Koleda o návratu z Egypta.
Pochválen buď Ježíš Kristus!
S koledou jdu k vám,
za oříšek, za jablíčko,
chudým dobré za slovíčko
vesele ji dám,
a kde lidé dobré vůle
naslouchají nám,
jak jde noty čtvrt i půle,
hlasem zazpívám:
Jdou poutníčkové z Egypta,
jdou zdaleka únavnou poutí,
a nikdo se ušlých nevyptá,
jak dlouhá je cesta rmoutí.
Aj, k domovu cesta nermoutí,
byť noha se trninou drala,
byť v chudičkém rodném zákoutí
jen k hrobům se duše znala!
A k domovu cestou – mateří
zrak věrný když dítěti svítá:
zda dětské to srdce vyměří,
co rajského blaha mu zkvítá?
[54]
Jdou s Marií Josef po létech
a úsměvů nebeských dítě,
jež vyrostlo z plínek v rajských snech
tam v hostinné zemi skrytě.
Když k návratu naděj ožila,
hned v tesknicích rodinka svatá
své chudičké zboží složila
a k domovu spěchem chvátá.
Hned Josef oslátko v uzdu jal,
dal na rámě sekeru s pilou,
a starostně hebké sedlo stlal
to pro dítě, Matku milou.
Hoj je to ach cesta, cestička!
Tak radostná ke dni je ze dne,
Máť líbá hned dítě na líčka,
hned k průvodci šťastná vzhledne.
Jdou k domovu moře od břehů,
jak do ráje cesta jim plyne,
a blízko již tamhle k noclehu
jim známý zas Betlém kyne.
Tu před městem louka zelená,
cos na ní se bělostně sněží.
Či rozkvětem trav se znamená,
či v slunci zde sněhy leží?
Když dojeli zvolna, k pozdravu
hlas laskavý ženy je vítá:
„Kam s dítětem, matko, v dálavu?
Kéž průvod vám anděl skýtá!“
55
„Dejž Bůh! Jdeme domů, v Nazaret.“
Ptá s úsměvem Panna se ženy:
„Nač plátno to čisté jako květ?
Zda na dětské, matko, pleny?“
„Vy nevíte, – šťastná matko! – snad?
Hněv Herodův vraždil zde lítě!
Mně od prsu na smrt vyrval kat
mé robě, mé tiché dítě – –
Již nebělím plátno na pleny,
než do hrobu na rubáš dvojí, –
až bolesti zmlknou stišeny
a matky se srdce zhojí...
Tak bez dětí chřadnem pomalu, –
můj Nikodým v Písních jen čítá
a těší mne v svatém zápalu,
že blízko nám spása zkvítá – –“
I Marii slzou zakalil
ten blankytný pohled se smavý.
Mrak černý však svět jí zavalil,
syn její když k ženě praví:
„Ne na dvojí rubáš do hrobu,
než na trojí, ženo, měřte,
mně po létech pro mou chudobu
jej potřebí bude, věřte!“
Stát zůstala žena v údivu...
Jdou dále, – a Marii tíže
hruď zalehla v předtuch předivu
a sklání jí hlavu níže.
56
Ji z mučivé tísně vyruší,
co rozléhá z města se brány:
jak topor když na kmen zabuší
a hvozdem zní pádné rány.
Tep širočin tesá do dubu...
Vstříc vykročil Josef si bystře
s ctným pozdravem k chase soudruhů:
„Řku, pomáhej Pán Bůh, mistře!
A máte to, jářku, pospěch dnes,
až nad hlavu lítají třísky!
Což spracovat chcete celý les,
krov pro všecky v kraji vísky?
Ať omylně hádám, večer zdviž
vy oslavit chcete dnes pitkou –“
„Nám do řečí není, těšem kříž –“
dál sekerou mávají břitkou.
Až v sousedství rány zní ozvěnou.
Tou zaražen hrůznou prací,
zpět Josef se s hlavou skloněnou
k svým rozpačit rychle vrací.
Své tesařské čisté nádobí
si urovnav na pleci vzadu,vzadu.
„Svět na sto let kříži zásobí –,“
dí, čechraje sivou bradu.
„Náš cech je již v zkáze patrné...
Dej dítě dnes na řemeslo,
ctných tesařů dílo mistrné
když na práci katů kleslo...
57
Mě mistra tak zhruba odbudou,
jak řád by již neznali cechu!
V psí přivedou stav náš s ostudou...
Les křížů hotoví v spěchu – –“
Zrak Ježíšův v dětském údivě
zde po řadě křížů těkal,
teď ručkou se clonil bázlivě, –
snad břeven těch by se lekal?
