Trojí křest.
Ťuky – ťuky na nebeská vrata. Čí to chvátá z prachu země pata? „Vyhlédněte, Petře, kdo to ťuká? Dobrý-li, jej vpusť sem Vaše ruka.“ Petr vyšel, vrátil se však hbitě: „Je to, Pane, je to drobné dítě.“ „Má-li hříchy Adamova rodu, nechať zajde ku chladnému brodu, jenž mu podá křestní svatou vodu.“ „Bylo nekřtěňátko bledolící. Studnička mu svatou křtitelnicí, kdes myl, Bože, drahé rány, co Ti v bok i v údy vklány za hříšníky, za křesťany.“ „Kdo to tluče na nebeská vrata, s čí to duše kletba hříchu sňata?“ „Dítě ono zpět se vrací, Pane, křestní rosa s čela už mu kane.“ [3] „Rcete, matčiny-li slzy blaha na skráň jeho neskanula vláha, ať jde ku druhému ku prameni, jenž mu podá za ni nahrazení.“ „Ku studánce slz je anděl vede, slzou křestí čílko jeho bledé.“ „Kdo to tluče na nebeská vrata? Čí to duše, rajskou touhou jata?“ „Dítě ono drobnou tluče pěstí, na tváři mu úsvit plane štěstí.“ „Rcete, matčiny-li slzy žalu nepoznalo přehořkého palu, byť i byla duše jeho čista, vedle mne ni Matky nemá místa, jejíž provázely ples i hoře z Betléma mne ku Golgotě hoře. V třetí pramen ať své tílko vhrouží, dosáhne pak, po čem nyní touží.“ Trojí rosa s dětského plá čela –: nebeská se brána otevřela. 4

Ballada o skřítku.
Markrabí Karel s panem Buškem starším – jsou v zimě smutné večery! – dnes k vínu zasedli; jim jazyk němý sic nerozvíže v hlučné sněmy, než k řeči sdílné důvěry. Co teple dýchá krb, co meluzina v noc mraznou kvílí nad krovy, jdou Karlu od úst proudem slova plynná, však Bušek slovo k slovu spíná, jak vážil by je okovy: „Díš mylně, pane, nikdo kdo buď koli že v drsnou zemi neštěpí kmen vinný k nám, Pán z něhož v pozástolí svou krví hostil apoštoly, než jal jej katan sveřepý.“ Máv’ Bušek rukou, cos jak odmítaje: „Nač o tom slovných zápolů? Znáť otec Tvůj, ač málo zem svou znaje, že zlatem z naší hroudy zraje pot, slza i krev mozolů – –“ „Aj, pane Bušku, trpko z úst Ti vane, jak pil bys hořkou zeměžluč! [5] Co v Burgundsku kdy slunným zrálo žárem, tchán nejlepší přec poslal darem, co sud kdy spoutal pod obruč. A pravda-li, co starý rozum praví, že víno srdce zveselí – v zdar zemi té, co mok ten rodí žhavý, a na mé Blanče dobré zdraví výš plnou číši, příteli!“ A napiv se: „I Tvá zem štěstí hodna,“ dál z Vilhartic dí odvetou. „Jí k blahu třeba nejen toužných přání, i ruky pilné, moudrých skrání – a růže štěstí pokvetoupokvetou. Pak rozjasní se tváře na veselí, pak zjásá zpěv, kde lká teď pláč, ni dítě hořem v Čechách nezaželí a v štěstí vzroste na muž celý – jen pomoci nám k tomu rač! Bys ráj zde štípil, rájem zakvete Ti, i réva v hrozny vyspěje. Kéž rukou strážnou chráníš ráj si škody a v číši své, kdy šumí hody, kéž nezříš krve krůpěje. Jen k paži páž! V tom české štěstí stojí, když ruku podá druhu druh, ať ostrým potkají se s vrahem v boji, či na úhoru v práce znoji svou brázdou vedou dělný pluh!“ Skráň mladou vznesl, – v očích jiskry hrály – děl pevným hlasem markrabí: 6 „Své zemi jména ctného dobývati, – slib slyší Bůh i boží svatí! – že úmysl můj neslabý! Tys výtku děl – slyš pravdu dávnou zjevně: syn nemůž otců za viny. Však ať se zloba protiv bouří hněvně, já, doufám svému Bohu pevně, žal nebudu své otčiny! Bůh mému pomozi i svatý Václav, bych sliby věrně naplnil! Ač slovo knížecí zpět nemá jíti ni překážkou se nezvrátiti – jen pomoc Páně dá nám sil. S ní, dobrý druze, vejdem do turneje! Číš na budoucí zvedni čas a do poslední vypij do krůpěje: Ať v zápasu nám nebe přeje a zlý má s námi smutný kvas!“ „Bůh pomozi! Jde s Tebou každý věrný!“ radostně Bušek vybuchl. „Muž nebočí již od daného slova! Tvá vůle silně pohotova, by oheň v prsou potuchl, co pro čest jména českého Ti hoří! Ctných králů slyším dědice, – buď zdráv, kdo v turneji tom ctném Ti dvoří!“ Vzal Karel pohár od komoří – a zdvihli plné řepice. Svou nedopiv, pan Bušek hustou bradu si spokojeně pohladil. „Sic v kapce poslední prý síla zbývá. 7 Kdo za dne v sedle, večer pívá, by skřítky vděčné navnadil, jim zavděk nechá kapku na dně číše, že koně češou ve stáji. Když jezdec unavený ze sna dýše, tu přijde skřítek tiše, tiše, a zbytek slízne potají.“ „Snad babí pověstky, můj dobrý Bušku, Tvou moudrou hlavu matoží? Já chutně dopíjím svou číši ke dnu. Bych nechal v ní jen krůpěj jednu, než hlava k snu se uloží, a po mně jiný pít měl nedopitek, mok krvorudý dobrých rév, mně zdá se – byť i dobrý byl to skřítek –: kdo vína mého pije zbytek, jak pil by moji vlastní krev! Vždyť znáš, že víno v žilách na krev přejde! Ej přál bych, země příští král: Co sluncem zraje, moji věrní milí by s krví hroznů sílu pili, by jarý oheň krev jim hřál!“ Vstal Karel od stolu. „Dnes v pohovoru my zmlkli bychom neskoře! Čas na lože! Chraň anděl s nebes dvoru, by zlý nám nebyl na úkoru, ať zdrávi vstanem za zoře.“ A ulehli. Tmou komory se plazí pruh rudý k stolu od kamen, kde drobnou jiskrou skáče na řepice. A vichr buší v okenice, 8 v noc meluziny skuhrá sten, jak žebrák u dveří by lkal své žaly a skuhral, huhlal v důvěře. Pan Bušek stichl teplé na posteli, jen markrabí v svém loži bdělý své ještě šeptá páteře. Již váznou slova jako bez paměti, duch ve snu mešká odpolu – V tom jakby zticha skřípla stěžej dveří – kdos drobným krůčkem jizbu měří a blíž se plíží ku stolu. Jak na stůl kdos by opatrně sáhl, cink! pohár jasně zazvonil. A ticho teď – kdo dlouhou žízní práhl, zde po poháru ruku vztáhl a k ústům žízným přiklonil. Zas ťape, šlape komorou ten krůček tak uspávavým rozměrem – – Kdos kolem stolu chodě do okolu, teď jak by sklamán skřehl v bolu – číš třeskla o zeď úderem, zpět odrazem se vrací ode stěny a padla prostřed komory. Zrak protrhl pan Karel vyjevený – Tu v šeru stojí rozkročený stín dlouhý malé pitvory. Skřet vskutku na kapku si vína přišel! Na stole číše Buškova, však markrabova leží na podlaze, tak potlučená po odraze, jak byla by jen z olova. 9 Pan Karel used’ v loži. Snad se staví mu v oči oblud pro baby? Však šerem cítí pohled vyčítavý, hlas zadrhlý jej smutně zdraví: „Bůh pozdrav, pane markrabí!“ „Co, tváři hubená, zde tkáš se v noci?“ ptá Karel v zlém se rozmaru. „Kde baby přadou niti suchopýru, tam choď – a najdeš dobrou míru: blín v hněvů babích odvaru. É hleďme, zloboh zlý se štítí vody, chuť na víno má šlechetné! Ba věřím radrád, že cizí od úrody by leckdo rád si strojil hody – och, čeládky té početné!“ A skřítek šedý trpělivě čeká, až markrabí svou dopoví. Stín smutku tmí se po dobrácké tváři, – kdo kdy se s dobrým skřítkem sváří? – Hlas Karla kárá hrobový: „Rač na jazyk mít pozor, vzácné kníže, zlý jazyk hlavě nepřeje. Snad dávné přísloví jej Tobě svíže: Skřet na koho si právem stíže, zle nedobře se poděje. Než mlád jsi – budiž odpuštěna vina, ač vína jsi mi nezavdal, nač čekal jsem, až mráz mi v kosti čišel. Co za dveřmi jsem z řeči slyšel, dím ku Tvým slibům: Bůh to dal! By lidská krev Ti ruku nezahřála, 10 kdy s vínem pohár zdvihneš k rtům, by lid pil krev, co v slunci rodí skála, by ohněm v tvrdém těle hrála – však slovo mé vlož na rozum: Mně nedals napit, o kapku bych vína snad neochudil vaši krev? Můj milý kmošku, opatrný příliš, sluch pozorný teď k slovům schyliž, co radou Tobě pravím v jev! Rač strážně bdít a Tvojí nad mohylou kéž moudrá hlava ráčí bdít: By lékař cizí nepustil mu žilou, – až lid Tvůj snad by zpýchal silou – a sám chtěl jeho krev snad pít!“ „Jsi zlé či dobré?“ Karel děsem vzlykl, kříž v jméno Jezu Kristovo na zvlhlé čelo chvějnou rukou značil. Jak by mu pěstí hrdlo stlačil a hruď tížilo olovo. Pan komoří se zbudil. Skříply dvéře – Zda v snu svůj vlastní slyšel hlas? Vždyť ticho zde, krb září v pološeře – To sen byl, v rozesnění věře, pan Bušek usnul klidně zas. Bdí markrabí však v loži nepokojný. Zda zlý jej straší nástrahou? Však v uších tajemná mu slova hučí a otázka jej tížně mučí, jsou hrozbou? věštbou neblahou? Kdos révu řeže, sen mu krátký značí, ne – údy v smrti tuhnoucí! 11 Kdos hrozny v lisu na krev rudou tlačí – než k hrůze změnou snu se zračí v nich lidská srdce živoucí! A sní a bdí pan Karel roztržitě, noc nepokojná horečně! Těch vidin děsivých se leká v snění, roj obav mozkem víří v bdění, – sen utišil jej konečně: Kmen prořezaný ze skalné rost’ půdy, kam zdravou utkvěl maticí. Z ran zajízvených na bohaté plody zrál slibně slunné za pohody, ssál žár a krev, zem třísnící. 12

