Na božím soudu.

Na božím soudu.
Svatý Michal zadul v troubu: „Vstaňte, mrtví, pojďte k soudu!“ Stěny hrobů rázem pukly, před Pána se duše shlukly. V trůnu záři po pravici s tváří jasnou dobří stojí, k levé straně pekelníci pozvédnout se zraků bojí. „Pozbavení věčné slasti, jděte, hříšní, do propasti, kde vás plápol čeká žhavý –“ přísný Soudce hněvně praví. Dušička se hříšná lekla, s pláčem k smutné sestře řekla: „Zachraňme se žáru pekla, ukryjme svou těžkou vinu před svým Soudcem v dobrých stínu. Ukryjte nás zraku Pána, neshltí nás pekla brána!“ [30] „Oko Páně vidí všude, – kdo vás marně skrývat bude? Kamení snad, vody, skály, horoucí snad peklo v dáli skryjí Soudci skvrny hříchů, vašeho to žití pýchu. Když jsme od vás chleba ptali, kameny jste v ruku dali – z nich zde hory, hory vstaly. Břemen skály na ramena nám jste kladli obtížená – z nich zde vzrostla skalní stěna. Trýzní, bolem oči kalné vyplakaly řeky valné – ty vám schladí viny palné.“ Dušičky dvě vyletěly, ukrýti se spěchem spěly. Čekaly je těžké žely: Kameny se propadaly, v dol se skály sesedaly, chladné řeky vysýchaly. Bezpečného bez úkrytu kvapí duše v letném kmitu, hledajíce v pekle bytu. Zakrylo je pekle rudé – čím jich vinu trestat bude? V pekelníků hrůzném kraji jdou dvě duše, naříkají. 31 Po ostrém jdou po kamení, do krve co řeže paty – cestě trapné konce není, marny jejich kroků chvaty. Do ramena ruka hoří, která dveří neotvoří, almužny když chudý ptává – hoří, hoří, neustává. Když pot čela shladit náhlí, jazyk svlažit, žízní spráhlý, voda – jako síra žhavá. Nad vodami skály šeré na balvany pukly steré, pádem hrozí, v pád se chýlí – duše s bázní v dálku pílí. Po ostrém jdou po kamení, zajdou zpět, kde proud se pění – mukám trapným konce nenínení. 32