Až matce se zachvěl v objetí,
jak smrť by naň studená sáhla,
že zlekaná hledí k dítěti,
proč, odkud ta změna náhlá?
Šíj matčinu v pláči ovíjí,
až usedá srdéčko prudce, –
z řas řine se slza Marii,
i pěstoun zved’ k očím ruce.
A sotva se zvolna utiší,
k své tule se Mateři úže,
z úst slova ta plynou Ježíši,
sám sotva jež chápat může:
„By skáceli drva, co šírá zem,
vše na kříže zlosynům kati, –
vždy najde se na kříž aspoň kmen,
kde lásku křižovati.
By železo všecko ztrávil rez
i kovy všech pod zemí slují, –
vždyť aspoň se jehla najde kdes,
co na hřeby pro ni skují.
58
A zem kdyby rovna oblázku
až do hlubin zapadla moře, –
by srdce tam mřelo pro lásku,
přec jedné je státi hoře.
Ba ve hrobích žití bez tíže
by každičké srdce již tlelo, –
stát musí přec Matka u kříže,
i její by srdce mřelo!“
Máť těší své dítě plačící
a s bolestí k němu se shýbá
a jasná mu očka slzící
rtem soucitným vroucně líbá.
Nač ránu zřít v boku krvavou,
nač všecka ta budoucí muka,
když nyní již hrůznou obavou
jí mateřské srdce puká...
K nim pohlíží Josef zasmušen
a u srdce ledem jej mrazí:
on spát bude v hrobě nerušen,
však trpěti jeho drazí...
Jdou dlážděným tichým náměstím,
kde plakala Rachel svých dětí,
rvouc hlavy vlas nad svým neštěstím,
krev její co kámen zde světí...
Zde u kašny Josef zarazil,
svým ze sedla pomohl na zem.
Dál k jeskyni, vaz by nesrazil,
jít pěšky je příkrým srázem.
59
Co napájí pěstoun oslátko
a Maria svačinu strojí,
kams Ježíš jim zašel za krátko, –
tam pod loubím s chlapcem stojí.
Je chudáček chromý, berličku
k zdi opřel si, usedl v loubí,
a s beruškou hraje v sluníčku,
smích důlky až v tvář mu hloubí.
Než beruška křídla rozloží
a z dlaně mu váhavě vzletí,
s ní veselým hláskem hovoří,
jí říkadla říkaje dětí.
Jak Ježíška spatřil vedle stát,
ples po bledém zazářil čílku:
„Pojď sednout si ke mně, pojď si hrát,
já berličky půjčím ti chvilku.“
Jak rodní dva bratří zabrali
se do hry a smíchu a řečí,
v dlaň tleskají broučkům pochvaly,
čí bedruňka druhou předčí.
V hře zabraní ani nevidí
blíž Matku v žen hovorném kruhu,
jež poslouchá, stranou od lidí,
co Ježíš dí při hře k druhu:
„A bolí tě, bolí nožičky?
A dostáváš kašičku mednou?
Víš, nechci já ty tvé berličky,
ty také je zahodíš jednou! –
60
Jen počkej, až zrostu na muže!
Až půjdu kol, boly vše maře,
mé slovo ti k zdraví pomůže,
že poskočíš bez chůd jaře!“
Vzal mrzáčka kolem ramínek
a do očí soucitně vzhlédl,
jak slunce by oblil jej pramínek...
Pak s Matkou se od něho vedl.
Když červánků vlna pobledla
a obloha hvězdami zkvetla,
tu rodinka před stáj usedla,
v dol na města hledíc světla.
Hruď matčinu štěstí plnilo,
když dítěti hladila vlásky,
jež hlavu jí na klín sklonilo,
jak únavou těžké lásky.
Už Josef svou bibli zděděnou
byl zavřel, již pečlivě strážil,
skráň nad stránkou zjasniv přečtenou,
děl, jakoby slova vážil:
„Ať probije ruku hrubý hřeb,
tu ruku, co žehná jen lidu,
ať oplete trní snivou leb,
co v štěstí chce změnit bídu,–
to neschromí ruku, nesrazí
let duše tvé od světlých cílů,
když soucit ji s láskou provází,
a v bolu jí vlévá sílu –“
61
Koledu Vám zazpíval jsem,
jak jsem právě znal.
Za těch vánic, divu není,
hlas by mimo pomyšlení
někde neselhal!
A jda zase o dům dále,
od srdce bych přál,
by Vám Bůh ten rok i stále
dobré zdraví dal!
62