Dudák.
Hoj dnes bude veselo, jde k nám dudák mladý! K tanci dudy zahudou, v dudách písní sklady! „Dejte vínka rudého, písní bude k díku, co je drobných krůpějí v plném poháříku. Dejte vínka rudého, dudy písně hrají, jakých slyšet nebylo v šírošírém kraji.“ „Měli my jsme dudáčka,– rok a den je tomu, v krvi jsme jej nalezli u pustého lomu. Znával slavně zadudat na ty zlaté dudy – – Nás dnes ty však rozvesel, zažeň strast a trudy.“ [13] Vše se staví do kola, dudák písně hledá, – nic vám, lidé, nepraví ta tvář jeho bledá? Nadul měch – což, Bože můj, divně hučí v měchu! Jako těžký ston a kvil při posledním vzdechu: „Den a rok spí dudáček pod zelenou travou, jiný na plec dudy vzal za mzdu za krvavou.“ Na dudáka v úžase zmlklá chasa vzhlíží – běda, čí to hlavu ta těžká vina tíží... „Divná, divná písnička! Či nás ďábel mámí? Zahrej, – je-li ďábla klam, budiž Pán Bůh s námi!“ V dudách dudá hrobu hlas truchlou, temnou notou, jak stesk mrtvé mateře drobnou za sirotou: „Druhu nepřál slávy – vrah, nyní hrob mě tísní, místo slunce – šer a noc, němo – místo písní.“ 14 Dudák jak by zkameněl, zmaten k zemi zírá. Komu bylo do tance, slzu s oka stírá. „Věru, také neslyšet písně v šírém kraji; zahrej – dudy tajemné více říci znají!“ Marně dudák zdráhá se marně, neodolá. Dudy dují, – krve hlas pomstu nebe volá: „O dudy mě oloupil, co mým byly blahem, Bůh jej za to pokárej,– dudáku, tys – vrahem!“ Ach ty hudče nešťastný, po tanci je, zpěvu! Slzy tryskly v dívčí zrak, mužům jiskry hněvu. Teskno na vsi – jako kdys, rok a den je tomu... Vrány divě krákají, sletují se k lomu – – – 15

Černokněžník.
Kolo značí svatou křidou, vykrápí je vodou živou, tajemným je žehná znakem černokněžník s chmurným zrakem. V kolo vstoupiv čáry čítá. Perutí dvou temných kmitá síní záchvěj poletavý, k posluze se sluha staví. „Prones ruče přání svoje! Duše tvoje bez pokoje brzo vstoupí v ohně zdroje!“ „Hrozeb zanech, sluho klatý! Přines lebku, lidské hnáty, olup o ně hřbitov svatý!“ Běs jen máchnuv křídly znova už se vrací ze hřbitova. Mistr říká tajná slova. [16] Roste, stojí tělo živé, vážný stařec brady sivé. Černokněz jak oko zvedl, zachvěl se a v tváři zbledl. Ďasu úsměch na rty sedl. „Pochybnosti, v hruď co zebe, obživlý rci starče starý, jsou lijsou-li rudé pekla žáry, je-li věčnost, blaho nebe?“ Mrtvé ticho v síni šeré. Oknem jitřní svit se dere. „Té-li nechceš pochybnosti zbaviti mne, temný hosti, bludnou duši jiné sprosti: Podobu máš, vrásky, tahy – rci, můj jsi-li otec drahý?“ „Ač mne voláš z hrobu klínu noční dobou, bludný synu, nepřeješ mi odpočinu – nehřmí kletbou moje rety. Náruč pnu ti ve ústrety, abych strhal ďáblu sítě, jenž se chystá na úsvitě uvrci tě v pekel sluje.“ Do objetí syna víže, skráň mu žehná znakem kříže. 17 Vzlétl satan, klenbu ruje, kámen na kámen se věží – a dům v dýmných rumech leží. Šerý holub s holubicí vzlétli z trosek nad zem spící. 18

Až k poslednímu soudu.
Roh zvučí hlasně lesinou, psů smečka v patách zvěři, pán s jarou lovčí družinou se míhá v lesa šeři. Kůň posla nese v pospěchu: „Tvůj zmírá otec šedý, spěš v poslední mu útěchu, než smrť mu zhasí hledy.“ „Až zrak mu zavře věčný sen, nuž hoďte v hrob mu hroudu – Hoj, chtěl bych lovit nerušen až k poslednímu soudu!“ Roh zvučí hlasně lesinou, psů smečka v patách zvěři, pán loví s bujnou družinou a západ už se šeří... V skok jelen kvapí, v zápětí pán za ním koně bočí, a nedbá, noc že přiletí, až druhům zmizí s očí. [19] Už dohnal lovec jelena, už míří ránu k boku – co chabne síla ramena, co žár se nítí v oku? Aj, plyne jelen po mechu, a na něm panna lesní, jí po bok lovec bez dechu – jak v báji když se vesní. Je bílá jako holoubek a jako vlaštovice ret zašvitoří lovci vděk, až blahem hoří líce: „Buď šťasten, mně vždy po boku stoj v časů věčném proudu, lov se mnou z roku do roku až k poslednímu soudu!“ Slov hudbou lovec opojen a něhou sváben líce, jí v sen byl věčný ukojen – a nevrátil se více. Teď černým lesem noc co noc se rudý lovec honí, až uštvaného tajná moc zas k ránu ve hrob skloní. 20

U božích muk.
Den když duchu všemu vzplanul, aby před tvář Boží stanul, vzlétl satan před trůn Páně, sklonil nízko pyšné skráně. „Kde jsi meškal, duší vrahu?“ „U lidských jsem chodil prahů. Dnem i nocí slídně chodil, lidské duše k hříchu svodil. Neodolal nikdo svodu, utonul své viny v brodu. Jenom jeden pevně stojí, skála mořském ve příboji. Na marno má snaha vede, aby klnul matce šedé, před Tebe by nevstoupila, že ho na svět porodila.“ „Sestup ďáble, sestup dolů, do údolí slz a bolu. Vrhni syna v pekla jícen, kdyby klnul, zlostí zlícen. Neb kdo proti matce hřeší, rychlým krokem v zkázu spěší.“ [21] Stín-li přešel jasem světel? A to ďábel k zemi letěl. Letí satan, k zemi spěje, kterou šero noci kreje. Červánky jen hory zlatí, kde se do nich cesta tratí. Kudy cesta do nich vede, chudý povoz po ní jede. Vozka s ním jde, hlavu věsí, zoufalství jej mučí běsi. Zoufalství jej mučí běsi, myšlénkou jej hříšnou děsí: „Psancem štval mne v kraje cizí, a můj statek zlostník sklízí. Po dědinách dým se válí – což ty, Bože, bydlíš v dáli? Pláč už nebe neproráží? Kde tvá ruka, co nás stráží? Je-li věčná strasť můj podíl – líp, bych se byl nenarodil...“ Z vozu dětský pláč v tom slyší, který hříšnou dumu tiší. „Za vše, máť co přetrpěla, o tebe se bázní chvěla, chtěl bys hodit kletby kámen na hlavu jí, ďáblem zmámen?“ 22 Psanec dále kráčí zvolna, hruď mu tísní duma bolná. Stranou boží muky stojí, těchou náhle psance hojí. Před křížem své sklonil čelo, v duši jemu hlasně znělo: „Co jsi trpěl, boží Synu, z Matčina jak vstal jsi klínu, až tam na Golgotu skalnou než jsi došel cestou žalnou! A sám lkaje v smrti bídné, pro matku máš slovo vlídné!“ U muk božích stín se míhá, lstivý ďábel na plen číhá. Neklel psanec matce v duši, jak mu svodně šeptal v uši. Marně čeká zlostník starý, zatíná své hrubé spáry. Němou hrozbou k nebi spílá – větší Bůh než ďábla síla. Vzlétl hněvně perutěmi, boží muka strhnout k zemi. Tvrdým čelem v kámen bije, černá krev se na zem lije... 23 Bědný psanec bez proviny jede dálné do ciziny. S láskou na svůj vůz se dívá, pod plachtou kde poklad skrývá, kde svůj poklad tají v skrytě – matku starou, ženu, dítě. 24

Havrani.
„Kamo to míříte neblahou se zprávou, havrani zlověstní, výšinou modravou?“ Letíme, spěcháme upřímo ku králi, krví že ruměnnou zbraně už zaplály. Z králova vojska jen mrtvoly po pláni, zbytky – třas běsnící v útěku pohání. Světlo dne bílé než v červáncích doplane, pověz, kde krále as poselství zastane? „Loví tam ve hvozdu, – vojska mrou na poli, nemá tam syna, to v srdci jej nebolí. Ošetřil starocha syn by mě na zemi – živ-li či mrtev, vyvy, havranihavrani, rcete mi!“ Na poli v krvi své ulehl zabitý, nepřítel koní jej ušlapal kopyty! Starci zrak zaskvěl se slzami ve třpytu, divý skřek havraní hlaholil v blankytu. [25] Nad šerou nad skalou, nad lesem šumícím stanuli havrani v letu svém kvapícím. Kroužili ve výši, stišil se křídel svist, vrhli se dolů pak, střela jak na kořist... Za horou slunce se halilo do stínů, za pluhem s pole šel šedivec v dědinu. K rokli se přiblížil, utajil v ňadru dech: ležel tam mrtvý kdos ve drahých střemenech. Z lebky zob havraní oči mu vyklinul, jak by tu na kořist Pán Bůh sám pokynul. Na skále hlaholem zvučela lesina, krále to hledala sirá tam družina. Hledali, volali – král se jim nevracel, na ostrém kamení rokliny krvácel. Křížem se znamenal šedivec po čele, s tajemnou hrůzou se k vísce bral ztemnělé. 26

Švandova cesta do pekel.
Švanda dudák, starý junák, dudy tiskne pod paží; smutnými zní dudy zvuky, nevěstě to na rozluky, jež opouští, za muže jdouc, rodné chaty zápraží. „Na robotu, chaso!“ kázal správčí ras, jenž mimo jel. „V poli naříkat jen víte, tu se bujně veselíte – na robotu! Ty, dudáku, kliď se k čertům do pekel!“ „Půjdu,“ hřímá Švanda hněvně, „vyhledat ti teplý byt“ – „Spěchej, Švando, v černé věži za železnou než tě mřeží o suchého chleba skývě připravím o slunce svit! V peklo dojda, skočnou zahrej, jásot bude veliký jako v hluku hrdé svatby; [27] já tvé nebojím se klatby, mne tam ďábel nedoveze ani čtyřmi vraníky!“ Temným lesem Švanda kráčí smuten volném ve kroku. V duši nese těžké dumy jak těch lesních stínů tlumy, – tu mu stařík sivobradý stojí náhle po boku. „Kam, dudáku neveselý, co ti čelo chmuří rmut? Oněměly tvoje dudy, jindy zvučné, slyšné všudy, k věčnosti snad hledáš brány, mrazným dechem smrti tknut?“ „Hledám k peklu cesty šíré, kam mne poslal správčí klet, abych jeho za zločiny poslal naň tmy černé syny, po dlouhé by teskné chmuře týraným se zjasnil hled!“ „Levou cestou dojdeš k skalí, hloub co vede v pekla sluj. Utrhni tři šípku pruty: jimi šeré skály tknuty na povel se otevrou ti, vejdi, nic se nestrachuj!“ Zašel stařík v lesa hloubihloubi. Co děl Švanda ve zlosti, spěchá chvatem vykonati, 28 již se v jícnu skály tratí, pevnou nohou stoupá hlouběj do pekelných temností. Hrůzy pekla oko děsí, nářek děsný leká sluch, kolem mstící peklo zeje; Švandova se duše chvěje, třetí prošel branou žhavou – kolem černých ďáblů ruchruch. „Kníže pekel, k tobě poslal náš mě správčí zločinný, prál však ve své zvůli pyšné, že sem jeho tělo hříšné ani čtyřmi nedovezeš v pekla zámek hostinný.“ „Vzhůru vzchop se, ďáble Křivý, vrance čtyři zapřahej, hosta dovez ku dne sklonu!“ Ďáblů chasa v divém shonu, bez úrazu opouští pak Švanda ryčný pekla rej. Stíny noci v les se kladou, na hor skalné úbočí. K peklu čtyři vranci letí, jiskry srší ve zápětí. Černý pán tu zápřež řídí, – správčí siný ve koči. 29

