U božích muk.
Den když duchu všemu vzplanul,
aby před tvář Boží stanul,
vzlétl satan před trůn Páně,
sklonil nízko pyšné skráně.
„Kde jsi meškal, duší vrahu?“
„U lidských jsem chodil prahů.
Dnem i nocí slídně chodil,
lidské duše k hříchu svodil.
Neodolal nikdo svodu,
utonul své viny v brodu.
Jenom jeden pevně stojí,
skála mořském ve příboji.
Na marno má snaha vede,
aby klnul matce šedé,
před Tebe by nevstoupila,
že ho na svět porodila.“
„Sestup ďáble, sestup dolů,
do údolí slz a bolu.
Vrhni syna v pekla jícen,
kdyby klnul, zlostí zlícen.
Neb kdo proti matce hřeší,
rychlým krokem v zkázu spěší.“
[21]
Stín-li přešel jasem světel?
A to ďábel k zemi letěl.
Letí satan, k zemi spěje,
kterou šero noci kreje.
Červánky jen hory zlatí,
kde se do nich cesta tratí.
Kudy cesta do nich vede,
chudý povoz po ní jede.
Vozka s ním jde, hlavu věsí,
zoufalství jej mučí běsi.
Zoufalství jej mučí běsi,
myšlénkou jej hříšnou děsí:
„Psancem štval mne v kraje cizí,
a můj statek zlostník sklízí.
Po dědinách dým se válí –
což ty, Bože, bydlíš v dáli?
Pláč už nebe neproráží?
Kde tvá ruka, co nás stráží?
Je-li věčná strasť můj podíl –
líp, bych se byl nenarodil...“
Z vozu dětský pláč v tom slyší,
který hříšnou dumu tiší.
„Za vše, máť co přetrpěla,
o tebe se bázní chvěla,
chtěl bys hodit kletby kámen
na hlavu jí, ďáblem zmámen?“
22
Psanec dále kráčí zvolna,
hruď mu tísní duma bolná.
Stranou boží muky stojí,
těchou náhle psance hojí.
Před křížem své sklonil čelo,
v duši jemu hlasně znělo:
„Co jsi trpěl, boží Synu,
z Matčina jak vstal jsi klínu,
až tam na Golgotu skalnou
než jsi došel cestou žalnou!
A sám lkaje v smrti bídné,
pro matku máš slovo vlídné!“
U muk božích stín se míhá,
lstivý ďábel na plen číhá.
Neklel psanec matce v duši,
jak mu svodně šeptal v uši.
Marně čeká zlostník starý,
zatíná své hrubé spáry.
Němou hrozbou k nebi spílá –
větší Bůh než ďábla síla.
Vzlétl hněvně perutěmi,
boží muka strhnout k zemi.
Tvrdým čelem v kámen bije,
černá krev se na zem lije...
23
Bědný psanec bez proviny
jede dálné do ciziny.
S láskou na svůj vůz se dívá,
pod plachtou kde poklad skrývá,
kde svůj poklad tají v skrytě –
matku starou, ženu, dítě.
24