pění –
mukám trapným konce není.