Na božím soudu.
Svatý Michal zadul v troubu: „Vstaňte, mrtví, pojďte k soudu!“ Stěny hrobů rázem pukly, před Pána se duše shlukly. V trůnu záři po pravici s tváří jasnou dobří stojí, k levé straně pekelníci pozvédnout se zraků bojí. „Pozbavení věčné slasti, jděte, hříšní, do propasti, kde vás plápol čeká žhavý –“ přísný Soudce hněvně praví. Dušička se hříšná lekla, s pláčem k smutné sestře řekla: „Zachraňme se žáru pekla, ukryjme svou těžkou vinu před svým Soudcem v dobrých stínu. Ukryjte nás zraku Pána, neshltí nás pekla brána!“ [30] „Oko Páně vidí všude, – kdo vás marně skrývat bude? Kamení snad, vody, skály, horoucí snad peklo v dáli skryjí Soudci skvrny hříchů, vašeho to žití pýchu. Když jsme od vás chleba ptali, kameny jste v ruku dali – z nich zde hory, hory vstaly. Břemen skály na ramena nám jste kladli obtížená – z nich zde vzrostla skalní stěna. Trýzní, bolem oči kalné vyplakaly řeky valné – ty vám schladí viny palné.“ Dušičky dvě vyletěly, ukrýti se spěchem spěly. Čekaly je těžké žely: Kameny se propadaly, v dol se skály sesedaly, chladné řeky vysýchaly. Bezpečného bez úkrytu kvapí duše v letném kmitu, hledajíce v pekle bytu. Zakrylo je pekle rudé – čím jich vinu trestat bude? V pekelníků hrůzném kraji jdou dvě duše, naříkají. 31 Po ostrém jdou po kamení, do krve co řeže paty – cestě trapné konce není, marny jejich kroků chvaty. Do ramena ruka hoří, která dveří neotvoří, almužny když chudý ptává – hoří, hoří, neustává. Když pot čela shladit náhlí, jazyk svlažit, žízní spráhlý, voda – jako síra žhavá. Nad vodami skály šeré na balvany pukly steré, pádem hrozí, v pád se chýlí – duše s bázní v dálku pílí. Po ostrém jdou po kamení, zajdou zpět, kde proud se pění – mukám trapným konce nenínení. 32

Meluzina.
Dítě k srdci vine, pláče, hořekuje, na břeh řeky kleká, ruce zalamuje: „Přenešťastná matka těžkou nesu vinu, nač jsem na svět bílý zrodila tě, synu? Každý tobě ve tvář slovo hanby metá, živá výčitka mi stále v tobě zkvétá. Slinu setru s líce, a jak napojím tě, políbím tě v tváře, a jak nasytím tě? Čímže napojím tě, chudé matky dítě? Či snad chladnou rosou z rána na úsvitě? Z rána na úsvitě chladná rosa kane, jako slzy za mé mládí zakopané. Čímže nasytím tě? Kamením-li drobným, v poli nasbíraným, chlebem přechudobným? Od tvého dnes otce prosila jsem chleba, osopil se s hněvem: „Tvrdý kámen, třeba!“ [33] Otec tebe nezná, lépe bude tobě spáti s matkou bědnou v chladném řeky hrobě. V temnou vodu bystrou skočím pro úlevu, posměchu tak ujdu, ústrku a hněvu.“ Dítě políbila, k srdci přivinula, do vody jen skok, – než v tom se voda hnula. Z ní se vynořila panna mlhobílá, k matce vzhlédla hněvně, přísně hovořila: „Pro své dítě trpět nemáš dosti síly, proto volíš raděj skrátit žití chvíli? Za to kletba stíhej věčné tebe časy! Smrť ti nikdy svíci žití nezahasí. Kdo dítěti svému, kdo mu chleba skytá, ne-li matky vlídné ruka pracovitá? Těžká tvoje vina přísný trest si klidí: pro své dítě chleba u dobrých ptej lidí. Světem bluď vždy věčně světa do skonání, vichřice jak divá zatemnělou plání.“ Dívku zaklela – a mhy se u výš vinou: zaklnutá matka řeky nad hladinou. Matka zakletá – dvě s děckem mlžná těla, těžce zaúpěla, ku vesnici spěla. 34 U bílého statku v jedno okno zírá, muž tam ve náručí mladé ženy zmírá... Pod okna se staví, naříká a stená, nad jejím že nářkem hnula by se stěna. Celým krajem šírým bolest srdce nosí, sebe zapomíná, pro své dítě prosí. Věčně věků svírá duši hříšná vina – a tak světem bloudí s pláčem Meluzina. 35

Na hřbitově.
„Kdo to chodí po hřbitově, tlačí trávu na mém rově, sráží kapky rosy drobné na mé lože, na chudobné?“ „Klečím zde tvá sestra milá. Za tvou lásku, za tvou péči modlitba se moje vděčí, by ti země lehká byla.“ „Za sestřiny modlitbičky, co má k nebi zlaté klíčky, lehky hrobu těžké stíny. Ale tíží hrobu hlína, že mne milá zapomíná – či jí svatbu chystá jiný?“ Co věděla, pověděla, žalobou ta slova zněla. Sestra zašla – hřbitov němý – – Vzdech jde travou ponad zemí... Hřbitovem jde svatba hlučná, v chrám ji vede hudba zvučná. [36] Nevěsta tam na hrob vzhlíží, černá zem kde hocha tíží, co ho dříve milovala, co mu lživě přísahala. Utrhla si s hrobu růži. Proč se dech jí v prsou úží? Z hloubi hrobu povzdech hučí – Co to mrtvé srdce mučí? „Kdo to chodíš po hřbitově? Šlapeš trávu na mém rově! Proč mi trháš srdce z hrudi, nevěrná co láska trudí?“ „Lásky slib jsem dala tobě, – ty však mrtvý spíš mi v hrobě. Tebe tlačí hrobu hlína a mně kvete rozmarýna. Z hrobu ještě na památku trhám růži o svém sňatku...“ „Čemu loupíš chudou zdobu zapadlého nízko hrobu? Na zlou ti to, milá, vyjde, mrtvý pro své přijde, přijde...“ Svatebčané pannu bledou ku oltáři k slibu vedou. 37 Svatba zašla, hřbitov němý, vítr šumí haluzemi. Svatba zašla v bílé dvory. Mladou ženu do komory uložili v bílé lože – na co stůně, milý Bože? Přišla noc jak hroby tmavá. Nemocné skráň hoří žhavá, vidí, vidí, – ach co vidí? Pod oknem kdos tiše slídí: rubáš bílý s těla splývá, kleslou hlavou smutně kývá – – Nemocné se v očích stmívá. Na okénko mrtvý ťuká, prosí, hrozí jeho ruka – ženě hrůzou srdce puká. Kdy zas mrtví klidně spějí, ráno teskně vyzvánějí. Když den bílý svitl v nově, mladý vdovec po hřbitově smutně kráčí k hrobníkovi: „Kopej, kopej hrob mi nový, kam mé ženy tělo složí, ať tam čeká na soud boží!“ 38

Rybář.
Za ticha noci, měsíce svitu rybáři stahují sítě, napjali paže, vytáhli z vody s kamenem na krku – dítě. „Takové matce nematce sluší,“ otec děl k synovi, klna, „aby jí písek zavalil oči, dravá ji shltila vlna.“ Rybářův synek zachmuřil čelo, ve tváři úděsem zbledl, na dítě vzhlédnuv tázavým okem, do loďky ku druhým sedl. Rozhodil k lovu podruhé sítě. Na vodě cosi se bělá, po vodě pluje zdlouhavě blíže mrtvola dívčího těla. Přes okraj loďky pohleděl starý: „Za děckem stonulas v proudu... Bůh buď tvé hříšné milostiv duši na přísném posmrtném soudu. [39] Kdo však tě v hoře uvrhl také, uvisni na první sněti! Nebo snad ještě za dnešní noci mrtvolu chytíme třetí?...“ Vytáhli dívku nešťastnou v loďku, ku břehu složit ji míří, mladému v duši rybáři náhle zlověstná bouře se víří. Bylo už k ránu, přistali k břehu, k rychtáři bez druha spějí. Než přišli zpátky, pod jeho tělem osiky větve se chvějí. 40

Koleda.
Nad rozlehlou pouští žhavý den se sklání, – kdo to volně v slunce žáru kráčí pustou plání? To je boží Matka, v loktech Syna chová, v chůzi Josef podpírá ji, hovoří ta slova: „Den už třetí jdeme... Nikde spočinouti nelze nám dnes na té strastné do Egypta pouti.“ Po obzoru slunném oko toužně zírá, nad hlavami – modro nebe, kolem poušť jen šírá. Vzduch jak popel žhavý, mdloba údy chvátí, jdou, však cesta do daleka volně jen se krátí. [41] Než hle v dálce slunné co se to tam značí? Prchavý-li obraz klamný, jenž se v práznu zračí? Není vzdušný obraz: v dálce palmy klenou vábně listy rozložité studní nad roubenou. Za útěšným zjevem Josef míří chody, v pochladu tam doufá nalézt pramen živé vody. Než – když došli cíle, úlek tváře mění – ani stébla trávy svěží tam se nezelení. Nad studánkou palmy listy suché kloní, studnička pak ani krůpěj vody nevyroní. Zaplakala Matka, zaželela bolem, že má dítě, její naděj, s nimi zemřít spolemspolem. „Srdce hořem nyje – smrť si strojí kosy! Není, kdo by mroucím podal se tři kapky rosy...“ 42 Hořem podlomena v drobném písku klečí, Ježíšek jí objal šíji, řekl vážnou řečí: „Na smrť srdce trpí, div se nerozpučí, za lásku-li v žízni lásky zášť mu podá žluči...“ V údivu a smutku svatá Matka mladá hlavu kloní, teskná tucha do srdce jí padá... V tom – ó div divoucí! vztáhl Ježíš ruku, suchý strom se zazelenal vonném ve rozpuku. Osněžil se květem, zraje v sladké plody, studánka je na kyn boží plná chladné vody. 43

