Černá beseda.
Dva ďábli slétli k pohovoru
se na trám staré šibenice.
„Hoj škoda jen, že v družném sboru
nás černých duší není více!“
Co kde kdo činil, vypravují.
Noc mračná je a vichry dují.
„Já,“ první dí, „jsem duši svedl.
V hruď bratra všil jsem k bratru záští.
Už rudý kohout na krov sedl,
krov nad spící se řítí – praští...
Vrah prchnul, čerte! – Pekla prahu
přec jenom dojdeš, bratrovrahu!“
Dí druhý: „Smutné na sirobě
svým dětem statek chrání vdova.
Muž – dlužník prý – spí klidně v hrobě
a marny přísahy a slova:
vše nenasytný boháč chvátí.
Co nalakotil, peklu splatí!“
[74]
A zveselení dvojím hříchem
dva černí pekla zasmolenci
tím zasmáli se děsným smíchem,
co při něm trnou zatracenci,
když peklem zní a sžíhá, mrazí,
jak hříšná duše branou vchází.
Když ďáblů dvé jak o závody
pak v smíchu dál se nocí hnalo,
by jiné chytli ve své svody, –
cos pod čekanem zastenalo
a zas a zas – kdo, věčný Bože,
tu k odpočinku hledá lože?
„To hrozné místo ku noclehu,
kde v noci ďábel beseduje...“
Jdou mraky nebem v divém běhu,
je vítr honí, zlobně duje,
teď rozptýlil je, – úžas v líci,
dva druzi shlédli – šibenici.
Jak bílý měsíc mrakem šeří
a šibenicí vítr chvěje,
druh druha zkumným zrakem měří,
pot chladný se jim s čela leje.
A skučí vítr, skřípe čekan.
Děl jeden tiše, strachem zlekán:
„Ne náhodou jen k podvečeru
my sešli jsme se na rozcestí,
sem bychom došli v nočním šeru,
kam čert se schází s chlubnou zvěstí;
jsme tuším hříchem bratří rodní,
i konopí i trámu hodní...
75
Já, věz, jsem Kainu rovný zlosyn,
jímž bratru v pohřeb všecko vzplálo,
že štěstí jeho ostřím osin
mě v závistivé oko kláloklálo.
Teď za ňadry mi oheň hoří,
nic plamen jeho neumoří...“
„Já sirotě jsem urval statek,
už na něm vládnu s hojným zdarem.
By nehrozil mi pekla spratek,
jdu do horoucích pekel s darem,
jenž ďáblů chtíče vábně vnadí –
dar peklo stokrát vynahradí.“
„Nuž dojdi dřív –“ tu první vzkřikl.
„To sotva bude hřích můj větší –“
druh pod ranou jen těžce vzlykl,
„vrah na vraha-li Bohu svědčí.“
A bije, krev až na zem kane – –
Mrak měsíc skryl, jak vichr vane.
Hoj duje vítr v divém plesu
jak druhdy v požár toho žháře,
jenž na konopném na závěsu
v noc oko třeští z bledé tváře –-
Pes pod čekanem běsně vyje.
Noc příšerná zem smutnou kryje.
76