Dudák.

Dudák.
Hoj dnes bude veselo, jde k nám dudák mladý! K tanci dudy zahudou, v dudách písní sklady! „Dejte vínka rudého, písní bude k díku, co je drobných krůpějí v plném poháříku. Dejte vínka rudého, dudy písně hrají, jakých slyšet nebylo v šírošírém kraji.“ „Měli my jsme dudáčka,– rok a den je tomu, v krvi jsme jej nalezli u pustého lomu. Znával slavně zadudat na ty zlaté dudy – – Nás dnes ty však rozvesel, zažeň strast a trudy.“ [13] Vše se staví do kola, dudák písně hledá, – nic vám, lidé, nepraví ta tvář jeho bledá? Nadul měch – což, Bože můj, divně hučí v měchu! Jako těžký ston a kvil při posledním vzdechu: „Den a rok spí dudáček pod zelenou travou, jiný na plec dudy vzal za mzdu za krvavou.“ Na dudáka v úžase zmlklá chasa vzhlíží – běda, čí to hlavu ta těžká vina tíží... „Divná, divná písnička! Či nás ďábel mámí? Zahrej, – je-li ďábla klam, budiž Pán Bůh s námi!“ V dudách dudá hrobu hlas truchlou, temnou notou, jak stesk mrtvé mateře drobnou za sirotou: „Druhu nepřál slávy – vrah, nyní hrob mě tísní, místo slunce – šer a noc, němo – místo písní.“ 14 Dudák jak by zkameněl, zmaten k zemi zírá. Komu bylo do tance, slzu s oka stírá. „Věru, také neslyšet písně v šírém kraji; zahrej – dudy tajemné více říci znají!“ Marně dudák zdráhá se marně, neodolá. Dudy dují, – krve hlas pomstu nebe volá: „O dudy mě oloupil, co mým byly blahem, Bůh jej za to pokárej,– dudáku, tys – vrahem!“ Ach ty hudče nešťastný, po tanci je, zpěvu! Slzy tryskly v dívčí zrak, mužům jiskry hněvu. Teskno na vsi – jako kdys, rok a den je tomu... Vrány divě krákají, sletují se k lomu – – – 15