Sirota.
U dveří hřbitova uslzená stála, čelo si opřela, hořce naříkala: „Není-li hvězdičky, smutno v noci čiré – smutněji bez sestry na té zemi šíré. Bez svitu měsíčka smutno v noční chvíli, – smutněji sirotě, otec v hrobě spí-li. Smutná noc, přesmutná, úzkost duši svírá, zlatá-li zořička rána neotvírá. Smutnější sirotě svatba bez matičky, bez lásky, žehnání, bez té modlitbičky.“ Po boku dívčiny bílý stařík stanul, do srdce naději vlídným slovem vanul: „Hrob milých obejmi, vzbuď je svými vzdechy, na srdci jednom přec dojdeš po vždy těchy!“ Bědná ty siroto, v lidech lásky není? Hledáš ji na hrobech, rušíš mrtvých snění... „Utěš mne, sestřičko, v světe opuštěnou, zítra se státi mám nemilému ženou.“ [44] „Lásky jsem neznala, žal tvůj chápu stěží, otec tě potěší, pohlédni, kde leží.“ Béře se ubohá zelenými rovy potesknit, žalovat svému tatíčkovi: „Utěšte, tatíčku, smutnou svoji dceru, zítra nemilému slíbiti mám věru. Nikdo mne neměl rád, srdce chřadlo bolem, – ještě mám teskniti za manželským stolem?“ „Srdce mi uchladlo v starosti a péči, po práci mozolné nyní hrob mne léčí. Pro strasti dítěte, rány duše svěží matka jen srdce má, – pohleď, kde ti leží!“ Pospíchá sirota nízkých rovů řadou, na hrob se k objetí bílé ruce kladou: „Vzbuďte se, mamičko, hleďte milým okem, dceru jak zármutek slídným stíhá krokem!“ Země se zachvěla, hrob se otevírá, plachetkou halená z něho matka zírá. „Srdce tvé mladičké jaké tísní žaly, že se tvoje oči smutně rozplakaly?“ „Upřímné rodiče černá země kryje, smutně se sirotě na tom světě žije. Lépe je skřivánku v čistém vzduchu božím, lépe je jahodě prorůstati hložím. 45 Lépe je kalině na samotě státi – ale mně sirotné hoře srdce chvátí. Po mnohé po strasti ještě větší káží, před božím oltářem ruce poutem sváží. S nemilým k oltáři pod zeleným vínkem – lépe mi usnouti věčným odpočinkem. Z vaší jen lásky mi kvítek blaha pučí, vemte mne, mamičko, svého do náručí.“ Zaštkala matička, náruč rozestřela, dceru svou objala, země se zavřela. Bílí dva holoubci na zvonici vzlétli, na šerém východě růže rána vzkvetly. 46

Kristus Pán hostem.
Kristus Pán jde mezi poli a s ním svatí apoštoli. Pohlížejí po okolí po úrodě žírných rolí. Pán Bůh žehnal... Na žeň hojnou vyšli ženci s chasou rojnou. Pracují tam do úpadu v žáru slunce bez ochladu. Mistrův žák jak na ně hleděl, se soucitem propověděl: „Co ta skýva chleba stojí práce v krvi, slzách, znoji... Z ráje bran když Adam vyšel, s bázní boží rozkaz slyšel: Hledej chleba v stálém trudu, potem ros tu živnou půdu! V zem když prvně nořil rádlo, ach, co potu v brázdu padlo! [47] Sluncem slibný klas když vadl, drobný deštík – odkud padl? Nebyl vlažný déšť to mraku, – byly slzy lidských zraků. Při oběti rodných bratří nebe na krev první patří. Země kletá – bratrovrahu nuzně splácí pracnou snahu. Člověk odtud seje v kletbě, v kletbě sklízí k nové setbě. V potu, v pláči na chléb klidí, na stéble krev rukou vidí. Tak chléb rodí role smutná a chléb hořký hořce chutná. Hořce chutná každým časem, jakby míšen žluči kvasem.“ Čeká žák, zda k jeho řeči moudrý Mistr nepřisvědčí. Pán však mlčí, hlavu sklání v těžkém duše zadumání. A jdou dále chvíli drahnou, mlčí, rty jim žízní prahnou. Od ranního už jdou svitu – dávno sešla rosa v žitu. 48 Vzduch se žárem slunce chvěje, chladný větřík nezavěje. O žízni jdou, trapném hladu, nikde vísky v stromů chladu. Přes poledne den se valí – mráček jasné nebe kalí. „Ejhle mráček – zázrak Páně! svěží vody chytnem v dlaně.“ Tak žák tiše pravil k druhu. „Miluje Pán svého sluhu: Vyřkne slovo, klasy žitné promění se v chleby sytné!“ Nečiní Syn Boží divu, bádá dum svých ve předivu. Spěje dále, neumdlévá, ač se v tváři pot mu slévá. Dusné ticho všecko tíží, z pod obzoru bouř se blíží. Toho, kdo se ukrýt lení, stihne boží dopuštění. Kam Pán Kristus, kam to spěší? Hostinné-li pod přístřeší? Černé mraky nad horami – račiž býti Pán Bůh s námi! 49 Rostou mraky v ledné hrady, zatemnil se obzor všady. Mračnem tichý blesk se mihl, a Pán Ježíš hlavu zdvihl. Z myšlének Pán hlavu zvedl, k ustrašeným klidně vzhledl. Mírným hlasem výtku praví: „Pro Syna Bůh hněv svůj staví. Neznáte už v nedověře divu v bouři na jezeře? Malověrní! Ejhle víska pro úkryt nám kyne z blízka!“ A jdou dále cestou prašnou před bouří se ukrýt strašnou. Žáci chvatem, ves kde kyne, Pán – co noha nohu mine. „Žáci moji, milí žáci, ve chvatné – hle! – člověk v práci. Aby zrna klasů v bědy nevytloukly krup mu ledy: Pojďte, žáci moji, spějte, sklizeň skrýti pomáhejte!“ Uposlechli. Svými zraky Mistr poutá temné mraky. 50 Za pomoc je pod svou střechu hospodář zve ku oddechu. Vítá Pána s učeníky, na prahu je vítá s díky. Sotva sedli za stůl bílý, divá bouře hněvně šílí. Otevřené nebe hoří siným bleskem v deště moři. Boží posel hněvně hřímá, chvějný strach až duši jímá. Jako hrachu padlo sutek mnohým, mnohým na zármutek. Za hory se bouře žene, nad kraj duhu Pán Bůh klene. Kristus Pán děl k hospodáři: „Zas nám boží slunko září. Nám však třeba odpočinu – nech nás tady pohostinu.“ „Zůstaň s námi, zůstaň, Pane, požehnání z Tebe vane. Zda jsi bouři nezabránil, než jsem žatvu pod krov schránil? Stůl můj však jen prostě hostí, Tím, co Bůh dá, role rostí. 51 Dám, co Bůh dal, – prosté hody: chleba loňské od úrody.“ Kristus žehná, láme, dělí, posléz drobty sebrat velí. Bohu, dary nasycení, chválu vzdali v zbožném rčení. „Hořká-li chleba skýva?“ (k žáku Pán se zkumně dívá.) „Zem, kam dlaň tvá símě sije, pot a krev a slzy pije.“ Z hostitele Pán tak zvídá. Hospodář mu odpovídá: „Ač, jak díš, tak zrň svůj rosím, s veselím přec klasy kosím. Za námahu ruky dělné Bůh dá zrna, mouky bělné. Božím darem odměněna hojně dlaň je zmozolená. Slzou, potem, krví svěcen, ne však strpčen, chleba pecen. V ústech mých pak, černá třeba, nehořkne ta skýva chleba. 52 Vždyť jím svojí práce plody: z vlastní práce chutné hody. Boží dar, plod vlastní píle, dobře chutná, je nám k síle.“ Pravdu cítí žák z té řeči – Kristus Pán k ní vlídně svědčí. 53

