Na křížných cestách.

František Leubner

Na křížných cestách.
Byl soud – a pod sekerou kata krev třísní hrůzná stínadla: To hlava, mužným vzdorem jatá, od těla těžce odpadla. Král klidné prý má zase spaní... Kat tělo, kořist vran a kání, když na noc třetí den se sklání, pohrobil na křížné cesty. A k tělu hlavu, s kola sňatou, v hrob klada katův pacholek, děl bez citu: „Prý za věc svatou, ne k hříchu s druhy vespolek meč kul jsi, dobra snem se šále, – proč nevzpomínal jsi však stále, kdo soudcem být chce rady krále, o svou že zahrává hlavu?“ Noc vlhké mlhy nad kraj věsí, když nad hrobem lká sirý druh: „Mně hrob ten svatý, jiné děsí, zrak mámí přízrakem i sluch. Tu práva čeká, jenž děl ke mně: Kdo věsí páž a hlavu němě, kdy zlostník ničí blaho země, nehoden, zem že jej nosí!“ [81] Když ráno den se s mlhou mísí, král mimo jede s družinou. „Pláč stejných druhů marně křísí zde mrtvou hlavu zlosynnou –“ pan kanclíř smál se převesele. „Let mladých byl mi za přítele, však vyčítal mi nyní směle zradu těch nadšených slibů – –“ Král chmurný prudce staví oře: „Ni ďábel tomu nevěří, kdo zradí sebe, proto v skoře jej v kvap štve pekla do dveří.“ Než chladný den se na noc schýlí, kat na rozcestí chvatně pílí... Lid za zlým rádcem nezakvílí, pastvou že krkavcům chystán. 82