Koleda.
Nad rozlehlou pouští
žhavý den se sklání, –
kdo to volně v slunce žáru
kráčí pustou plání?
To je boží Matka,
v loktech Syna chová,
v chůzi Josef podpírá ji,
hovoří ta slova:
„Den už třetí jdeme...
Nikde spočinouti
nelze nám dnes na té strastné
do Egypta pouti.“
Po obzoru slunném
oko toužně zírá,
nad hlavami – modro nebe,
kolem poušť jen šírá.
Vzduch jak popel žhavý,
mdloba údy chvátí,
jdou, však cesta do daleka
volně jen se krátí.
[41]
Než hle v dálce slunné
co se to tam značí?
Prchavý-li obraz klamný,
jenž se v práznu zračí?
Není vzdušný obraz:
v dálce palmy klenou
vábně listy rozložité
studní nad roubenou.
Za útěšným zjevem
Josef míří chody,
v pochladu tam doufá nalézt
pramen živé vody.
Než – když došli cíle,
úlek tváře mění –
ani stébla trávy svěží
tam se nezelení.
Nad studánkou palmy
listy suché kloní,
studnička pak ani krůpěj
vody nevyroní.
Zaplakala Matka,
zaželela bolem,
že má dítě, její naděj,
s nimi zemřít spolemspolem.
„Srdce hořem nyje –
smrť si strojí kosy!
Není, kdo by mroucím podal
se tři kapky rosy...“
42
Hořem podlomena
v drobném písku klečí,
Ježíšek jí objal šíji,
řekl vážnou řečí:
„Na smrť srdce trpí,
div se nerozpučí,
za lásku-li v žízni lásky
zášť mu podá žluči...“
V údivu a smutku
svatá Matka mladá
hlavu kloní, teskná tucha
do srdce jí padá...
V tom – ó div divoucí!
vztáhl Ježíš ruku,
suchý strom se zazelenal
vonném ve rozpuku.
Osněžil se květem,
zraje v sladké plody,
studánka je na kyn boží
plná chladné vody.
43