Koleda o návratu z Egypta.
Pochválen buď Ježíš Kristus! S koledou jdu k vám, za oříšek, za jablíčko, chudým dobré za slovíčko vesele ji dám, a kde lidé dobré vůle naslouchají nám, jak jde noty čtvrt i půle, hlasem zazpívám: Jdou poutníčkové z Egypta, jdou zdaleka únavnou poutí, a nikdo se ušlých nevyptá, jak dlouhá je cesta rmoutí. Aj, k domovu cesta nermoutí, byť noha se trninou drala, byť v chudičkém rodném zákoutí jen k hrobům se duše znala! A k domovu cestou – mateří zrak věrný když dítěti svítá: zda dětské to srdce vyměří, co rajského blaha mu zkvítá? [54] Jdou s Marií Josef po létech a úsměvů nebeských dítě, jež vyrostlo z plínek v rajských snech tam v hostinné zemi skrytě. Když k návratu naděj ožila, hned v tesknicích rodinka svatá své chudičké zboží složila a k domovu spěchem chvátá. Hned Josef oslátko v uzdu jal, dal na rámě sekeru s pilou, a starostně hebké sedlo stlal to pro dítě, Matku milou. Hoj je to ach cesta, cestička! Tak radostná ke dni je ze dne, Máť líbá hned dítě na líčka, hned k průvodci šťastná vzhledne. Jdou k domovu moře od břehů, jak do ráje cesta jim plyne, a blízko již tamhle k noclehu jim známý zas Betlém kyne. Tu před městem louka zelená, cos na ní se bělostně sněží. Či rozkvětem trav se znamená, či v slunci zde sněhy leží? Když dojeli zvolna, k pozdravu hlas laskavý ženy je vítá: „Kam s dítětem, matko, v dálavu? Kéž průvod vám anděl skýtá!“ 55 „Dejž Bůh! Jdeme domů, v Nazaret.“ Ptá s úsměvem Panna se ženy: „Nač plátno to čisté jako květ? Zda na dětské, matko, pleny?“ „Vy nevíte, – šťastná matko! – snad? Hněv Herodův vraždil zde lítě! Mně od prsu na smrt vyrval kat mé robě, mé tiché dítě – – Již nebělím plátno na pleny, než do hrobu na rubáš dvojí, – až bolesti zmlknou stišeny a matky se srdce zhojí... Tak bez dětí chřadnem pomalu, – můj Nikodým v Písních jen čítá a těší mne v svatém zápalu, že blízko nám spása zkvítá – –“ I Marii slzou zakalil ten blankytný pohled se smavý. Mrak černý však svět jí zavalil, syn její když k ženě praví: „Ne na dvojí rubáš do hrobu, než na trojí, ženo, měřte, mně po létech pro mou chudobu jej potřebí bude, věřte!“ Stát zůstala žena v údivu... Jdou dále, – a Marii tíže hruď zalehla v předtuch předivu a sklání jí hlavu níže. 56 Ji z mučivé tísně vyruší, co rozléhá z města se brány: jak topor když na kmen zabuší a hvozdem zní pádné rány. Tep širočin tesá do dubu... Vstříc vykročil Josef si bystře s ctným pozdravem k chase soudruhů: „Řku, pomáhej Pán Bůh, mistře! A máte to, jářku, pospěch dnes, až nad hlavu lítají třísky! Což spracovat chcete celý les, krov pro všecky v kraji vísky? Ať omylně hádám, večer zdviž vy oslavit chcete dnes pitkou –“ „Nám do řečí není, těšem kříž –“ dál sekerou mávají břitkou. Až v sousedství rány zní ozvěnou. Tou zaražen hrůznou prací, zpět Josef se s hlavou skloněnou k svým rozpačit rychle vrací. Své tesařské čisté nádobí si urovnav na pleci vzadu,vzadu. „Svět na sto let kříži zásobí –,“ dí, čechraje sivou bradu. „Náš cech je již v zkáze patrné... Dej dítě dnes na řemeslo, ctných tesařů dílo mistrné když na práci katů kleslo... 57 Mě mistra tak zhruba odbudou, jak řád by již neznali cechu! V psí přivedou stav náš s ostudou... Les křížů hotoví v spěchu – –“ Zrak Ježíšův v dětském údivě zde po řadě křížů těkal, teď ručkou se clonil bázlivě, – snad břeven těch by se lekal? Až matce se zachvěl v objetí, jak smrť by naň studená sáhla, že zlekaná hledí k dítěti, proč, odkud ta změna náhlá? Šíj matčinu v pláči ovíjí, až usedá srdéčko prudce, – z řas řine se slza Marii, i pěstoun zved’ k očím ruce. A sotva se zvolna utiší, k své tule se Mateři úže, z úst slova ta plynou Ježíši, sám sotva jež chápat může: „By skáceli drva, co šírá zem, vše na kříže zlosynům kati, – vždy najde se na kříž aspoň kmen, kde lásku křižovati. By železo všecko ztrávil rez i kovy všech pod zemí slují, – vždyť aspoň se jehla najde kdes, co na hřeby pro ni skují. 58 A zem kdyby rovna oblázku až do hlubin zapadla moře, – by srdce tam mřelo pro lásku, přec jedné je státi hoře. Ba ve hrobích žití bez tíže by každičké srdce již tlelo, – stát musí přec Matka u kříže, i její by srdce mřelo!“ Máť těší své dítě plačící a s bolestí k němu se shýbá a jasná mu očka slzící rtem soucitným vroucně líbá. Nač ránu zřít v boku krvavou, nač všecka ta budoucí muka, když nyní již hrůznou obavou jí mateřské srdce puká... K nim pohlíží Josef zasmušen a u srdce ledem jej mrazí: on spát bude v hrobě nerušen, však trpěti jeho drazí... Jdou dlážděným tichým náměstím, kde plakala Rachel svých dětí, rvouc hlavy vlas nad svým neštěstím, krev její co kámen zde světí... Zde u kašny Josef zarazil, svým ze sedla pomohl na zem. Dál k jeskyni, vaz by nesrazil, jít pěšky je příkrým srázem. 59 Co napájí pěstoun oslátko a Maria svačinu strojí, kams Ježíš jim zašel za krátko, – tam pod loubím s chlapcem stojí. Je chudáček chromý, berličku k zdi opřel si, usedl v loubí, a s beruškou hraje v sluníčku, smích důlky až v tvář mu hloubí. Než beruška křídla rozloží a z dlaně mu váhavě vzletí, s ní veselým hláskem hovoří, jí říkadla říkaje dětí. Jak Ježíška spatřil vedle stát, ples po bledém zazářil čílku: „Pojď sednout si ke mně, pojď si hrát, já berličky půjčím ti chvilku.“ Jak rodní dva bratří zabrali se do hry a smíchu a řečí, v dlaň tleskají broučkům pochvaly, čí bedruňka druhou předčí. V hře zabraní ani nevidí blíž Matku v žen hovorném kruhu, jež poslouchá, stranou od lidí, co Ježíš dí při hře k druhu: „A bolí tě, bolí nožičky? A dostáváš kašičku mednou? Víš, nechci já ty tvé berličky, ty také je zahodíš jednou! – 60 Jen počkej, až zrostu na muže! Až půjdu kol, boly vše maře, mé slovo ti k zdraví pomůže, že poskočíš bez chůd jaře!“ Vzal mrzáčka kolem ramínek a do očí soucitně vzhlédl, jak slunce by oblil jej pramínek... Pak s Matkou se od něho vedl. Když červánků vlna pobledla a obloha hvězdami zkvetla, tu rodinka před stáj usedla, v dol na města hledíc světla. Hruď matčinu štěstí plnilo, když dítěti hladila vlásky, jež hlavu jí na klín sklonilo, jak únavou těžké lásky. Už Josef svou bibli zděděnou byl zavřel, již pečlivě strážil, skráň nad stránkou zjasniv přečtenou, děl, jakoby slova vážil: „Ať probije ruku hrubý hřeb, tu ruku, co žehná jen lidu, ať oplete trní snivou leb, co v štěstí chce změnit bídu,– to neschromí ruku, nesrazí let duše tvé od světlých cílů, když soucit ji s láskou provází, a v bolu jí vlévá sílu –“ 61 Koledu Vám zazpíval jsem, jak jsem právě znal. Za těch vánic, divu není, hlas by mimo pomyšlení někde neselhal! A jda zase o dům dále, od srdce bych přál, by Vám Bůh ten rok i stále dobré zdraví dal! 62

Vrchní.
Peníze své vrchní čítá, tolary bílé a tvrdé, za které by koupit mohl hraběcí sídlo si hrdé. Čelem strou se chmury šeré, do ruky když peníz bere, slzami zvlhlý, zarudlý krví. V duchu vidí tváře bědné, v zraku se vlhkém tmí kletba, k němé prosbě dlaň se spíná – vrchní však ničeho nedbá. Do soumraku od svítání peníz do své truhly schrání, slzami zvlhlý, zarudlý krví. Stařenku zří vetchou, proud slz do tváře tryskl jí hojný: za poslední halíř přišla vykoupit syna si z vojny. Syn přec v širém poli padl, – vrchní v truhlu peníz kladl, slzami zvlhlý, zarudlý krví. [63] Otec na stůl stříbro sází, zrak ač mu hněvem se šeří, od milosti panské aby zachoval vínek své dceři. Dceru hanby neubránil, vrchní v truhlu peníz schránil, slzami zvlhlý, zarudlý krví. Sedlák oře panské lány, úhoří vlastní svou líchu, pro cizího zrno zraje, zraje však pomsta též hříchu! Božích soudů nepodplatí, kdo tak hladně peníz chvátí, slzami zvlhlý, zarudlý krví. Ze všech koutů vyvstávají oběti lakoty řadem, svolávají pomstu nebes až třesou kamenným hradem. Vrchního svým zrakem raní – klesá mrtev, – peníz v dlani, slzami zvlhlý, zarudlý krví. 64

Macecha.
Zvučno na zvonici. Jdou-li svatebníci? Nejdou svatebníci hlasně výskající! Smutně zvony hudou – pochovávat budou. Komu zbledly líce, zhasla žití svíce? Pojďte, uvidíme, zaň se pomodlíme. Ve hřbitovu klidu všude plno lidu. Růvky těsnou řadou – ve hrob dítě kladou. Matka hořekuje, vlasy hlavy ruje. Matka? Macecha je, na soud boží zraje... Radost na příčině slze macešině... V oko slzu nutí, lživým vzdechem smutí: „Vidím pohled očí jak se po mně točí! Hoře! Oko jasné smrtí navždy hasne. Slyším rtíků vzdechy – pro smrt není těchy. V hrdle dech se tají, ústa umlkají. Dítě po mně z klína drobnou ručku vzpíná. [65] Konec nyní ruce... křížem dali ruce. A já smutná, Bože! zřít mám to tvé lože. V zemi neorané, léta nekopané.“ Tělo zemi dali, zbožně ruce spjali. A kněz modlitbičku říká za dušičku. Kněz Otče náš říká a macecha vzlykávzlyká: „Otče v kůru davě, buď Tvé jméno v slávě –“ „K Tobě za anděla duše vyletěla –“ „Přijď k nám Tvoje říše, řiď nás vůlí s výše –“ „Ach té kruté vůle! Srdce chřadne půle –“ Jak když vichry dují, lidé pokračují. Jako bouře divá od úst mnohých splývá: „Chléb náš každodenní dej nám k nasycení!“ Vzkřikla – klesá žena jako podsečená. Klesá náhlou mdlobou pod výčitek zlobou. Jak list osikový proč se chvěje – kdo ví? Tupě v prázno hledí má se ku zpovědi: „Hněvný hled mě stíhá, výčitkou mě sžíhá. Rtíky hořekují, kletbu na mě sují. Ruka v pěsť se vine, hrozí – zrak mne mine. Nehroz, nehroz, dítě, nehroz mně tak lítě. Bojím se tvé zrady, mlč, že mřelo’s – hlady... Svědomí na léta metlu mně však splétá... Hned mne Bůh suď živý! Lidé spravedliví! 66 Slyšte moji vinu, co v ní bídně hynu: Dítě, v hrob co kladem, zmučila jsem hladem. Místo skývky chleba dala kámen leda. Ach váš pohled žhavý přísný ortel praví. Nuž jen kámen rujte a mě kamenujte. Zhynu od kamení matkám na znamení.“ Zástup hněvem plane – Bůh ví, co se stane... 67

Slzičky.
Zem kryly noci mrákoty – šla Matka boží s Golgoty. Páž Janova ji vzpírala, neb hořem Panna zmírala. Šla s hory, kde pněl za viny Syn její mezi zlosyny. A plakala a plakala, až krev jí z očí kapala. Tam skála krví vzplanula, kam těžká slza skanula. Ta vypučela poupětem a zkvetla rudým rozkvětem. Když přišli blíže ku městu, vstříc vyšlo dítě na cestu: „Ach, Matko boží, Matičko, Ty postoj se mnou maličko. [68] Rci, Tvůj kde Syn je laskavý, jenž nemoc očí uzdraví? Ten prosbě vroucí povolí: ať už mě očka nebolí!“ „Víc nevděk už ho netíží, – mně Syn dnes umřel na kříži. Však Bůh kde divu neděje, tam pomoc matky přispěje. Ať sama zmírá v neštěstí, lék pro dětí má bolesti. Květ utrhni si slziček a potři víčka očiček. Zrak chorý divem ozdraví a bolest tebe ostaví.“ Hned na slib boží Mateře tak činí dítě v dověře. A divem zdrávo – z povděku ctí Pannu v zbožném pokleku. 69

