Koleda.

Koleda.
Nad rozlehlou pouští žhavý den se sklání, – kdo to volně v slunce žáru kráčí pustou plání? To je boží Matka, v loktech Syna chová, v chůzi Josef podpírá ji, hovoří ta slova: „Den už třetí jdeme... Nikde spočinouti nelze nám dnes na té strastné do Egypta pouti.“ Po obzoru slunném oko toužně zírá, nad hlavami – modro nebe, kolem poušť jen šírá. Vzduch jak popel žhavý, mdloba údy chvátí, jdou, však cesta do daleka volně jen se krátí. [41] Než hle v dálce slunné co se to tam značí? Prchavý-li obraz klamný, jenž se v práznu zračí? Není vzdušný obraz: v dálce palmy klenou vábně listy rozložité studní nad roubenou. Za útěšným zjevem Josef míří chody, v pochladu tam doufá nalézt pramen živé vody. Než – když došli cíle, úlek tváře mění – ani stébla trávy svěží tam se nezelení. Nad studánkou palmy listy suché kloní, studnička pak ani krůpěj vody nevyroní. Zaplakala Matka, zaželela bolem, že má dítě, její naděj, s nimi zemřít spolemspolem. „Srdce hořem nyje – smrť si strojí kosy! Není, kdo by mroucím podal se tři kapky rosy...“ 42 Hořem podlomena v drobném písku klečí, Ježíšek jí objal šíji, řekl vážnou řečí: „Na smrť srdce trpí, div se nerozpučí, za lásku-li v žízni lásky zášť mu podá žluči...“ V údivu a smutku svatá Matka mladá hlavu kloní, teskná tucha do srdce jí padá... V tom – ó div divoucí! vztáhl Ježíš ruku, suchý strom se zazelenal vonném ve rozpuku. Osněžil se květem, zraje v sladké plody, studánka je na kyn boží plná chladné vody. 43