Zbojník.
Černý lese, černý lese, co tak zvučíš v slavném plese? Svatba jede, hudci hrají, s hřívy koní stužky vlají. Radost muži v tváři kvete, jak když jezdil od děvčete. Ale jakým smutkem žena, mladá žena zarmoucena? Co jí tísní mladou duši? či snad tuší, či snad tuší... Bůh ať svatbu doprovází – sedí mladý zbojník v mlází. Na cestu zří zamračeně, smrtnou zbraň má na koleně... [70] „Jak ta mlha láska mizí,– milou vezou pod krov cizí. Brzo jsi mne zapomněla, – zasáhne tě bystrá střela...“ Jede svatba stínem lesa. Proč zbojníku rámě klesá?“klesá? Na nevěstu truchlou zírá, divný žal mu srdce svírá. „Za muže se na vždy vdáváš... Přece na mne vzpomínáváš? Mou jsi nechtěla být ženou, prát košilku zkrvavenou. Uvadla mi rozmarina, ale ty tím nejsi vinna. Nejsem hoden lásky tvojí, po divém se pustiv zboji.“ Svatba hlučí slavným plesem, zbojník smutně kráčí lesem. „Choré srdce žalem chřadne, líp by bylo v zemi chladné. Štíhlý strome v lesním šeru, skloň se ostrou pod sekeru. 71 Skloň se mistru truhlářovi, ať mi truhlu uhotoví.“ „Přes sebe dva trámy hrubé, pro zbojníka dost jich bude...“ Došel hory, u pokraje modrý len tam v slunci zraje. „Na svatební na košile nedal jsi mi plátno bílé. Na rubáš dej aspoň tenký – nechci žít své bez panenky.panenky.“ „Zem ne pro tebe mne rostí; konopí ti bude dosti...“ Bujný vítr dolem letí, šumí v houšti těžkých snětí. „Bujný větře, neleť v dáli, vyvěj mého srdce žaly.“ „Žaly svanu, slzy slíbám, viselcem až zakolíbám...“ Smutný zbojník lesem kráčí, jasná slza líc mu máčí. V hlučném městě lidí davy – před právo se zbojník staví. 72 „Páni, páni, soudní páni, poslední mi splňte přání: Tam mě dejte mistru katu, odkud spatřím svoji chatu, zbojníkovy šíré dvory – zelené, ty smutné hory.hory.“ 73

Černá beseda.
Dva ďábli slétli k pohovoru se na trám staré šibenice. „Hoj škoda jen, že v družném sboru nás černých duší není více!“ Co kde kdo činil, vypravují. Noc mračná je a vichry dují. „Já,“ první dí, „jsem duši svedl. V hruď bratra všil jsem k bratru záští. Už rudý kohout na krov sedl, krov nad spící se řítí – praští... Vrah prchnul, čerte! – Pekla prahu přec jenom dojdeš, bratrovrahu!“ Dí druhý: „Smutné na sirobě svým dětem statek chrání vdova. Muž – dlužník prý – spí klidně v hrobě a marny přísahy a slova: vše nenasytný boháč chvátí. Co nalakotil, peklu splatí!“ [74] A zveselení dvojím hříchem dva černí pekla zasmolenci tím zasmáli se děsným smíchem, co při něm trnou zatracenci, když peklem zní a sžíhá, mrazí, jak hříšná duše branou vchází. Když ďáblů dvé jak o závody pak v smíchu dál se nocí hnalo, by jiné chytli ve své svody, – cos pod čekanem zastenalo a zas a zas – kdo, věčný Bože, tu k odpočinku hledá lože? „To hrozné místo ku noclehu, kde v noci ďábel beseduje...“ Jdou mraky nebem v divém běhu, je vítr honí, zlobně duje, teď rozptýlil je, – úžas v líci, dva druzi shlédli – šibenici. Jak bílý měsíc mrakem šeří a šibenicí vítr chvěje, druh druha zkumným zrakem měří, pot chladný se jim s čela leje. A skučí vítr, skřípe čekan. Děl jeden tiše, strachem zlekán: „Ne náhodou jen k podvečeru my sešli jsme se na rozcestí, sem bychom došli v nočním šeru, kam čert se schází s chlubnou zvěstí; jsme tuším hříchem bratří rodní, i konopí i trámu hodní... 75 Já, věz, jsem Kainu rovný zlosyn, jímž bratru v pohřeb všecko vzplálo, že štěstí jeho ostřím osin mě v závistivé oko kláloklálo. Teď za ňadry mi oheň hoří, nic plamen jeho neumoří...“ „Já sirotě jsem urval statek, už na něm vládnu s hojným zdarem. By nehrozil mi pekla spratek, jdu do horoucích pekel s darem, jenž ďáblů chtíče vábně vnadí – dar peklo stokrát vynahradí.“ „Nuž dojdi dřív –“ tu první vzkřikl. „To sotva bude hřích můj větší –“ druh pod ranou jen těžce vzlykl, „vrah na vraha-li Bohu svědčí.“ A bije, krev až na zem kane – – Mrak měsíc skryl, jak vichr vane. Hoj duje vítr v divém plesu jak druhdy v požár toho žháře, jenž na konopném na závěsu v noc oko třeští z bledé tváře –- Pes pod čekanem běsně vyje. Noc příšerná zem smutnou kryje. 76

Koleda.
Jdu k Vám, chudý koledníček, metelicí, závějí. S koledou jdu novou všude, ať si venku vítr hude, za troníček, za grošíček u krbu ji zapěji. Zapadaly bílým sněhem háje, pole, chodníčky. Po té zemi, mrazem slehlé, spěchá dítě zimou zkřehlé, v bílém sněhu kvapným během brodí bosé nožičky. „Ach můj Bože, Bože milý, buď mi siré k potěše! Když se země sněhem třpytí.třpytí, jahody kde jedné vzíti? A já jich mám kytku v chvíli donést hněvné maceše!“ [77] Dítě pláče, tiše vzlyká, ku řece se ubírá. U prorubně Matka Páně v temnou vodu noří dlaně.dlaně, pro Ježíška, pacholíka, bílé plenky vypírávypírá. Slyšíc Panna drobné kroky, za se náhle pohledla. V slzy tála očí záře, úsměvná a šťastná tváře v žal se halíc přehluboký, soucitem jí pobledla. „Dítě, dítě, kam to spěješ? Stíhá-li tě nouze, hlad? Hledáš cesty ku domovu, k rodičů snad spěcháš rovu, ač se samo na smrt chvěješ, hoře svoje vyplakat?“ „Ti sen smrti vyspávají, –“ praví dítě štkající, „nechali mne na sirobě. Macecha mi káže v zlobě jahod, co prý v boru zrají, donésti dnes kytici.“ Panna vine s péčí matky dítě v teplé objetí. A to cítí tiché štěstí, jak když hřejné slunko věsti.věstí, přes hory a moře zpátky, že již jaro přiletí. 78 „Žal zda v ples se neobrací?“ Matka Páně hovoří. „Kam svit padne dětských očí a kam dětská noha kročí, štěstí ráje zpět se vrací, Bůh tam divy vytvoří.“ A ctná Panna dítě bědné políbila na čelo, – a jemu je, jak by krajem jara dech vál vonným májem, jak by pukly řeky ledné, bílé kvítí pučelo. „Dítě, své jdouc po šlépěji, domů ber se v pospěchu. Macecha hněv duše složí, náhle k tobě z vůle boží obměkčí se srdce její, mír k vám vejde pod střechu “střechu.“ Tak dí Panna, rtem svým vřele líbá dítě na oči, – a to vidí ku podivu utěšenou kolem nivu, kde dřív sníh byl, – až mu v těle srdce plesem poskočíposkočí. Vděčným okem dítě vzhlíží ku ctné boží Mateři, s blahou vírou domů spějespěje. A kam hlédne, tam se směje jaro květů vnadou svíží – ani zraku nevěří. 79 Chválu vzdává Pánu Bohu, žas mu z očí prosvitá: země v jarní doby kráse jahodami zardívá se, kam dřív bosou kladlo nohu, jako krví politá... Pěknou notou, hlasně slovy zazpíval jsem koledu. Po širokém groši k díku uštědřete koledníku, ať dnes pod chudými krovy nevzpomenu na bědubědu. 80

Na křížných cestách.
Byl soud – a pod sekerou kata krev třísní hrůzná stínadla: To hlava, mužným vzdorem jatá, od těla těžce odpadla. Král klidné prý má zase spaní... Kat tělo, kořist vran a kání, když na noc třetí den se sklání, pohrobil na křížné cesty. A k tělu hlavu, s kola sňatou, v hrob klada katův pacholek, děl bez citu: „Prý za věc svatou, ne k hříchu s druhy vespolek meč kul jsi, dobra snem se šále, – proč nevzpomínal jsi však stále, kdo soudcem být chce rady krále, o svou že zahrává hlavu?“ Noc vlhké mlhy nad kraj věsí, když nad hrobem lká sirý druh: „Mně hrob ten svatý, jiné děsí, zrak mámí přízrakem i sluch. Tu práva čeká, jenž děl ke mně: Kdo věsí páž a hlavu němě, kdy zlostník ničí blaho země, nehoden, zem že jej nosí!“ [81] Když ráno den se s mlhou mísí, král mimo jede s družinou. „Pláč stejných druhů marně křísí zde mrtvou hlavu zlosynnou –“ pan kanclíř smál se převesele. „Let mladých byl mi za přítele, však vyčítal mi nyní směle zradu těch nadšených slibů – –“ Král chmurný prudce staví oře: „Ni ďábel tomu nevěří, kdo zradí sebe, proto v skoře jej v kvap štve pekla do dveří.“ Než chladný den se na noc schýlí, kat na rozcestí chvatně pílí... Lid za zlým rádcem nezakvílí, pastvou že krkavcům chystán. 82

Smrtnička.
Kde, Smrtničko, jsi chodila? Já na soud lidi vodila. To na soud přísný před Boha, kde končí zem a obloha. Dnes krále tam jsem dovedla, když k ránu zora pobledla. „Kdo na bránu to zabušil?“ Pán ptal se. Petr odtušil: „Jde, Pane, bledá Smrtnička, a králova s ní dušička.“ „Nech čeká, čeká do doby, až hrob mu tělo pohrobí.“ Král u bran sedí, u ráje, mžik oka – věčnost teskná je. Když duše branou prochází, ji smutným okem provází. [83] Když hrobní kámen tělo skryl, král v slávu nebe předstoupil. Jas ráje zrak mu oslonil, jak před Bohem se poklonil. A zachvěl se jak bouří klas – Bůh vzal jej přísný na potaz: „Rci, nedal’s nikdy příčiny, by klel tě nářek chudiny?“ „Co měl můj život let a dní, stál k boku sbor mi poradní. Bděl trážněstrážně... nikdy nedozněl mých poddaných mi k sluchu žel. Když u bran ráje stál jsem však, co viděl na div smutný zrak! Šly mimo nuzné postavy a bědné k patě od hlavy. Já nezřel nikdy žádné z nich – teď znám je jak svůj vlastní hřích! Kdy vzhlédnou okem strhaným, král – trnu před svým poddaným. Tvář chorá, vyčítavý hled – ach tuším, jak jsem bídou klet... 84 Suď, světlý Bože, rozbože, buď milostiv, hněv odlože...“ „Že v sluch ti nehřměl nářku zvuk, vstup, duše, do očistných muk. Bys viděla a slyšela a soucitem se zachvěla. Co měl tvůj život dní a let, plač nezhojených lidstva běd. Pak očistěnu, v radosti tě boží láska uhostí.“ 85

Mše biskupa Vojtěcha.
V římském městě v šerém chrámu světce Aleše Vojtěch s mnichy žalmy pěje srdce k útěše. V slovech smutných žalmů z nízní však jeho srdce vzdech – na svou zem se rozpomíná biskup hříšných Čech. Štval jej dálné do ciziny nevděk, hřích a zlost, kde byl svěcen na biskupa, dlí teď – truchlý host. Vzpomínkou se stále jitří rána bolavá... Dnes zde slaví paměť smrti kněze Václava. Na bratra meč bratr tasil o krvavý hod, a dnes s rodem jeho sváří bratrský se rod... Pod klenbou když tichem chrámu zpěvy dozněly, Vojtěcha k mši do biskupských rouch pak oděli. Před ním žákovstvo říz bílých v šírém okruhu chystá se mu na posvátnou při mši úsluhu. 86 Rukavice oděl, prsten s drahým kamenem, podjáhen mu vlasy sčesal bílým hřebenem. Na hlavu mu jáhen vstavil rudou infuli – před oltářem s ním pak řadou kněží stanuli. Biskupu vzdech těžký náhle zachvěl bledým rtem, smuten byl, jak měl by sloužit černé requiem. Na oltáři bílých svěc se chvěly plameny, jak by vzduch se vzdechem mrtvých třásl zvlněný. Okny v šero neproniklo světlo sluneční, po stěnách jak by se černal příkrov smuteční. Když děl biskup od oltáře: „Pokoj budiž vám!“ pohřebním jak žalmem by mu odpovídal chrám. Vzhůru stoupal ku klenbám sloup vonný kadidla, jak by v něm se duše nesly rajská na sídla. „Svatý, svatý...“ v kůru pěli, – ohlas usínal, biskup Vojtěch sklonil hlavu, živých vzpomínal. Na kříž upjal při vzpomínce prosebný svůj hled, za svůj rod se v duchu modlil, za svých bratrů pět. Jak by zřel jich bledé tváře v smrtném zápase, – od úzkosti srdce vzdechem hruď mu zvedla se. Na bok Kristův otvořitý pohled upínal, za svou zem se biskup modlil, živých vzpomínal. 87 Ku Kristu lid šíje tvrdé vedl v důvěře, a teď sklamán zaň se modlí v dálném klášteře. Tváře se mu přece jasní světlou nadějí – zrna klíčí, ať i spoře v zem je zasejí! Na ramena kříže vzpjatá pohled upínal, za všecky se v duchu modlil, jichž kdy vzpomínal: Nepřevědná smrt až přísně rok jim uloží, by je Kristus v náruč přijal, v rajské ve zboží. Všech jest věrně pamatoval, sebe naposled, a pak zbožně mši velebnou tiše dále čet’. Zpěvy zmlkly – biskup žehnal dary za ticha, pozvedal pak Tělo Boží a krev kalicha. Svátosti se svaté klaněl vděčnou na chválu, mši pak dále tiše četl ze blan missálu. Na prsa když ruce složil, mrtvých vzpomínal, což to vítr po kostele světla zhasínal? Což to noc se rozvalila z hustých oblaků? Vojtěchu se v otevřeném stmělo ve zraku. Na rouch brokát perličkami slzy kanuly, – na mysli mu drazí mrtví jasně stanuli. Srdce lkalo, zachvívala hruď se povzdechem. A v tom náhle jak by mráz byl zachvěl Vojtěchem, 88 jak by oheň ovanul mu oči slzící, – známý kraj svůj vidí, vidí – – i hrad Libici. Úlekem mu srdce v prsou stuhlo do ledu, ustrnule v tajemném tom co zří prohledu? Nezlomila bouře divá štěp to bohatý – rod Slavníků krutě zhubil svár dnes proklatý. Zlý Vrševec v teplé krvi kvasil bujný kvas, na vraždu se vetřel na hrad, ne ctný na zápas. Věrnéť jsou však soudy Boží, stihnou Vrševce... Biskup Vojtěch s hrůzou čítá stuhlé mrtevce. Čtyři bratří, jich ctné ženy s dětmi v objetí, krev a krev a mozků tříseň – hrůza hleděti! S krví vyšla bílá duše z otevřených ran, vstup žádala, žalovala u nebeských bran. Však ta těla, živý Bože, kdo je pochová, kdo je pohřbí v svaté zemi ctného hřbitova? Prosba z duše Vojtěchovy k Bohu letěla: „Postav, Bože, ku oltáři za mne anděla. Tobě na čest oběť svatou zbožně dokoná, mně pak dopřej, ať má ruka bratry pochová. Ať pochovám mrtvá těla v hroby u svatých, aby se jim neporouhal zlobných vrahů hřích.“ 89 U oltáře divili se: Biskup prodlévá, v zpomínce snad mrtvých zrak mu slza zalévá? V hoři silném chvěje se jak osikový list, – oběť drahou nemůž konat, nemůž dále číst? Od oltáře světlá záře oslňuje chrám – sestoupil to anděl s nebe konat oběť sám? Zjev tu jasný hlavu sklání, rty ni nedýší, tak se Trůny v nebi koří Kristu Ježíši. Není-li to zázrak Boží, – není klam a lest: celá postať, rysy tváře biskup Vojtěch jest. Ve pokoře s divným zjevem každý okolem. Svátosti se tajné koří Božím před stolem. Mine chvíle, mine druhá, mine hodina, což to stále na své mrtvé biskup vzpomíná? Od úklony mniši zvedli tázavý svůj hled, – rozepjal v tom biskup ruce a mši dále čet’. Pro polibek míru k němu bratr Radim šel, líbal ústa co by z ledu, „Mír buď s Tebou!“ děl,děl. Od Vojtěcha bratra když bral s celováním mír, v soucitnou jej bolesť chvátil divné tuchy vír. Usinalou tváři shlédl jako umrlou, na ledový rys a vrásku hořem strnulou. 90 Biskup Radle ruce kladl těžce na rámě, těžce, jak tíž klenby tíží sloupy ve chrámě. Při objetí míru Radla vzhlédl v jeho tvář, – do krvava vyplakaných zhasla očí zář. Biskup, co by byl teď patřil do pekelných hrůz, jak neživý ruce vzpínal, zpíval Oremus. Po mši vznesl bílé ruce nad lid k žehnání, – sinou tvář mu přísným stínem smutek zaclání. Od oltáře sestoupil pak díků se slovy, odkládal svá roucha drahá v ruce jáhnovy. Mladý žák se náhle lekl, žasna víc a víc: kde ji děl: Biskupu schází jedna z rukavic. V kostele když domodlil se Vojtěch páteře.páteře, s průvodem svých bratří stanul v tichém klášteře. S otazem se poklonil tu před ním Radla mnich: „Důstojný můj v BozeBože otče, nevykládej v hřích – Čemu po kostele tmavém jas se rozléval, na vzpomínce mrtvých když jsi dlouho prodléval?prodléval?“ Pokorně zrak sklopil k zemi smutný biskup kněz: „Milý bratře, vzácný Bohu, s bratry slyš a věz, – Nebylnebyl já to, nejhříšnější z hříšných Božích sluh, anděla to seslal za mne ku oltáři Bůh!“ 91 Kříž na prsou biskupových líbal mladý žák, ostýchavě vznesl k němu prosebný svůj zrak: „Odpusť mi Tvá láska, otče, za hřích nestavíc, – nevím smutný, kde jsem poděl jednu z rukavic!“ „Synu milý, nebudiž Ti nepokoj ni žel, rukavici na pohřbu jsem sám byl zapomněl “zapomněl.“ Mnichové jsou při těch slovech vzhlédli tázavě. „Když stál anděl u oltáře v jasné oslavě, milý kněze biskupe, kdes Ty v ten meškal čas?“ bratr Radim ptal se mírně, chvěl se jeho hlas. „Komus hroby žehnal, světil, – pověz, netaje, čí duše jsi provodil svým pěním do ráje? Pověz, pověz, milý bratře, pravdu nelestnou, z duše zaplaš tísnící mne tuchu bolestnou.“ Na sníh zbledla biskupova tvář jak z kamena. Bratru položil kol šíje chvějná ramena, pod křížem jak poklesal by v smrtné únavě, stranou upřel smutné oči a v slz záplavě hrobově lkal jeho hlas a pravdu žaloval: „Na Libici povražděnou bratř jsem pochoval “pochoval.“ V náručí mu bratr Radim ztuhl mrtvolou, a sám Vojtěch, vypravuje, mrtvý odpolou: 92 „Pohubou je krutou zhuben náš rod celý skor – Vrševců jen rukoum ušel bratr Soběbor. Při vzpomínce mrtvých anděl tam mne přenesl, u mrtvých bych na modlitbách věrných poklesl, abych v zemi u svatých jim hroby vykropil, co jsem tušil v myšlénkách, bych činem pochopil. Co jsem ráno rozjímal smrť kněze Václava, jeho srdce mluvila mi rána krvavá: Bolest nad bolest to bratrskému srdci je, meč když ruky bratrské je na bol probije. Smutkem stoní srdce věrná, na smrt kvílíce, svádná pře když hubí syny jedné vlastice.“ V objetí tu k Vojtěchovi Radim zavzlykal: „Ó by nám meč rajské brány také odmykal! S otčíkem a bratří v zemi zmilelá spí máť, – do Čech hříšných, bratře milý, vrať se, vrať se, vrať! Tvrdoplecný lid ať mečem hruď nám probije, Bůh nám vínkem mučeničím hlavu ovije!“ K nohám klekli Vojtěchovi Radla s Gaudencem: „K živu Bohu nech nás dojít s krve ruměncem!“ Velebný však biskup Vojtěch bratry pozvedl, skrze slzy lásky mír mu z očí prohlédl: 93 „Provinilých bratří nechtěj těžký množit hřích, pros, ať nezve hodné tresty za jich mrzký pych. Na čest Boží vrah ať lítý krev tvou prolije, na přírok jen bratru nebuď tvoje pašije. Proto nám se nevrátiti do dalekých Čech, tam ač touží srdce naše, míří kroků spěch! V rozbrojném tom světě širém velmi vlastí jest, kam spasivá nepronikla o Kristovi zvěst. Dosti práce, kostelu bys pamět ostavil, dosti mečů, Bůh by tebe krví oslavil...“ Z monastýře bratří Benedikta řehole biskup Vojtěch v dál se béře v mnichův okole. Místo berly biskupovy poutnickou vzal hůl, nebludných pravd písma svatá a oltářní stůl. Hostinní mu bratří dali provod cesty kus, – dál pak s druží sám jde Vojtěch do pohanských Prus. 94

O mši svaté Krista Pána.
Vyskočilo slunce z hory, pozdravilo zoru bílou – vyšel z nebe sám Pán Ježíš, potkal svoji Matku milou. „Zdráva, Královno buď světa, koruna Tvá skvěj se jasně! Rci mi pak, ctná Matko boží, kde jsi byla, kde tak časně?“ „Když zvonili na klekání, vyslýchala lidské vzdechy. Rci mi však, můj milý Synu, kam dnes Ty jdeš, kam ty spěchy?“ „Stojí, stojí kostelíček v černém lese osamělý, na památku smrti v nově mši jdu sloužit za svět celý. K hoře za mnou’s poklesala, pod křížem jsi mřela spolu – podej ruky, Matko bolu, sestup se mnou do slz dolu.“ Divem duha sklenula se, květem sedmi barev hrála, jedním koncem v nebi stála, druhým koncem k lesu plála. Nad hlavami nebe jasné, pod nohami zemi šerou, duhovitou stezkou spěchem Syn a Matka v dol se berou. [95] Prostřed cesty zastavila Matka Syna ku otázce: „Pověz, Bože, boží duhu, proč jsi stvořil ve své lásce?“ „Na zemi kdo v slzách tonou, láska Tvá k nim sluncem hoří, na útěchu, žes jim Matkou, Tvá ji láska ze slz tvoří.“ Dále šli – kam nohu kladli, jasnila se duha boží. Došli lesa, sestoupili, – zhasla duha na podnoží. Lesem šli – a uníženě korunu strom každý sklonil. Kostelíčka přešli prahy, zvonek sám se rozezvonil. Na hlas zvonku jak by mlhou z údolu se vznesli k hoře, české země dědicové za Kristem šli ve pokoře. U dveří hned poklekali, kropili se svatou vodou – tou-li zvlhly smutné tváře, pláčem snad zlou nad příhodou? Obrátil se k nim Pán Ježíš: „Svatí boží, odkud cesta? Od země-li k ráji vzhůru, k zemi z rajského snad města?“ Poklonil se svatý Václav, poklonil se, pozdravoval: „Pochválen buď, Bože svatý, cos nás rájem podaroval. K dědině my rajské zpátky od země se navracujem, kde jsou naše hroby svaté, v noci na zem sestupujem. Tam čekáme na den šťastný, poklekáme na modlení: v pláči projde noční bdění, – a ten den se nerumění... Čekaný den nezasvitl, – od země jsme putovali. Na mši svatou zvonek volal, za Tebou jsme v chrám se dali. 96 Vítej, Bože z ráje přišlý, svatou mši bys obětoval! Z pšeničky jsem chléb přichystal, z révy víno vylisoval. Mši pak slouže za svět celý, vzpomeň na náš na lid věrný, co jej tíží smutek hořký, smutek těžký, neúměrný. Na modlitby do kostela s Tebou jdem, kde Bůh nám strojí divnou svátost svého Těla, velebný hod Krve svojí.“ Kristus vstoupil ku oltáři, – zažíhalo slunko svíce. Matka boží do stolice, svatí klekli na dlažicedlažice. Pán Ježíš v své komži zbožně svatou mši již obětuje, nábožně se svatí modlí, svatý Václav přisluhuje. Bez hudení, beze zpěvu svatá mše se koná tiše, z lesa chudým kostelíčkem kadidlová vůně dýše. Kristus kalich obětuje – zachvěly se ruce obě, Tělo boží pozdvihuje – jakby vlhlo krví v nově. S vížky zvon se rozezvonil, svatých sbor se k úctě klonil.klonil a les tichý, oněmělý, každý květ v něm vůni ronil. „Pokoj boží vždy buď s vámi!“ Pán Ježíš dí smutným hlasem,hlasem. Co že všichni svatí, Bože, rozplakali se tím časem? Po mši svaté když Pán Ježíš obrátil se k požehnání, krvavá jak rosa drobná vyprýštila z jeho dlaní. Křížem čelo znamenaje, svatý Václav vzhlédl z důli – smutkem vzdychl: krůpěje tři na čelo mu ukanuly. 97 Od oltáře šel pan Ježíš, za ním tiše svatí spolu, od kostela svah kde hory nakláněl se do údolu. Zde Pán Ježíš stanul, klekl nad studánkou u prorubně, smutně nořil svaté ruce chladné vody do prohlubně. Vyschlého jak moře nad dnem stojí hory šíré témě, svatí dolů pohlížejí – tam jich smutná leží země. V modlitbách se opozdila ještě boží Matka milá, všem se křížům poklonila, z kostela pak vykročila. Zastala tu smutnou duši na kostelních klečet prazích, mile se jí pozeptala, smutek vidouc v dobrých tazích: „Proč jsi Ty se neradoval, kolem dveří obstupoval, když Pán Ježíš za svět celý dnes se v nově obětoval?“ „Jak jsem se měl radovati, do kostela vstupovati, kde tak smutně zaplakali, co tam vešli, boží svatí? Za svatými mojí země nedala mi vin mých tíže, na prahu jsem církve klečel, české země hříšné kníže.“ „Není v hříších, Karle milý, kdo má v ráji zlaté sídlo! Pojď již se mnou, by Tvůj smutek oko mého Syna shlídlo!“ Sešli spolu ke studánce, v smutku kde myl Kristus rány, do rukou co za svět hříšný tupým hřebím byly vklány, kde myl rány zajízvené, čerstvou krví porosené. Matka ptá se udivená, vedouc Karla ve průvodu: „Proč že smuten, boží Synu, po nebeském jsi tak hodu?“ 98 Pán Ježíš svou hlavu zvedl, odpověděl matce zticha: „Co viděli svatí, ptej se, Prokopa se zeptej mnicha.“ „Na modlitbách tanula jsem, slyšela jen zvonek s věže, – co se dělo při mši svaté, pověz, pověz ctný mi kněže!“ „Když Pán kalich obětoval, zachvěly se svaté ruce... Pochyba, co div ten značí, mně se rovná hořké muce.“ Vstal Pán Ježíš od studánky, otřel svaté ruce svoje, Ludmila co podala mu, do bílého do závoje, tichými pak v smutku slovy odpovídá Prokopovi: „Pod námi zem vaše leží v kotle hor jak vyschlé moře, – tam však vidí oko moje, jak je plno slz a hoře. V kalich odtud přimísena s vínem vody kapka jedna – – k obětí když jsem jej vznášel, jakbych zvedal moře ze dna. Do kalicha pohleděl jsem, závratí jsem chvěl se, bledna: pohleděl jsem do slz moře, do hluboka, nedohledna. Nebyla to kapka vody, – bylatě to slza těžká, co jich tolik dole kane, kde se radost neomešká. A ta slza rostla v moře, moutily se hořké vlny – pozdvihal jsem kalich k Bohu, kalich slz a krve plný.“ Což to mrazík sluncem běžel? Svatých sbor se zachvěl němý. Před Ježíšem Karel císař na zrosenou klekl zemi: „Pokorně jsem bil se v prsa, božímu se Tělu klaně, bez zvoníka zvonek zvonil, – pozvédl jsem hlavu maně. 99 Pověz, Bože, proč se dálo, – na rozum se div ten stavěl – když jsi Svátost pozdvihoval, bílý chléb že okrvavěl?“ „Z vaší země pšenka zrála, – byla chudá, nenámelná – do klasů krev z půdy hnala, krví rudne mouka bělná. V pšence čisté bez koukolu z půdy krev a od mozolů – divu-li, že chléb krvácí na oltářním ještě stolu? Div, že krev jej orumění, Bůh když chléb v své tělo mění.mění, na pamět svých ran bolavých, bolestného utrpení?“ Svatí hlavy pochýlili, stáli kolem v smutném tichu, rozjímali, co ty divy o krvi a o kalichu. Blažený pak biskup Vojtěch, – zbožně říkal na žaltáři, zavřel knihu, křižoval se, – poklonil se s truchlou tváří: „Hostii jsi svatou zlomil, mír jsi hlásil světu, Bože, – hlas Tvůj smutný duší pronik’, jak by k srdci mířil nože.“ „Nad hostií rozlomenou smutnu býti, slzy líti – či na tvůj lid zarmoucený nevzpomenout, nepomníti? Svět co káže mír a lásku, lid tvůj hlasně kvílí bolem, kat jak z úst by rval mu jazyk, jak by údy lámal kolem.“ Svatí jako zkamenělí smutně hledí do dálavy. Vystoupil z nich svatý Václav, korunu sňal se své hlavy. Korunu sňal se své hlavy, odhrnul si vlasy s čela, odhrnul si vlasy s čela, kde se boží krev mu rděla. 100 „Ach tak rány nebolely, bratrova kam čepel sekla, vlastní krev tak nepálila, potůčkem co s čela tekla, – krev jak Tvá mne, Bože, tíží, na čele mne ohněm pálí – proč Ti ruka krvácela, když jsi světu žehnal v dáli?“ „Od oltáře, stolu Páně, země tvé zřím luh i stráně: srdce v náhle krev mi roní, krev se značí v rukou ráně. Pukalo mi srdce smutkem, z ran až krev se ukázala, když jsem žehnal zemi tvojí, co tu ze sna noci vstala. Pukalo mi srdce smutkem nad tou zemí proklínanou, že ji zlý až dosud stíhá záštím svým a hněvnou hanou. Pukalo mi srdce smutkem, ach kdo vaši bídu zhojí, země vlastní syn když neví, co že jí je ku pokoji? Pukalo mi srdce smutkem nad tou zemí požehnanou, že z ní nářky beznadějné k nebi lkají smutnou hranou.“ V šerý dol Pán Ježíš hleděl. Svatí jeho slov se lekli, kolem něho kruhem klekli, z očí jsou jim slzy tekly. Nemluvili, neviděli, celý svět se zatměl v očích, bylo jim, jak mrak by hnal se na jich zem s hor po úbočích. Nad jich smutkem zaplakala, k Synu vzhlédla svatá Máří, rouškou oči utírala, s prosebnou pak řekla tváří: „Nemáš slova na útěchu pro ten pláč a hořkost vzdechů, či snad mají svatí v slzách pod rajskou se vrátit střechu?“ 101 „Matko milá, kaž jim vstáti, vesele zpět putovati, k útěše nech svojí slyší, co já viděl, boží svatí. Nad vaším jsem smutkem želel, že se ještě jitro nední, vaši zem co k štěstí zbudí, ku štěstí kdy vstanou bědní. Po mši svaté od oltáře z kostelíčka vycházeje, však jsem poznal, jakým steskem svaté vám se srdce chvěje. Čekati a nedočkati, poklekati na modlení, kdy vám v pláči projde bdění, šťastný den se nerumění. Do časů jsem příštích pohled’, – věčný věk se lety měří: – svítání již bílé svítá, již den šťastný ze tmy šeří. A když od bran ráje jdete, ku svým hrobům sstupujete, na modlitbách za zem vaši radostná vám naděj kvete.“ Jak by prchly mraky šeré, osvítilo slunce horu, jak by celý svět se zjasnil, radost byla v svatých sboru. A jak jsou se zradovali, před Ježíšem poklekali, líbali mu komži svatou, zpívali mu vděčné chvály. Slzy svatých české země sbírá v jich teď plesném kruhu a je proti slunci nyní Matka boží kropí v duhu – a již se tu duha staví, pestře staví nad mrakavy. Ještě dolů pohleděli, požehnali zemi šerou, a pak k nebi vysokému Syn a Matka již se berou, a jak louky pestrým pasem svatí jdou stop jejich jasem. 102 OBSAH.
Stránka Trojí křest3 Ballada o skřítku5 Dudák13 Černokněžník16 Až k poslednímu soudu19 U božích muk21 Havrani25 Švandova cesta do pekel27 Na božím soudu30 Meluzina33 Na hřbitově36 Rybář39 Koleda41 Sirota44 Kristus Pán hostem47 Koleda o návratu z Egypta54 Vrchní63 Macecha65 Slzičky68 Zbojník70 Černá beseda74 Koleda77 Na křížných cestách81 Smrtnička83 Mše biskupa Vojtěcha86 O mši svaté Krista Pána95
E: jf; 2007 [103]